Listopad 2012

Virtuální světy

26. listopadu 2012 v 20:38 | Elandorn |  POEZIE
No toto minidílko není na nějak vysoké úrovni a nemá žádné ambice, spíš je to taková malá dávka ironie pramenící přímo ze skutečné události, která zaznamenává život dnešních "mladých" mez které patřím i já...

Virtuální světy

Nemět se komu svěřovat
A s kým se objímat
V dnešním odosobnělém světě
A v tomhle okamžiku
Je tak
nesnesitelné

Takže se pak
člověk svěřuje
Facebooku
Všem

Všem koho to nezajímá
Všem co vše dělají jen ze zvyku
A proto, že to tak je
Svěřuje se síti
všem

A nikomu
zároveň


Krátery

20. listopadu 2012 v 10:37 | Elandorn |  POEZIE
Tady je další z mých básniček. Tahle je úplně nová, nedávno narozená a pořád trochu nerozkoukaná... Je v ní jistá dávka bolesti... Smutné, odráží mé v tuto chvíli polámané já. Vznikla bez jakýchkoli ambicí, jako by byla jen obrazem duše hozeným na papír. Takže, vítejte v mé duši! A prosím, neberte si ty pocity za své. Člověk by se měl vždy snažit čerpat ze světa jen to dobré. Ale přečíst a uvědomit si občas i něco jiného, je někdy nezbytné. Aby se člověk posunul dál, dostal se hlouběji, porozumněl zase o trochu více tomu bláznivému nekonečnému a neutuchajícími světu.

KRÁTERY
Slzy stékají
Nechce se mi jít
Ale nemám na výběr
Co dál tady
V nekonečných hlubinách?

Svět už za chvíli stejně
Exploduje
A my se na to budeme dívat
Z protějšího Měsíce
Chvíli budeme truchlit
A pak se rozejdeme
Jsme pod zákazem shromažďování

Ale já mám stále vtíravý pocit
Že moje Já zůstalo
Uvězněné v jádru Země…

Srdce bolí
Tak moc bolí a přitom
Je to nesmysl
Když se dávno rozplynulo
V hvězdný prach
Ale smysly jsou klamány
A skutečnost je
Věčná

Kam půjdeme?
Co z nás zbude? v hebké
Podzimní páře
Se svlékáme a leháme
Do chladných kráterů
Už dávno vyhaslých citů

Bolí mě srdce
a dlaně
a nevím co za ně
vyměním
na zúčtovací burze bolesti

bolí mě srdce
a dlaně
nedá se to vydržet
ale svět se topí
A je to nesmysl
Když se dávno rozplynulo
V hvězdný prach
Ale smysly jsou klamány
A skutečnost je
Věčná.

Slyšeli jste nové album od Glena Hansarda? Ještě jsem to nestihla celé, jen ppár písní, ale musím říct, že je pozoruhodné... V jeho tvorbě je vždy takové hluboké, křehké a silné citové vypětí... |Nebo jak to říct? Je to prostě naplněné emocemi. Člověk pozná, že nejsou nijak uměle vytvořené... Má to prostě osobitou hloubku. Neškodí si to někdy poslechnout. Já osobně se potom cítím mnohem více... Reálná, skutečná. A snad i obohacená. :)



Dnešní těžkosti

17. listopadu 2012 v 11:32 | Elandorn |  Básně v próze
No, tak tu máme první ukázku z jakéhosi zvláštního inovativního slohového útvaru, u kterého si nejsem zcela jista, co to vlastně je. Je to poezie? Próza? Báseň v próze? Úvaha? Co to vlastně je? Těžko říct. Ono to možná nelze zařadit do ničeho již existujícího... A proto jsem si pro to vymyslela vlastní pojem, a to "lyrické úvahy". Věřte mi, dalo mi to zabrat, než jsem to vymyslela. A ještě větší všechny je rozřadit do tří podskupin: Básně v próze, Umělecké úvahy a Umělecké články. Doteď nevím, jestli to bylo úplně šťastné, je takhle separovat, ale je to prostě takový pokus. Jsou to ovšem všechno mé zvláštní a zvláštně kouzelné lyrické ůvahy. Můj vlastní literární druh. Páni! :)

Dnešní těžkosti

Hedvábná křídla slunečních strojů vlají ve větru a duní prostou a krásnou přítomností. Co víc si přát? Než jen spánek na řasách a rosu na rtech? Bolí vás minulost? A záleží teď snad na ní? Vznášíme se v prázdnu a dny dnes nemají smysl. To jen rychlé prsty a dokonalá absence morálních principů.
Mé křída se vznáší v těžkostí ozvučeném podzimu a jaro nemá na splátky. Kam půjdeme? Co zmůžeme? Jsou to ty správné otázky, které už sami choulí a schoulí tmu? Teď se mi nezdá ta příchuť dneška tak moc krásná…
Schováme se pod platany. Nepůjdem tam a zůstanem tady. Zůstanem tady schoulení a nazí v přívalu deště, který se už nebude opakovat. A co s dlaněmi? Jsou holé a tiché, příliš se toho v nich neschová…
Zdá se mi zvláštní ten den, kdy jen čekáme na odliv a dál se vznášíme v přívalu dnešních těžkostí…


Bílý racek

15. listopadu 2012 v 17:49 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Moje úplně první setkání! :) To, které odstartovalo všechny ostatní. Doufejme, že budou pokračovat! :)

Bílý racek
Bílé rozervané kusy nebe se snášely s podivuhodnou lehkostí na mojí hlavu. Zdály se tak klidné, se vším už smířené. Nic už je netížilo, jen zemská přitažlivost je pozvolna stahovala dolů. Jejich bělostná, čistá těla kontrastovaly se soumrakem, který se rozléval všude kolem a vkrádal se mi do prázdných dlaní. Byl to zvláštní podvečer. Nevěděla jsem jistě proč, ale zdálo se mi, že se něco neobvyklého vznáší ve vzduchu.
Kráčela jsem po mostě lemovaným kamennými sochami. Každá z nich na mě naléhavě hleděla a sledovala každý můj krok. Pohlédla jsem jim do jejich chladných očí a pocítila lítost nad těmi nebohými těly. Jak dlouho tu asi jsou a jak ještě dlouho tu budou? Jak dlouho ještě budou muset snášet podívanou na tento malicherný svět? Jestlipak už nejsou z toho všeho unavené? Myslím, že ano. Kdo by nebyl? Co by jen daly za to moct, aspoň na malou chvíli, smět odvrátit zrak…
Sledovala jsem jak natahují krky a zatínají svaly aby viděly na ty, kteří procházejí kolem. Jak si věčně odhrnují prameny vlasů z čela, aby jim nezakrývaly výhled. Jak třeští oči ve falešné touze spatřit každý detail. Nemohly se ubránit nedělat to. Kámen je všemocný…
Zrovna jsem se blížila ke konci té pompézní aleje uměleckých děl, když mě zaujalo něco na okraji mého zorného pole. Na opačné straně ulice stál u jedné z soch nějaký člověk. Krempa klobouku mu zakrývala oči a celý byl zachumlaný v tlustém kabátu.
V tu chvíli jsem to ucítila zase. Ten podivný pocit co mi svíral srdce už nějakou chvíli. Ta podivná příchuť starých časů, zatrpklá a bolestivá, s vůní věčné melancholie. Co to jen bylo? Vzduch se tetelil nedočkavostí a strachem. Cítila jsem lítost, kterou jsem nedokázala vysvětlit.
Podivná postava se opírala o kamenné zábradlí a dívala se do proudu řeky pod mostem. Vedle jejího ramene postával nehybně bílý racek. Vypadalo to, jakoby oba dva na něco čekali. Snad na tu noc co se přišourá za pár chvil nebo jen na další proud řeky. Nezdálo se, že by objekt jejich očekávání hodlal dorazit. Aspoň v tuto chvíli ne.
Čas jakoby se kolem těch dvou zastavil a neplynul dál. Vyvolávalo to úctu a smutek zároveň. Dvě zvláštní siluety, dvě zvláštní bytosti hledící do proudu řeky. Jak s velkým zanícením sledují, jak plyne čas. Pořád jen jedním směrem, nehodlá se zastavit. Zdálo se, že je to velmi mrzelo. Jakoby přemlouvaly tu vodu, aby přestala téct.
Nevydržela jsem a rozhodla se jít ho oslovit. Působil zvláštně, jakoby sem vůbec nepatřil. Udělala jsem pár kroků vpřed směrem k němu. Najednou jsem uslyšela slabounký nápěv jakési melodie. Tichá, ševelící hudba se mísila s řičením vody a mizela spolu s ní. Byla to krásná melodie. Jak jsem se přibližovala, začalo mi být jasné, že to ten muž vytváří tu líbeznou melodii. Zpíval rackovi a ten se houpal do rytmu.
"Dobrý den." Promluvila jsem stojíc těsně vedle něj.
Otočil se na mě, zřejmě překvapen mým oslovením. Odpověděl mi anglicky:
"Good evening."
Se zájmem jsem si ho prohlížela. Měl na očích malé kulaté brýle, špičatý nos a laskavý úsměv. Zpod klobouku mu vyčnívaly dlouhé, rovné, hnědé vlasy. Kde já jsem ho jen viděla? Vrtalo mi hlavou.
"Víte, zahlédla jsem Vás a uděl jste na mě velký dojem." Vysvětluji anglicky.
"Chtěla jsem se jen zeptat co tu děláte." Pokračovala jsem.
""You know, today is a special day…" odpoví mi neurčitě a usměje se.
Ano, to měl pravdu, opravdu je dnes zvláštní den.
"The night is comming. I just came to say hallo."
Už bude noc, přišel jsem se jen rozloučit. Řekl a otočil se k odchodu.
"Počkejte!" zavolala jsem. "Ta píseň co jste zpíval. Co to bylo?"
"Some things only time brings, my dear…" Některé věci přinese jen čas.
Ohlédl se a naposledy na mě pohlédl skrz své brýle, pak zvedl ruku k pozdravu. Bílý racek se vznášel nad jeho ramenem a odlétal spolu s ním.
Obloha potemněla. Měsíc vytvářel na kamenných tvářích zvláštní stíny, hvězdy se odrážely na vodní hladině která, jak se zdálo, konečně zpomalila svůj chod a najednou se zdála smířlivě klidná. Bylo osmého prosince, ten den sochy sledovaly jak kolem nich naposledy prošel John Lennon.


Můj věk

14. listopadu 2012 v 17:12 | Elandorn |  POEZIE
Další zástupce z mého oblíbeného cyklu. Tahle se jmenuje tak jako celý celek, takže taková úvodní vlajková loď. :)

Můj věk

Zdá se mi že sním
A celý modrý pokoj
Stav duše i hlas mrákot a spás
Duní v mělkých vodách
Co znamenají svět

Však i můj dávno zašlý
Věk se topí v kalužích
A srdce nesouží nic kromě
Tebe a tvých mokrých řas

Touláš se po kapsách a sama nevíš
Co přinesou svítání tramvaje smutek
Pokorných zítřků, které neví
Kam schovat dlaně
Před věčnou bouří

A já?
Sním či bdím ve chvílích
Zatracení
Však v dálce už svítá
A noc se svlíká
Krása jejích těl se třpytí
Na heřmánku a kousku
Červánku, který je rudý
Bolí ho pohled do hladiny
Protože jeho věčná chvíle
Už není
A on přesto neodejde

Jsem vážně sama v tom zbystřeném světě?
Přichází čas, co neodkvete
A zaplete se pod kůži
protože
Můj věk se
zadluží


Domov v duši

13. listopadu 2012 v 14:02 | Elandorn |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Tady je jedna z mých nedávných, aktuálních chvil věčnosti. Doufám, že Vás aspoň trochu osloví a najdete v ní něco, s čím se ztotožníte. ;)


Nikdy bych neřekla, že budu zažívat mé milované věčné chvíle i mimo přírodu, ve městě. A dokonce v tak obrovském a němém městě jako je Praha. Pozoruhodné. Zabydlovaní a odbourávání pocitu odcizení jde pomalu, ale přece jen to je asi proces, který se posouvá kupředu. Protože jak jinak to vysvětlit?
Vyjdu ze dveří fitka, které se nachází až v druhém podzemním patře. Zapnu kabát a namáhavě se vydám stoupat vzhůru po schodech. O poschodí výš sídlí rockový klub, který se kupodivu jmenuje dost příbuzně naší Rampě a libereckému Vlaku, a to Vagon. Milá náhoda. A neshoduje se jen jménem, má i naprosto stejnou atmosféru a vypadá vcelku stejně. Legrační, připadám si tam jako doma! Jediné co mě mrzí, že po vyčerpaní ze cvičení a absencí jakéhokoli doprovodu nemůžu domů vkročit, protože co je domov bez těch, jež jsou vám blízcí?
Vyjdu další schody a ocitnu se na večerní ulici. Chodníky osvětluje syté nažloutlé světlo a v dálce zvoní tramvaje. A je to tady. Uvědomění, že jsem vlastně na jiném místě, v jiném městě než v tom, které tak důvěrně znám. Nevím, jestli máte podobnou zkušenost, ale mě se často stává, že na to v nestřežených okamžicích prostě zapomenu. Jako by se duše podvědomě vracela domů.
V prvních dnech, jsem se s tou obrovskou a nehynoucí Prahou nedokázala dost dobře sžít. Měla jsem děsivý pocit, že ji za žádnou cenu nedokážu obsáhnout, že mě tolik převyšuje a já jsem utopená někde v jejích hlubinách, bez hlasu a bez dechu. Ale po postupném poznávání je to lepší. Každý člověk si chtě nechtě postupně zúží svůj svět tak, aby se v něm neztrácel. Nemůže totiž mít všechno. I já jsem si tedy postupně zúžila tu monstrózně do nekonečna se táhnoucí Prahu jen na pár ulic, které vedou od mojí koleje do jedné a druhé školní budovy. Mám asi obrovské štěstí, že jsou to zrovna velice, velice krásné ulice. Bydlím totiž v centru, přímo vedle Národního divadla. To sejeden má, no ne?
No a tak mě ve chvíli, kdy jsem kráčela po chodníku z fitka, po jedné z mých pražských ulic, zpět na kolej, přepadl vtíravě známý pocit. Klid. Naplnění. A štěstí z okamžiku. Ano, přišla další z mých věčných chvil! A tady! V monstrózním a nekonečném městě! Bylo to překvapivé. A tak milé.
Cítila jsem se prostě dobře. Spokojeně, v ten okamžik když jsem postupně vcházela do žlutých světel jednotlivých pouličních lamp. Minula jsem vietnamskou samoobsluhu, ne nepodobnou té naší, až na to, že tahle je dvakrát tak veliká, přede mnou se linula vůně čerstvé pizzy z otevřeného okénka, jako když jdu v Jablonci po pěší zóně. V myšlenkách jsem pořád bloudila v rockovém klubu, který mi tak připomínal ten nespočet chvil, které jsem strávila na Rampě… Ta chvíle věčnosti měla příchuť domova. Ačkoli ten byl sto kilometrů vzdálený. Ale v myšlenkách je jakákoli vzdálenost nepodstatná, tam vše funguje na úplně jiných principech. A byla jsem šťastná. Aby ne, byla to má milovaná chvíle věčnosti. Nikdy bych si nepomyslela, že ji pocítím i mimo přírodu. Ve městě… Život vás někdy překvapí.
A tak Vám přeju, ať Vás život taky čas od času mile překvapí. A ať, pokud jste doma, ať vás zaplaví ten příjemný hřejivý pocit, jak to domov umí, a vy si ty chvíle užijete. A pokud nejste doma, tak ať se Vám alespoň podaří najít ten domov v sobě. Tak, jako se to podařilo mě. Je opravdu možné! Což je úžasné. Já osobně se pak cítím mnohem více zakořeněná a mnohem více skutečná.
Tak na domov! A ať se máme stále kam vracet! Tam, kde je nám dobře. Tam, kde jsme sami sebou.


Naděje v oblacích

13. listopadu 2012 v 10:03 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Takže cyklus "Má setkávání". Nejsem si úplně jistá jestli to je už konečný název, ale určitě to je název, který celý cyklus přesně vystihuje. |Proč? Myslím, že nejlépe to zjistíte, když si jedno z mých kouzelných setkání přečtete! Budou následovat další, ale zatím tady máte první exemplář, který je úplně nejnovější...
Příjemné čtení! :)

Byl poslední červencový den, krásný letní podvečer, když jsem se vracela domů. Bylo dokonce tak krásně, že jsem se rozhodla protáhnout si cestu a vzít to skrz město. Míjela jsme hloučky dospělých, kteří nerudně pospíchali z práce a zřejmě je ani moc nezajímalo, že by se třeba mohli i na chvíli zastavit a pokochat, vychutnat si ten malý svátek, konec července. Prostě dál dál uháněli za svými průhlednými a malými sny.
Procházela jsem městem a dívala se na oblohu, jak zlátne a jak po ní cestují kouzelní červení beránci. Byli hebcí a krotcí.
Došla jsem na náměstí a s hlavou v oblacích bych si skoro ani nevšimla čehosi podivného v protějším rohu. Slétlo se tam celé hejno bílých holubů, mávali křídly, až to šustilo a stále se slétali další. Vytvořili tak bílé kroužící mračno. Bylo to pozoruhodné. Sledovat je v letu, jak jejich krásná protáhlá křídla plachtí a proráží vzduch. Musela jsem to vidět z větší blízkosti. Vydala jsem se tedy napříč dlážděným náměstím, a čím víc jsem se přibližovala, tím se mi ten výjev zdál kouzelnější a podivnější. Co tam ty holuby tak láká? Říkala jsem si.
Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že tam nejsou sami, mezi nimi se proplétalo asi deset dětí, nadšeně se smáli, nabíraly ptačí zob z kbelíčku uprostřed, svíraly ho v malých pěstičkách a pak ho nadšeně házely do vzduchu. Bylo to jako scéna z filmu. Pozorovala jsem ty upřímně šťastné výrazy, úsměvy a poslouchala zvonivý smích. Podívala jsem se před sebe. Na druhé straně za zítkou nervózně postávali rodiče a vyčkávali, až si jejich dítko dohraje. Někteří na ně občas tiše, nenápadně, ale naléhavě zavolali. Byla v tom jisté dávka stydlivosti, snad jakoby je ani oni nechtěli vytrhávat z nadšení.
A uprostřed všeho stál štíhlý a velice mile vyhlížející muž. Nabíral ptačí zob z kyblíčku a podával ho dětem. Měl laskavé oči a krásný úsměv. Ten úsměv byl první věcí, které jsem si na něm všimla. Usmíval se jako sluníčko. A děti kolem něho nadšeně pobíhaly, občas se některé z nich u něj zastavilo a nadšeně mu něco vyprávělo. Pozorně jej poslouchal a s veškerým zaujetím mu odpovídal. Vypadalo to. Jako by snad všechny byly jeho příbuzní, jakoby se znali od nepanšti, říkala jsem si prve.
Ale ne, vypadá to jako by byl jeden z nich, jako by to byl jejich dětský kamarád, opravila jsem se potom. Braly ho s takovou samozřejmostí a bez jakéhokoli zaváhání nebo snad pochybení, že by mu nějaký z jeho dospělých problémů znemožnil s nimi normálně komunikovat. Ne, v jejich očích byl jedním z nich. Dítě. Děti totiž neznají předsudky, dívají se srdcem.
Nemohla jsem z té úžasné scény odtrhnout zrak. Po notné chvíli jsem se přistihla, jak stojím nehnutě a jsem dokonale fascinovaná, natolik, že ani nevnímám, jak plyne čas. Za další chvíli se ale na náměstí počala nesmlouvavě plížit tma a rodiče si chtě nechtě museli své ratolesti odvézt domů a uložit je do postýlek. Před odchodem ale každé z nich přiběhlo k muži, objalo ho nebo mu vtisklo pusu na tvář a pak zamávalo a odešlo. Byl jako pohádková postava, měl něco, co dospělí nechápou.
On ale neodešel s žádným z nich. Posadil se na zídku a hodil do vzduchu poslední hrst zrní. Setmělo se, a tak jsme na náměstí zůstali sami. Přesto se mi palčivě nechtělo odejít, místo toho jsem zatoužila jít k tomu podivně kouzelnému muži a oslovit ho. Chvíli jsem váhala, pak jsem ale sebrala odvahu a šla k němu.
Jak jsem se přiblížila jen na pár kroků od něj, zaslechla jsem něco zvláštního, byl to smích. Díval se na oblohu a smál se! Krásně, hřejivě a zvonivě jako tisíc rolniček. Udivilo mě to a tak jsem se zastavila. On si ale konečně všiml mé přítomnosti, podíval se mi do očí a řekl:
"Taky ti přijdou hvězdy tak kouzelné?" jen tak, z ničeho nic, plynulým tónem, jako bychom se znali už roky a teď se jen na chvíli odmlčeli.
Zarazilo mě to a nevěděla jsem, co mám říct. A tak pokračoval:
"Vždycky když se na ně dívám, zaplaví mě hřejivý pocit dálek a štěstí…"
"Já… Připadají mi pozoruhodné… Zdají se tak malé a přitom jsou tak velké… Je to zvláštní…" dostala jsem ze sebe a on se na mě zkoumavě podíval.
"Některé třeba nemusí být velké, můžou být i docela maličké, jen pro jednoho člověka, nebo dům…" nesouhlasil.
Byl tak pozoruhodně zvláštně a milý. Neustále se usmíval a v jeho očích planuly malé živé plamínky.
"Můžu se vás na něco zeptat?" hlesla jsem znovu (nedokázala jsem mu tykat) a jakoby ostýchavě si přisedla vedle něj.
"Než jsem k vám přišla… Smál jste se. Proč jste to dělal?"
"Ale hvězdy se přece také smějí!" odpověděl obratem a droboučce se zamračil jako by se divil, co mu to pokládám za divné otázky.
"Vždycky když se na ně podívám, je to, jako bych slyšel pět set miliónů rolniček!" řekl a znovu se zasmál.
Fascinoval mě. Byl tak bezprostřední! Jako dítě… Všechno mu přišlo samozřejmé, jasné a jednoduché. Nebo spíše, všechno mu přišlo samozřejmé, jasné a jednoduché a jediné čemu nerozuměl, bylo, proč to ostatní nevidí stejně.
"A předtím, s těmi dětmi… Vy jste je znal?" ptala jsem se znovu. A připadala jsem si hloupě, že mám tolik otázek…
"Mají taky rádi holuby… Já se rád dívám, jak si lítají v oblacích… A rád se vracím poslouchat, jak se smějí…" neodpověděl mi na moji otázku. Asi jí nerozuměl…
Jeho odpovědi byly zvláštní. Stále mi připomínaly něco, co jsem znala, ale co už jsem zapomněla… Dívala jsem se na jeho úsměv a na to jak hledí do nebe, snad jako by něco hledal… A pak mi to došlo. Připomínal mi postavu z knížky, kterou jsem četla a v návalu událostí zapomněla na její slova. Byla o letci. O letci, kterému se porouchal stroj a ztroskotal na poušti, kde potkal pozoruhodného malého človíčka, který mu změnil život. Nebo snad náhled na něj. Malého človíčka, který přilétl z hvězd…
Letec. Holubi. Malý človíček. Děti. Bylo to tak očividné! Ale asi jsem za ty roky ztratila praxi dívat se na svět otevřeně. Ten letec byl skutečný, lítal, když světem hořela válka, měl blonďaté vlasy, byl milý a neustále se usmíval, že mu jako malému přezdívali Pan sluníčko.
A jednoho dne se ztratil. Jeho stoj měl zřejmě poruchu a on se ztratil nad oceánem.
Bylo třicátého prvního července a na obloze zářily hvězdy. Seděla jsem na zídce vedle blonďatého muže, který se mile usmíval, a společně jsme se smáli při pohledu na hvězdy, věděli jsme totiž, že na jedné z nich je, a směje se také, malý princ.
´Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil:
"Nikdy nevidíme to, co je důležité..."
"Ovšem..."
"Je to jako s tou květinou. Máš-li v lásce květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami..."
"Ovšem..."
"Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz... vzpomínáš si?... Byla tak dobrá..."
"Ovšem..."
"V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek..."
A znovu se zasmál.
"Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!"
"Právě to bude můj dárek... bude to jako s tou vodou..."
"Co tím myslíš?"
"Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím jiným než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo..."
"Co tím myslíš?"
"Já budu na jedné z nich bydlit, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!"
´

"Vrátí se někdy?" zeptala jsem se tiše.
Dlouze se na mě podíval a já měla pocit, že jsem v jeho oku zahlédla něco lesklého. Pak řekl tiše:
"Víš… O mě říkají, že jsem se ztratil nad oceánem. Ale víš… Já jsem tady. Ale nesmíš to nikomu povědět! Protože takhle naděje, těch pět set miliónů hvězdiček, takhle… Se nikdy nepřestanou smát."







Blouznění

10. listopadu 2012 v 12:14 | Elandorn |  POEZIE
První zástupce mojí poezie! Hurá!
Jedná se jednu z básniček z takového naštvaného a pobouřeného cyklu jehož název vysvětluje vcelku stručně a jasně, o čem se v něm píše. Jmenuje se "Můj věk". Ale není to myšleno jako věk ve smyslu roků a let, které jsem strávila na tomto světě (ačkoli to s tím také má určitou svoji souvislost, protože stále se řadím do skupiny těch mladých rozčílenýh hlasů dnešní doby), ale především jde právě o ni, o naši dobu.
Takže na vysvětlení, je to tedy "Můj věk" ve smyslu "moje doba", která má svá krásná pozitiva, které si samozřejmě uvědomuji (člověk pořád může říct svůj názor, ženy mají možnost chodit do práce a lidé tu ještě stále neumírají hlady), ale tento cyklus pojednává bohužel spíše o jejích negativech, o tom, co mě na dnešní době štve a z čeho je mi někdy příšerně úzko...
Myslím, že spousta lidí cítí, že s dnešní dobou není něco v pořádku, ale nejspíš nedokáží tak přesně určit, co to je. Nebo se toho možná obávají a nechtějí si to ani nijak v hlavě formulovat, protože se já mám strach, že viníky jsme všichni. Ovšem předtím, než s tím začnete něco dělat, musíte si to samozřejmě uvědomit. Nejhorší je snažit se opravit něco, u čeho vlastně ani dobře nevíte, co je špatně. Když to pak zjistíte, je to sice práce a námaha, ale konečně to má pozitivní výhled do budoucna, že by se to jednou, po strastiplné cestě plné odříkání (které si naše společnost velice nerada pouští k tělu), mohlo podařit. Bude nejspíš potřeba i notná dávka pokory (přijde mi, že dnešní člověk už skoro netuší, co to slovo znamená), ale nakonec by se vám, pokud bude shůry dáno (a ono bude, když budete chtít), zadaří a vy dojdete do okouzlujícího, čistého a vítězného cíle.
A tady si tedy můžete přečíst můj pohled na to všechno, zabalený do poezie. Třeba si pak budete moct i lépe vydefinovat ten Váš pohled. A cesta pak bude snažší. Byla bych moc ráda. :)
Takže příjemné počtění (ačkoli to je vzhledem k tématu nelehý úkol) a ať se dostaví ty správné myšlenky! :)

Blouznění

Hebké rty dam a sněhová oční víčka
Koček z obrázků
Se sklání nad maličkou postýlkou
Kde něžně dříme unavený Den
Který už necítí nic
Než jen sirovodík a plyn

Svět se zbláznil a čas
Ten už nemá žádnou váhu
Proč taky?
Máme všechno, co jsme si přáli
Saze, pot, krev a lhostejnost

Necítím smutek
A nebojím se noci
Vždyť ta jediná ještě umí hrát
Na violu a lidské struny

Nezdá se mi svět
Blouzní a komíhá se
Ze stany na stranu
Jakoby už dávno přebral
Ale stále neměl dost

Necítím strach
Jen nahořklou příchuť řas
A cihlu na hrudi
Hrubou těžkou křehkou a světskou
Tak
Jako každý z nás

A přece se točí
I když poněkud zastaraleji
V taktu promoklých houslí
A čas
Se bojí zastavit protože
Už na něj máme všechny páky
Účty přece nelžou
Zvláště když se dostatečně brzy
Spálí na drobné obláčky páry

Nějak se mi nezdá ten Den
Je malátný a blouzní
Ale ty křehké rty
Paniček se nezdají
Protože se nebojí nadále
Usmívat v rytmu zbitého klavíru tak
Jako by bylo všechno
V naprostém pořádku


Snění

10. listopadu 2012 v 10:47 | Elandorn |  Líčení...
Jeden z mých nejoblíbenějších slohových útvarů, když nepočítáme poezii, je líčení. Je to ten druh, který dle mého názoru krásn sedí k mému stylu psaní. Myslím si ale, že to v mém podání není jen čistý popis, ale že v tom je i trochu filosofie, snad pocitů... No v každém případě si to vlastně můžete přečíst sami a utvořit si na to svůj vlastní názor. A kdyby se Vám chtělo, můžete mi klidně napsat, co si o tom myslíte, zlobit se rozhodně nebudu. :) Takže hezké počtení! :)
P.S.: Vzpomněla jsem si na tento článek, když jsem se bavila s mojí sestrou o tom, jak se nám líbí zvuk klavíru. Máte to taky tak? :) Tady je jedna ukázka. Je to hudba z chystaného filmu "Atlas mraků", který mimochodem vypadá velice zajímavě! Ta hudba je krásná, rozhodně doporučuji, si ji mposlechnout. :)


Snění

Údery duněly do klapek klavíru a rozvířily tak prastarý vzduch v místnosti. Bušily jako údery hříšníků na nebeskou bránu, jako krev do spánků. A mě to unavovalo. Snad jako by všechny ty rány padaly na mojí hlavu a prorážely zeď mojí duše. Unavovalo mě to. Tak mě to unavovalo…
Klesal jsem hloub a hloub, kolena se podlamovala… Hlava už padla. Tak mocná byla ta hudba zítřka. Tak silný byl ten impulz přikazující spát. Nebo spíš padnout do mdlob. Zavřel jsem oči a mé tělo zaplavil neklidný sen.
Ležel jsem v bíle povlečené posteli. Přikrývky se vzdouvaly jako načechrané mraky, jako příboj zpěněných vln. Posadil jsem se. Ale prudký náraz vzduchu mě zase srazil zpět. Pohyboval jsem se. Uháněl jsem vpřed vstříc nejasné budoucnosti.
Kolem mě se míhaly zástupy stromů a obloha byla sytě rudá. Snažil jsem se nadechnout. Připadal jsem si jako potápěč vržený pod hladinu. Musel jsem si zvyknout na tak řídký vzduch.
Koruny stromů se hýbaly a barvily do fialových odstínů. Jejich útlé kmeny se zesvětlovaly, až se nakonec ustálily na žluté tuberkulózní barvě. Celý tento výjev, fialové načechrané koruny, žluté kmeny a nad tím červeň oblohy, tvořil podivný expresivní obraz, který byl malován jako odraz mojí duše.
Kolem spánků mi svištěl ledový vítr. Konečně se mi podařilo posadit, a tak jsem spatřil, jak přímo přede mnou na tichém obzoru ční obrovské Slunce. Mělo dívčí tvář a jeho vlasy se vlnily v neviditelném přívalu vody. Bylo tak velké! Tak hrozně velké!! Zatoužil jsem se ho dotknout… Dívalo se mi upřeně do očí, snad se mi snažilo něco říct.
Všechny mé smysly bušily na poplach. A pak jsem to uslyšel…
Byla to hudba. Zněla hlasitým, dunivým a mocným hlasem, rozlévala se po celé šířce krajiny a zaplavovala mě podivným pocitem nedočkavosti. Pomalu jsem začínal chápat, že tu se mnou byla už od počátku této šílené cesty. Jenže byla tak silná, že jsem až doteď nedokázal sluchem uchopit. Byla tak hlasitá, že nebylo slyšet nic. Ale byla to ona, kdo zbarvoval mou realitu okolo. Byla jako surrealistický umělec, který zapomněl, že nemá jasné barvy rád.
Topil jsem v se v tom přívalu odstínů. Barvy. Byly všude okolo mě. Nade mnou, pode mnou, vedle mě i ve mně. Tížily mě na prsou jako světská touha po zítřejším pokušení.
Ale já už nevnímal nic. Hleděl jsem do očí prostovlasého Slunce a cítil jemnou vůni heřmánku. Bůh ví, kde ta se tam vzala...

Probudil jsem se. Proud vlasů mě šimral v obličeji. Nechtěl jsem otevřít oči. Cítil jsem, jak se rozlévají po krajině mého obličeje a bylo mi dobře. Natáhl jsem ruku. Narazila na hebkou tvář. Hladil jsem její hlubiny a odmítal opustit dokonalou věčnost této chvíle.
Zasmála se. Čistým zvonivým smíchem. Bylo to opojení pro mojí duši. Extáze pro moje smysly. Jen Ona dokázala rozeznít všechny struny ve mně.
Pak vstala. Věděla, že mě nedonutí otevřít oči. Na to ta chvíle byla příliš krásná. Neměl jsem strach. Věděl jsem, že se bude dál procházet v mých snech.
Udělala pár kroků, usedla a pak počala znovu hrát tu táhlou a křehkou melodii. Melodii mé duše. Melodii, která mě znovu počala lehce ukolébávat ke spánku a odnášet do krajů podivných dálek. Do krajů, kde budu stále jen s Ní.


