Naděje v oblacích

13. listopadu 2012 v 10:03 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Takže cyklus "Má setkávání". Nejsem si úplně jistá jestli to je už konečný název, ale určitě to je název, který celý cyklus přesně vystihuje. |Proč? Myslím, že nejlépe to zjistíte, když si jedno z mých kouzelných setkání přečtete! Budou následovat další, ale zatím tady máte první exemplář, který je úplně nejnovější...
Příjemné čtení! :)

Byl poslední červencový den, krásný letní podvečer, když jsem se vracela domů. Bylo dokonce tak krásně, že jsem se rozhodla protáhnout si cestu a vzít to skrz město. Míjela jsme hloučky dospělých, kteří nerudně pospíchali z práce a zřejmě je ani moc nezajímalo, že by se třeba mohli i na chvíli zastavit a pokochat, vychutnat si ten malý svátek, konec července. Prostě dál dál uháněli za svými průhlednými a malými sny.
Procházela jsem městem a dívala se na oblohu, jak zlátne a jak po ní cestují kouzelní červení beránci. Byli hebcí a krotcí.
Došla jsem na náměstí a s hlavou v oblacích bych si skoro ani nevšimla čehosi podivného v protějším rohu. Slétlo se tam celé hejno bílých holubů, mávali křídly, až to šustilo a stále se slétali další. Vytvořili tak bílé kroužící mračno. Bylo to pozoruhodné. Sledovat je v letu, jak jejich krásná protáhlá křídla plachtí a proráží vzduch. Musela jsem to vidět z větší blízkosti. Vydala jsem se tedy napříč dlážděným náměstím, a čím víc jsem se přibližovala, tím se mi ten výjev zdál kouzelnější a podivnější. Co tam ty holuby tak láká? Říkala jsem si.
Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že tam nejsou sami, mezi nimi se proplétalo asi deset dětí, nadšeně se smáli, nabíraly ptačí zob z kbelíčku uprostřed, svíraly ho v malých pěstičkách a pak ho nadšeně házely do vzduchu. Bylo to jako scéna z filmu. Pozorovala jsem ty upřímně šťastné výrazy, úsměvy a poslouchala zvonivý smích. Podívala jsem se před sebe. Na druhé straně za zítkou nervózně postávali rodiče a vyčkávali, až si jejich dítko dohraje. Někteří na ně občas tiše, nenápadně, ale naléhavě zavolali. Byla v tom jisté dávka stydlivosti, snad jakoby je ani oni nechtěli vytrhávat z nadšení.
A uprostřed všeho stál štíhlý a velice mile vyhlížející muž. Nabíral ptačí zob z kyblíčku a podával ho dětem. Měl laskavé oči a krásný úsměv. Ten úsměv byl první věcí, které jsem si na něm všimla. Usmíval se jako sluníčko. A děti kolem něho nadšeně pobíhaly, občas se některé z nich u něj zastavilo a nadšeně mu něco vyprávělo. Pozorně jej poslouchal a s veškerým zaujetím mu odpovídal. Vypadalo to. Jako by snad všechny byly jeho příbuzní, jakoby se znali od nepanšti, říkala jsem si prve.
Ale ne, vypadá to jako by byl jeden z nich, jako by to byl jejich dětský kamarád, opravila jsem se potom. Braly ho s takovou samozřejmostí a bez jakéhokoli zaváhání nebo snad pochybení, že by mu nějaký z jeho dospělých problémů znemožnil s nimi normálně komunikovat. Ne, v jejich očích byl jedním z nich. Dítě. Děti totiž neznají předsudky, dívají se srdcem.
Nemohla jsem z té úžasné scény odtrhnout zrak. Po notné chvíli jsem se přistihla, jak stojím nehnutě a jsem dokonale fascinovaná, natolik, že ani nevnímám, jak plyne čas. Za další chvíli se ale na náměstí počala nesmlouvavě plížit tma a rodiče si chtě nechtě museli své ratolesti odvézt domů a uložit je do postýlek. Před odchodem ale každé z nich přiběhlo k muži, objalo ho nebo mu vtisklo pusu na tvář a pak zamávalo a odešlo. Byl jako pohádková postava, měl něco, co dospělí nechápou.
On ale neodešel s žádným z nich. Posadil se na zídku a hodil do vzduchu poslední hrst zrní. Setmělo se, a tak jsme na náměstí zůstali sami. Přesto se mi palčivě nechtělo odejít, místo toho jsem zatoužila jít k tomu podivně kouzelnému muži a oslovit ho. Chvíli jsem váhala, pak jsem ale sebrala odvahu a šla k němu.
Jak jsem se přiblížila jen na pár kroků od něj, zaslechla jsem něco zvláštního, byl to smích. Díval se na oblohu a smál se! Krásně, hřejivě a zvonivě jako tisíc rolniček. Udivilo mě to a tak jsem se zastavila. On si ale konečně všiml mé přítomnosti, podíval se mi do očí a řekl:
"Taky ti přijdou hvězdy tak kouzelné?" jen tak, z ničeho nic, plynulým tónem, jako bychom se znali už roky a teď se jen na chvíli odmlčeli.
Zarazilo mě to a nevěděla jsem, co mám říct. A tak pokračoval:
"Vždycky když se na ně dívám, zaplaví mě hřejivý pocit dálek a štěstí…"
"Já… Připadají mi pozoruhodné… Zdají se tak malé a přitom jsou tak velké… Je to zvláštní…" dostala jsem ze sebe a on se na mě zkoumavě podíval.
"Některé třeba nemusí být velké, můžou být i docela maličké, jen pro jednoho člověka, nebo dům…" nesouhlasil.
Byl tak pozoruhodně zvláštně a milý. Neustále se usmíval a v jeho očích planuly malé živé plamínky.
"Můžu se vás na něco zeptat?" hlesla jsem znovu (nedokázala jsem mu tykat) a jakoby ostýchavě si přisedla vedle něj.
"Než jsem k vám přišla… Smál jste se. Proč jste to dělal?"
"Ale hvězdy se přece také smějí!" odpověděl obratem a droboučce se zamračil jako by se divil, co mu to pokládám za divné otázky.
"Vždycky když se na ně podívám, je to, jako bych slyšel pět set miliónů rolniček!" řekl a znovu se zasmál.
Fascinoval mě. Byl tak bezprostřední! Jako dítě… Všechno mu přišlo samozřejmé, jasné a jednoduché. Nebo spíše, všechno mu přišlo samozřejmé, jasné a jednoduché a jediné čemu nerozuměl, bylo, proč to ostatní nevidí stejně.
"A předtím, s těmi dětmi… Vy jste je znal?" ptala jsem se znovu. A připadala jsem si hloupě, že mám tolik otázek…
"Mají taky rádi holuby… Já se rád dívám, jak si lítají v oblacích… A rád se vracím poslouchat, jak se smějí…" neodpověděl mi na moji otázku. Asi jí nerozuměl…
Jeho odpovědi byly zvláštní. Stále mi připomínaly něco, co jsem znala, ale co už jsem zapomněla… Dívala jsem se na jeho úsměv a na to jak hledí do nebe, snad jako by něco hledal… A pak mi to došlo. Připomínal mi postavu z knížky, kterou jsem četla a v návalu událostí zapomněla na její slova. Byla o letci. O letci, kterému se porouchal stroj a ztroskotal na poušti, kde potkal pozoruhodného malého človíčka, který mu změnil život. Nebo snad náhled na něj. Malého človíčka, který přilétl z hvězd…
Letec. Holubi. Malý človíček. Děti. Bylo to tak očividné! Ale asi jsem za ty roky ztratila praxi dívat se na svět otevřeně. Ten letec byl skutečný, lítal, když světem hořela válka, měl blonďaté vlasy, byl milý a neustále se usmíval, že mu jako malému přezdívali Pan sluníčko.
A jednoho dne se ztratil. Jeho stoj měl zřejmě poruchu a on se ztratil nad oceánem.
Bylo třicátého prvního července a na obloze zářily hvězdy. Seděla jsem na zídce vedle blonďatého muže, který se mile usmíval, a společně jsme se smáli při pohledu na hvězdy, věděli jsme totiž, že na jedné z nich je, a směje se také, malý princ.
´Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil:
"Nikdy nevidíme to, co je důležité..."
"Ovšem..."
"Je to jako s tou květinou. Máš-li v lásce květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami..."
"Ovšem..."
"Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz... vzpomínáš si?... Byla tak dobrá..."
"Ovšem..."
"V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek..."
A znovu se zasmál.
"Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!"
"Právě to bude můj dárek... bude to jako s tou vodou..."
"Co tím myslíš?"
"Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím jiným než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo..."
"Co tím myslíš?"
"Já budu na jedné z nich bydlit, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!"
´

"Vrátí se někdy?" zeptala jsem se tiše.
Dlouze se na mě podíval a já měla pocit, že jsem v jeho oku zahlédla něco lesklého. Pak řekl tiše:
"Víš… O mě říkají, že jsem se ztratil nad oceánem. Ale víš… Já jsem tady. Ale nesmíš to nikomu povědět! Protože takhle naděje, těch pět set miliónů hvězdiček, takhle… Se nikdy nepřestanou smát."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama