Miluju Tě

26. dubna 2017 v 18:17 | Ela. |  POEZIE
Životy se pořád jen
prolévají v ulicích, prochází
po Národních třídách, Petřinách
a schovávají se do kapes.
Že prý nemám duši,
jen sbírám odlesky,
skládám mozaiky…
Tvoje prsty hladí černé klávesy
a klapky žesťů žárlí,
na tý nahrávce slyším, jak si
dýchal tmu
a vsakovala se Ti pod prsty…
Máš hořkou chuť,
takovou tu, jak ji ochutnáš
a chceš ji mít.
Tvoje oči se do mě vpíjí
jako černá káva
na vystydlých nábřežích.
Miluju Tě.
 

Přestupy

26. dubna 2017 v 18:15 | Ela. |  POEZIE
Trochu mi chybí,
ta představa Tebe,
která mě už omrzela.
Potichu našlapuješ v mojí hlavě,
aby to "jako bylo nenápadný"!
Ale úplně mě to drásá,
jak je to nepatřičný…
Nakonec si člověk
stejně zbyde.
Ať se snažíš, jak se snažíš,
ze svý kůže prostě nevyskočíš.
.
Přeplněný Náplavky, betonový stěny
a zem
a vlhký místa
u Tebe, v Tobě…
Užít si, zažít, prožít
a odejít.
.
Pocit, že se tak nějak všechno
vyčerpá, zkornatí, omrzí…
To, že jsi ve mně,
to, že já vězím - zaseklá - v Praze,
to, že nejsme ani jeden schopni
to opustit! Přestat,
prostě odejít,
z vnitřku ven,
nějak SKRZ,
to je fuk…
.
Jsi taky někde - zaseklý - mezi sebou
a někým cizím,
mezi záclonami a oponou…
Nežereš, snad Ti ty vyčnělé kosti
přidají na výrazu,
a taky na tom,
že už mě necheš,
protože prostě nemáš chuť…
Sorry, holka!
.
Ale on se svět z toho nezblázní,
milý, drahý, plný vypůjčených tváří,
která šla dolů jako první?
Máš ještě tu svoji?
.
Jo, já jsem taky vychrtlejší,
než by bylo zdrávo,
oba se tak nějak svlíkáme na veřejnosti
a děláme, že nás to baví…
Ale on člověk tak nějak zprůhlední…
.
A zase si člověk
nějak zbyde.
.

Ony ty přestupy
jsou těžký,
když neumíte slejzat z těch blbejch schůdků
a vždycky skončíte
bradou napřed...

Čekání na Godoty

26. dubna 2017 v 18:07 | El. |  POEZIE
Pořád čekám,
až budou moje tvary
dostatečně dobrý na to,
abych Ti je mohla ukázat.
Ale je to takový čekání
na věčnost.

Ale to není nic nového
tahle sklíčenost,
jeden dramatik,
o tom kdysi napsal celou
jednu dlouhou nedočkavou věc.

Celou noc
si ji přehrávám
a přemýšlím,
v které fázi jsem zrovna
teď.
Jestli se někdy dočkám...
Jestli někdy...
Jestli nejsem jen jedna
ze zapomenutých postav...
Jestli Ty
ta druhá, se kterou se nemůžu domluvit...

Nebo jestli by si měl přijít.
Nebo jestli to, co má přijít,
už nepřišlo
a já to neprošvihla...
Jestli to v té hře taky
neprošvihli...
To je pak marný...
Čekat,
když se nechceš vrátit.
 


Krabička cigaret

26. dubna 2017 v 17:58 | El. |  POEZIE
Ta krabička cigaret
těch milión vět
to století hořkosti, ty koryta utajených řek
líbat se s motýli
Zmizet v pláních bez výčitek
Přestěhovat se do nejbližších maringotek
a projezdit svět
s Tvojí krabičkou cigaret
s miliónem nedořečených vět.
V tvých dlaních se stmívá
svítání zívá
nechť je nám odpuštěno
že jsme neodešli
do dveří a do oken
jen stojíme pod lampami,
co pro nás znamenají náš celý holý svět.
Stojíme
v těch korytech
nedořečených vět.

Prostě Tě nemůžu nenávidět.

Spořádaná

26. dubna 2017 v 17:55 | El. |  POEZIE
Všechno tam ve mně
jsem tiše uklidila,
poschovávala do šuplíků a skříní...
Snažím se žít spořádaně, víte!
Jíst hodně zeleniny,
nešklebit se ve frontách ke kasám,
neběhat potřeštěně,
chodit včas,
nebrat si to osobně,
nemít strach,
mluvit nahlas,
vědět, kam směřovat,
potírat si ty strupy po ránách
schovávat je v rukávách…

Jo, myslím, že spolu budeme rádi
počítat hvězdy, zakreslovat mapy, přespávat…
Možná jsi uspořádanější.

Já pořád tak trochu zakopávám.

Jenom Já

26. dubna 2017 v 17:46 | Elandor |  Básně v próze

A všechno kolem mě se do mě vsakuje jako do obrovské černé díry. Každý detail, stín, počitek a smutek do mě padá a ukládá se někam pár centimetrů pod hrudní koš. Hvězdy střemhlav kloužou po obzoru, mosty se kloní a klenou a obloha je nakřivo a tvoří velkou výlevku do mojí hlavy, kde se všechno točí a točí. Tramvaje mají konečnou tam ve mně, stíny a světla se skládají přes mojí sítnici jak přes síto a pohledy a nářky rezonují,bolestivě, o moje napnutá svalová vlákna... Kořeny stromů drásají moji kůži. Zrnka prachu mě přiléhavě, škrábavě oblékají. Mám na ramenou mosty do prázdná, do ticha. Rozdírám rány, abych byla vidoucí. Ale někdy bych se chtěla zabavit toho všeho. A být prostě a jenom Já. Tichá, klidná, čirá, neúzkostná... Prostě a jenom Já.

Rimbaudovský smích

26. dubna 2017 v 16:31 | Elandorn |  POEZIE
Jsou to Ty chvíle
kdy se najednou podivim,
že já, jsem Já,
a trochu nepříjemně
mi to "já" škubne v žaludku,
jak se pak usadí pohodlnějc.

Napíšu básničku na účtenku,
ale od peněz mi to nepomůže.
Jaro se zamotá mezi vlasy
jako včela,
Praha k tomu zabzučí.
Na mosty se sejdou blázni,
turisti zaberou chodníky
a hipstři Náplavky.

Vždycky se zapomenu ohlédnout,
když přejdu přejezd,
jestli si tam zrovna neprojel.

Ale co, nějak bude.
Zadejchaný jaro přidusalo,
rozhlídlo se
a usadilo.

A přineslo nám příšerný smích Rimbaudových idiotů.

Šeptem

16. ledna 2017 v 12:51 | Elandor |  POEZIE
Smutek se navrací
táhlým obloukem
jak tramvaje na konečné.
.
Šeptej!
Ať nevyzradíš, všechny ty tajemství
noční Prahy.
Šeptej...
.
Smutek se vrací
táhlým obloukem.
Ozvěny tvejch kroků
mizí prázdnou ulicí.
Šeptej.
.
Vyhasínající nebe
se všemi svými hvězdami,
noty obehraný
a nohy bolavý
sečtu a schovám
do skrýší na stráních,
do rohů pokojů.
Šeptej...
.
Smutek se vrací táhlým obloukem,
všechno, co mi tu zbylo
z Tebe
jemně dře zápěstí
a studí v dlaních.
.
Už by Tě nikdo nikdy nenašel.
Odjel si s posledním vlakem.
Zůstal si tam na sedadle
světlem sedřenej,
v očích vyhasínající moje oči,
který jsou v těch tvých zapomenutý.
A proto
Tě nemůže nikdy nikdo nikde...
Já Tě nemůžu nikde
už nikdy...
Šeptám.
Šeptám...

Bonsai

30. prosince 2016 v 11:14 | El. |  POEZIE
Pořád máš černý kruhy pod očima,
pořád čekáš až se bílá tma z Tebe
položí na celou krajinu
a tvoje tichá hladina začne konečně tlouct
podle norem.
Tvoje prsty pořád osahávají nepatřičnou skutečnost,
tvoje hlava žije daleko a osaměle,
je mi jedno,
kde jsi byl.
Mojí neudržované neukázněné bonsai za oknem
znovu narostly spadané listy,
podle fénixovského řádu
jsem se znova narodila.


Kompozice

7. prosince 2016 v 11:53 | Elandor |  POEZIE

Schovaná v bílé tiché kompozici
pustině, kde se zvuk nemá kde odrazit
ve smyčce, slepém korytu
v jevu, který se nemá na čem projevit.
Jako prázdná nota v Tvojí dlani
křičím bez ozvěny
bez dostatečné dynamiky
bez jakéhokoli možného účinku
bez Tebe
beznadějně bezesná
beznadějně osamocená
beznadějně poztrácená
ve chvílích, kterých už jsi nechtěl být součástí
světě, který není sdělitelný
zamotaná ve svých myšlenkových mapách
s rozbitými kontexty
bez zadané trasy, jako vždy,
jen vše krouživě obcházím.
Možná čekám,
že
do Tebe vrazím.

Kam dál