Jedna z mých fotek z cyklu, který jsem roztomile nazvala "Poetická zahrada"... :)

Kouzlo chvíle

7. listopadu 2012 v 15:52 | Elandorn |  Básně v próze
Je podivně hořký,hebký večer... Sedíte v rozlehlém křesle a díváte ze z chladného okna ven. Znovu tam na hlavy němých duší padají ty rozervané kusy nebe. Z Tebe. Snášejí se k zemi, dávají si na čas, vždyť na to mají celou noční věčnost. Zastavíme se nebo odejdeme, co z toho? Rozmyslete se a pak.. Si vyberte. Nic jiného vám nezbývá. Je to volba. Je to sudba. Je to životní směr.
Sedíte v tom křesle a svůdná tma se vám zařezává pod kůži. Je to mrcha. Každou noc ulehá s jiným. Ale nemůže si pomoct. Je tak věčně nádherná ve svém jemném rozpoložení, že ji nelze ignorovat ani kdyby jste chtěli. Nemá to holka lehké. Každou noc ji vdechují stovky básníků, hladových po jejích rtech, hudebníků, toužících svléct ji z šatů a nalézt její podstatu a malířů, kteří se nemohou vynadívat. Je tak opojná. Tak věčná. Tak nekonečná, že nikdy nebude mít dost
Víte, přemýšlela jsem. O trní ve vlasech a dotyku měkkých řas. Chci ještě jít dál? Nebo se jen zastavit a vnímat to kouzlo chvíle? Dál, dál do nekonečna. Opíjet se její krásou a nemyslet, jen se rozplývat...
Chcete jít anebo zůstat? Rozmyslete se. Život plyne a tma se rozplývá... A brzy nezbude nic.


O přemýšlení, o čase a Rimbaudovi

7. listopadu 2012 v 15:51 | Elandorn |  Umělecké články
Víte, přemýšlela jsem. Je to pozoruhodné, ale přemýšlím často. A to o spoustě různých věcí. Někdy přemýšlím tolik, že nejsem schopná normálně fungovat a v noci nejsem schopná usnout. Z toho přehršle myšlenek, které bych všechny chtěla obsáhnout, uchopit a popsat. Je to jako velký příval. Jako velká řeka, která si plení cestu vpřed a nikdy se nezastaví. Všechna ta slova, dojmy a pocity se vzájemně prolínají, propojují a sami sebou prostupují jako jednotlivé proudy a tvoří tak jednu unikátní a velkolepou symfonii.


Občas si říkám, jak teď tak studuju to současné umění, že bych taky mohla tohle imaginativní a pozoruhodné cosi v mé hlavě, co se neustále pokouším popsat a stále se nedaří a nedaří, také prohlásit za umění, no ne? Dnešní velkolepé moderní umění je přece také povětšinou o myšlence (a často navíc ještě velice stupidní), protože vše co mělo být zobrazeno, už bylo zobrazeno, vše co mělo být řečeno bylo řečeno a vše co mělo být cítěno, už je dávno hudbou minulosti, dnešní člověk přece už dávno nic necítí. A navíc, na zachycení okamžiku máme dnes už úplně jiné páky, tak proč se zdržovat něčím tak přízemním jako je výtvarné umění?


Problém s mým projektem by byl ale zřejmě ten, že je umístěn jen v mé mysli a je tedy neviditelný. Ale co? Třeba bych byla povýšena na nového inovátora, který definitivně vyměnil skutečný prostor (dnes už se ani nedá mluvit o plátnu, to už vážně ve výtvarném umění nefrčí) za vlastní mysl. Nebylo by to skvělé? Není to přece přesně to, kam nás dnešní doba tlačí? Pryč z reality, pryč z prostoru, který se stává nadbytečným a postupně neobyvatelným?


Často teď vzpomínám na Rimbauda, který prohlásil, že láska musí být znovu objevena. Od té doby uběhlo už docela mnoho let a já se pořád zarputile, tvrdohlavě a vzpurně ptám sama sebe: A byla objevena? Podařilo se mu proniknout svým slavným rozrušováním smyslů do světa vidoucího? Možná ano, ale jestli ne, udělal to někdo po něm? Nebo láska stále čeká, spí v zámku porostlém šípkovým keřem a nezbývá jí než doufat? Protože jestli ano, co bude s námi? Rimbaud se na nás vykašlal, přestal psát tak brzy… Kdo jí tedy vysvobodí?


Možná bych posunula jeho myšlenku ještě dál. Svět musí být znovu objeven. Protože se ztrácí a my nevíme co s ním. Míhá se nám před očima, doba se zrychluje a zrychluje… Tenkrát když si futuristé mysleli, že tohle je ta skvělá moderní rychlá doba, nedovedli si ani představit, že by se čas mohl ještě více posunout, že by to šlo ještě rychleji. Ani já dnes si to nedovedu představit. Čas se pro mě za chvíli zastaví. Protože ztratí svůj účel.


A tak myslím na ten čas. Myslím a myslím. A on plyne. Plyne jako řeka, jako proud pozoruhodné a mocné symfonie. Máte někdy podobný pocit? Přemýšlíte tak, že ani nejste schopni fungovat, nemůžete ani usnout, z toho přehršle myšlenek. A čas plyne jako proud řeky. Možná už chápu…. Proč Arthur celý život někam utíkal. A jen když byl na cestě, jen tehdy byl šťastný. Snažil se dostihnout ten čas a s ní i svět. Nebo se aspoň snažil v něm neztratit. Nebo snad ještě něco víc? Snažil se něco nalézt? Něco, co čas, ten krutý a nelítostný nedostižný vládce, to něco, co jako jediné nesvazuje??

"Našel jsem ji!
Co?
Věčnou zem,
Je to moře, co se snoubí
Se Sluncem." J.A.Rimbaud


Kromě prvního obrázku to nejsou fotky přímo Rimbauda, ale je na nich Leonardo DiCaprio, který si Arthura zahrál ve filmu Total Eclipse z roku 1995. Myslím, že si nemohli vybrat lepšího herce. DiCaprio to zahrál geniálně a je mu i tak podobný! Andělský rošťák...

Chvíle věčnosti

6. listopadu 2012 v 17:17 | Elandorn |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Co je to vlastně chvíle věčnosti?
To by si měl každý zjistit sám. Protože pro každého, to je něco jiného. Jisté je ale to, že to jsou určité okamžiky v našem životě. Okamžiky, které jsou něčím zvláštní. Které jsou jiné. A krásné. Svým způsobem.
Pro mě jsou to třeba chvíle, kdy si, jakoby zázrakem, uvědomí, že oprvdu žiju. Žiju svůj život. Svůj jediný, unikátní, neopakovatelný a pozoruhodný život, který je až po okraj naplněný nádechy. A zážitky, a pocity, a vůněmi, a tóny... Vlastně vším. Nejdůležtější je, že je skutečně naplněn. A že je skutečný. Alespoň tedy pro mne.
To je totiž moje odpoveď na otázku, jestli to, co žjeme je skutečně realita nebo jestli to je jen sen. Tahle myšlenka, mou mysl hlodala a trápila tolik dní! A odpoveď je prostá.
Žiju? Jsem skutečná?
Ano. Z mého pohledu a pro moji duši jsem. Jsem. Je to pozoruhodné, to říci... Ale je to tak. Jsem o tom přesvědčená. Právě díky mým chvílím věčnosti. Mým okamžikům naplnění. Chvílím, kdy se cítím dokonale šťastná. A živá.
Pávě proto si tu svou musí každý najít sám. Protože každého z nás činí šťastným něco jiného. A žádná odpoveď není špatně. Jen na ni přijít. To je to nejtežší.
Takže Vám radím, nesnažte se najít definitivní odpoveď. Nic na světě totiž není definitivní. Buďte pokorní a skromní. Nejde tu totiž o nic menšího než o štěstí. Snažte se tedy najít tu chvíli teď a tady, nemyslete na "kdyby" a "jestliže", hledejte své štěstí v sobě. A veřte, že odpoveď není tak složitá.
Pak, když bude z hůry dáno a když tomu budete veřit, pak snad doopravdy...
Budete šťastní.

Takže na šťastné chvíle! :)


Vítejte na mých stránkách!

5. listopadu 2012 v 15:56 | Elandorn |  ČLÁNKY
Jsem moc ráda, že jste ve své pouti zavítali zrovna na můj blog, protože možností, kde se zastavit je tolik! Věděli jste, že vytvořených blogů už je 993 071?! To je neuveřitelné! Kolik to musí být článků a kolik zážitků, názorů a slov? Některé věci se mi vždy zdají tak neuvěřitelné...
Ale to nic. Zřejmě bych Vám, mým milým čtenářům, měla povědět, co si tady můžete prohlédnout, přečíst a nad čím se zamyslet. Mým záměrem je tu publikovat hlavně moji tvorbu. Což je docela rozsáhlý pojem. Abych Vám to ujasnila, měla bych se nejspíš představit, takže...
Řekněme, že se jmenuji Elandorn (tady ve virtuální realitě se totiž, jak už bylo řečeno, může stát cokoli), je mi devatenáct a dalo by se říct, že zabředám do několika směrů krásného a okouzlujícího umění. Takže o tom by to tu asi mělo být především, o umění. Nebudu tu hodnotit vlastní práci a neřeknu Vám proto, jak kvalitní to bude. To už je totiž na Vás.
Pokud bych to tedy měla rozvést, tak mými oblíbenými směry je především literatura - poezie i próza, takže by se tu mělo zřejmě nejčastěji objevit moje psaní všmožného druhu. Poslední dobou totiž ani nevím, jestli to, co píšu je ještě poezie nebo próza, nebo snad báseň v próze? No, těžko říct, ale na tom vlastně ani nezáleží...
Další věcí je samozřejmě výtvarné umění. Jsem prvním rokem na univerzitě a výtvarné umění je jedno z mých zaměření. Takže to je samozřejmě další významná část mojí duše, do které tady budete moc nahlédnout.
A jako poslední, co mě tu napadá je fotografie. Jak si můžete všimnout už z designu blogu, focení je další moje oblíbená činnost, kterou si tady můžete prohlédnout.
Tak, to by asi bylo. Samozřejmě toho bude určitě ještě mnohem víc, protože jsem si jistá, že jsem určitě na něco zapomněla. Tak třeba hudba! Jsem velký fanoušek hudby. A taky filmu. A černého čaje, kakaa a chvílí v kouzelně okouzlující podzimní i nepodzimní přírodě.
To je také důvod, proč se stránka jmenuje tak, jak se jmenuje: Chvíle věčnosti. O tom, co pro mě je chvíle věčnosti, Vám ale povím až příště.
Takže děkuji za přečtení jubilejního prvního článku, můj milý čtenáři nečtenáři, ať už existuješ nebo nikoli.
Přeji krásný den a...
Najděte a užívejte si své chvíle věčnosti! Tak jako já. :)