Domov v duši

13. listopadu 2012 v 14:02 | Elandorn |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Tady je jedna z mých nedávných, aktuálních chvil věčnosti. Doufám, že Vás aspoň trochu osloví a najdete v ní něco, s čím se ztotožníte. ;)


Nikdy bych neřekla, že budu zažívat mé milované věčné chvíle i mimo přírodu, ve městě. A dokonce v tak obrovském a němém městě jako je Praha. Pozoruhodné. Zabydlovaní a odbourávání pocitu odcizení jde pomalu, ale přece jen to je asi proces, který se posouvá kupředu. Protože jak jinak to vysvětlit?
Vyjdu ze dveří fitka, které se nachází až v druhém podzemním patře. Zapnu kabát a namáhavě se vydám stoupat vzhůru po schodech. O poschodí výš sídlí rockový klub, který se kupodivu jmenuje dost příbuzně naší Rampě a libereckému Vlaku, a to Vagon. Milá náhoda. A neshoduje se jen jménem, má i naprosto stejnou atmosféru a vypadá vcelku stejně. Legrační, připadám si tam jako doma! Jediné co mě mrzí, že po vyčerpaní ze cvičení a absencí jakéhokoli doprovodu nemůžu domů vkročit, protože co je domov bez těch, jež jsou vám blízcí?
Vyjdu další schody a ocitnu se na večerní ulici. Chodníky osvětluje syté nažloutlé světlo a v dálce zvoní tramvaje. A je to tady. Uvědomění, že jsem vlastně na jiném místě, v jiném městě než v tom, které tak důvěrně znám. Nevím, jestli máte podobnou zkušenost, ale mě se často stává, že na to v nestřežených okamžicích prostě zapomenu. Jako by se duše podvědomě vracela domů.
V prvních dnech, jsem se s tou obrovskou a nehynoucí Prahou nedokázala dost dobře sžít. Měla jsem děsivý pocit, že ji za žádnou cenu nedokážu obsáhnout, že mě tolik převyšuje a já jsem utopená někde v jejích hlubinách, bez hlasu a bez dechu. Ale po postupném poznávání je to lepší. Každý člověk si chtě nechtě postupně zúží svůj svět tak, aby se v něm neztrácel. Nemůže totiž mít všechno. I já jsem si tedy postupně zúžila tu monstrózně do nekonečna se táhnoucí Prahu jen na pár ulic, které vedou od mojí koleje do jedné a druhé školní budovy. Mám asi obrovské štěstí, že jsou to zrovna velice, velice krásné ulice. Bydlím totiž v centru, přímo vedle Národního divadla. To sejeden má, no ne?
No a tak mě ve chvíli, kdy jsem kráčela po chodníku z fitka, po jedné z mých pražských ulic, zpět na kolej, přepadl vtíravě známý pocit. Klid. Naplnění. A štěstí z okamžiku. Ano, přišla další z mých věčných chvil! A tady! V monstrózním a nekonečném městě! Bylo to překvapivé. A tak milé.
Cítila jsem se prostě dobře. Spokojeně, v ten okamžik když jsem postupně vcházela do žlutých světel jednotlivých pouličních lamp. Minula jsem vietnamskou samoobsluhu, ne nepodobnou té naší, až na to, že tahle je dvakrát tak veliká, přede mnou se linula vůně čerstvé pizzy z otevřeného okénka, jako když jdu v Jablonci po pěší zóně. V myšlenkách jsem pořád bloudila v rockovém klubu, který mi tak připomínal ten nespočet chvil, které jsem strávila na Rampě… Ta chvíle věčnosti měla příchuť domova. Ačkoli ten byl sto kilometrů vzdálený. Ale v myšlenkách je jakákoli vzdálenost nepodstatná, tam vše funguje na úplně jiných principech. A byla jsem šťastná. Aby ne, byla to má milovaná chvíle věčnosti. Nikdy bych si nepomyslela, že ji pocítím i mimo přírodu. Ve městě… Život vás někdy překvapí.
A tak Vám přeju, ať Vás život taky čas od času mile překvapí. A ať, pokud jste doma, ať vás zaplaví ten příjemný hřejivý pocit, jak to domov umí, a vy si ty chvíle užijete. A pokud nejste doma, tak ať se Vám alespoň podaří najít ten domov v sobě. Tak, jako se to podařilo mě. Je opravdu možné! Což je úžasné. Já osobně se pak cítím mnohem více zakořeněná a mnohem více skutečná.
Tak na domov! A ať se máme stále kam vracet! Tam, kde je nám dobře. Tam, kde jsme sami sebou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama