Bílý racek

15. listopadu 2012 v 17:49 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Moje úplně první setkání! :) To, které odstartovalo všechny ostatní. Doufejme, že budou pokračovat! :)

Bílý racek
Bílé rozervané kusy nebe se snášely s podivuhodnou lehkostí na mojí hlavu. Zdály se tak klidné, se vším už smířené. Nic už je netížilo, jen zemská přitažlivost je pozvolna stahovala dolů. Jejich bělostná, čistá těla kontrastovaly se soumrakem, který se rozléval všude kolem a vkrádal se mi do prázdných dlaní. Byl to zvláštní podvečer. Nevěděla jsem jistě proč, ale zdálo se mi, že se něco neobvyklého vznáší ve vzduchu.
Kráčela jsem po mostě lemovaným kamennými sochami. Každá z nich na mě naléhavě hleděla a sledovala každý můj krok. Pohlédla jsem jim do jejich chladných očí a pocítila lítost nad těmi nebohými těly. Jak dlouho tu asi jsou a jak ještě dlouho tu budou? Jak dlouho ještě budou muset snášet podívanou na tento malicherný svět? Jestlipak už nejsou z toho všeho unavené? Myslím, že ano. Kdo by nebyl? Co by jen daly za to moct, aspoň na malou chvíli, smět odvrátit zrak…
Sledovala jsem jak natahují krky a zatínají svaly aby viděly na ty, kteří procházejí kolem. Jak si věčně odhrnují prameny vlasů z čela, aby jim nezakrývaly výhled. Jak třeští oči ve falešné touze spatřit každý detail. Nemohly se ubránit nedělat to. Kámen je všemocný…
Zrovna jsem se blížila ke konci té pompézní aleje uměleckých děl, když mě zaujalo něco na okraji mého zorného pole. Na opačné straně ulice stál u jedné z soch nějaký člověk. Krempa klobouku mu zakrývala oči a celý byl zachumlaný v tlustém kabátu.
V tu chvíli jsem to ucítila zase. Ten podivný pocit co mi svíral srdce už nějakou chvíli. Ta podivná příchuť starých časů, zatrpklá a bolestivá, s vůní věčné melancholie. Co to jen bylo? Vzduch se tetelil nedočkavostí a strachem. Cítila jsem lítost, kterou jsem nedokázala vysvětlit.
Podivná postava se opírala o kamenné zábradlí a dívala se do proudu řeky pod mostem. Vedle jejího ramene postával nehybně bílý racek. Vypadalo to, jakoby oba dva na něco čekali. Snad na tu noc co se přišourá za pár chvil nebo jen na další proud řeky. Nezdálo se, že by objekt jejich očekávání hodlal dorazit. Aspoň v tuto chvíli ne.
Čas jakoby se kolem těch dvou zastavil a neplynul dál. Vyvolávalo to úctu a smutek zároveň. Dvě zvláštní siluety, dvě zvláštní bytosti hledící do proudu řeky. Jak s velkým zanícením sledují, jak plyne čas. Pořád jen jedním směrem, nehodlá se zastavit. Zdálo se, že je to velmi mrzelo. Jakoby přemlouvaly tu vodu, aby přestala téct.
Nevydržela jsem a rozhodla se jít ho oslovit. Působil zvláštně, jakoby sem vůbec nepatřil. Udělala jsem pár kroků vpřed směrem k němu. Najednou jsem uslyšela slabounký nápěv jakési melodie. Tichá, ševelící hudba se mísila s řičením vody a mizela spolu s ní. Byla to krásná melodie. Jak jsem se přibližovala, začalo mi být jasné, že to ten muž vytváří tu líbeznou melodii. Zpíval rackovi a ten se houpal do rytmu.
"Dobrý den." Promluvila jsem stojíc těsně vedle něj.
Otočil se na mě, zřejmě překvapen mým oslovením. Odpověděl mi anglicky:
"Good evening."
Se zájmem jsem si ho prohlížela. Měl na očích malé kulaté brýle, špičatý nos a laskavý úsměv. Zpod klobouku mu vyčnívaly dlouhé, rovné, hnědé vlasy. Kde já jsem ho jen viděla? Vrtalo mi hlavou.
"Víte, zahlédla jsem Vás a uděl jste na mě velký dojem." Vysvětluji anglicky.
"Chtěla jsem se jen zeptat co tu děláte." Pokračovala jsem.
""You know, today is a special day…" odpoví mi neurčitě a usměje se.
Ano, to měl pravdu, opravdu je dnes zvláštní den.
"The night is comming. I just came to say hallo."
Už bude noc, přišel jsem se jen rozloučit. Řekl a otočil se k odchodu.
"Počkejte!" zavolala jsem. "Ta píseň co jste zpíval. Co to bylo?"
"Some things only time brings, my dear…" Některé věci přinese jen čas.
Ohlédl se a naposledy na mě pohlédl skrz své brýle, pak zvedl ruku k pozdravu. Bílý racek se vznášel nad jeho ramenem a odlétal spolu s ním.
Obloha potemněla. Měsíc vytvářel na kamenných tvářích zvláštní stíny, hvězdy se odrážely na vodní hladině která, jak se zdálo, konečně zpomalila svůj chod a najednou se zdála smířlivě klidná. Bylo osmého prosince, ten den sochy sledovaly jak kolem nich naposledy prošel John Lennon.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama