Leden 2013

Zbožné přání

30. ledna 2013 v 22:14 | Elandorn |  POEZIE
Jedna vyloženě jednoduchá pro svoji nereálnost... Ale tak kdo ví? Pošleme si příní moji mílí! Pošleme ho všichni, za sebe i za druhé... Jako budhisti, kteří roztáčejí modlitební mlýnky za štěstí všech na této planetě. Všech! Ne jen těch, kteří věří ve stejného Boha, ve stejnou sílu a žijí tak, jak oni by si přáli... Jen když jsme celiství, pohneme okamžikem. Takže si přejme... Zbožná přání! :)

Chtěla bych
Aby měl každý rád
Svou práci
Aby ji vykonával s chutí
A měl smysl pro legraci

Chtěla bych
Aby lidi věděli
Co je to pokora a čest
Aby nepodváděli
Protože
By to nebyla třeba

Chtěla bych
Aby byli lidi šťastní
S tím co mají
A nezáviděli

Nechtěla bych
Modré z nebe
Stačí mi
Že je na obloze

Chtěla bych Tebe
Usměvavého a silného
Ve věcech co je třeba
Jako vůle, ochrana a sny
Ale křehkého pro mé ruce
A lásku

Nevím co musím
Udělat aby to tak bylo
Zřejmě nic
A všechno co dokážu
Dohromady

Snad poslat přání
Do nebe
Za mě
Za tebe
I za ty, kteří tomu věří
Pak za všechny
Kteří by to chtěli
A nejvíc za ty
Co tomu
Neuvěří


Moje emoce právě teď

26. ledna 2013 v 21:49 | Elandorn |  ČLÁNKY
Co říkáte na dnešní den? Podivné a zvláštní, zmatené a kruté, úzkostlivé a zničující... Svět se točí a točí, stíny se prodlužují... Co přijde? Kam se podějeme?
Chvíle se vytrácí a svět vybuchne každou chvílí. A zbude po něm obrovská černá díra, která se zaplní vším nepotřebným a nudným. Co s vystoupením bez potlesku? Co s bolestí bez odezvy? Ztrácím se v dálce a sama nevím, kam půjdu, co ztratím a jestli vůbec žiju. Vše je tak plytké a mé oči jsou nenaplnitelé. Ani krásou, ani černí z řas. Dnes je všechno jen povrchové a nic nejde dolů. Pomůže mi někdo? Ven z černé díry? Ztrácím se. A nic nedává smysl. Jsem jen já a svět. Nezávazně na sobě. Nezávazně na všem…
Bojím se zavřít oči. Snad abych se nerozplynula. Ale jaký by to byl rozdíl?


Irský herec Robert Sheehan, podle mě má talent. Aspoň emoce vyjadřuje skvěle! :D
Tak tohle všechno teď asi cítím... Reakce na prezidentské volby a jejich výsledek... No nic moc pozitivního...

Pokrok

24. ledna 2013 v 22:48 | Elandorn |  POEZIE
Cyklus "Moje doba". Taková sebeironická a rozhněvaná sbírka, ale něco se mi na tom líbí... Kritika společnosti... Co jiného má umělec na práci?? :)

Svítání je v nedohlednu,
je pod parou a dusí se
Vodní hladinou z hořké pěny
Nebojím se žít já jen
Nevím co s dechem
Který umírá na samém prahu
Mých úst

Kybernetické paže
Věčného slunce
Jsou neohrabané
A reznou
Má svlečená noc je tak naivní
Že už nikoho nezajímá
Je kostnatá
Nežere, na sezónu
Do letních plavek

Já nevím
Nevím kam zmizí mé kroky
Až dozní tenhle věk
Věk naivků i lhářů
Pobledlých posměváčků a smutných
Úsvitů našeho mládí

Láska je ztracená
V zákoutích
A svět se zrychlil
Ona už nestíhá
Funí a lehce kulhá
Spěchá
Aby ji neujel i ten poslední
Vlak věčnosti

Svítání je v nedohlednu
A já se musím stále dívat
Na anorektická těla not
Noční hudby

Sláva
Mé době


Demokracie

23. ledna 2013 v 1:19 | Elandorn |  POEZIE
Jedna politická. Obvykle je píšu ve čtyři ráno. Takže tahle je vlastně docela ranná :D Někdy to na mě přijde a pak tyhle skrz naskrz naštvané básničky píšu docela s chutí. Tahle mi přijde možná nejvíc ostrá. Asi to odpovídá době. Jsem už ze všeho tak unavená, že se začínám šíleně vztekat. Pak budu letargická... A pak umřu. (celý tento kontroverzní článek si dovoluju zejména proto, že ho stejně zveřejnňuju pouze pro mé milé neskutečné čtenáře...:))

Demokracie
to je rozdat
zbraně lidu
Ale i přes ten všechen
hnus
a špínu
český národ
Stále žije
Není letargický
Třeba ho to vyburcuje
Buďme optimisti
Se zavřenýma očima
Se mnohem lépe usíná

Říkat to a myslet jinak
Křídla králů
a mrtvé ruce hvězd
Neumíme nic
Jen lhát a žalovat
Nesnášet ty druhé co mají
A já ne
Umíme se hádat
Ale prát
Se nám nechce
Nešpiníme si ruce
Jen mluvíme o soumraku a třpytu
Budoucích vzdálených chvil
Které obrátily se k nám zády
Máme prostě pech
Jsme zaprodaní
Nemáme víc co brát
A dávání je pasé
To jen na úvěry

Vytřeštěné oči
Zničeného rána
Po večerním umírání
Ne
Nedělám si srandu a netropím
Si žerty
Tohle je
V háji
Tak buďme odevzdaní
Berme dál i když už nic
Není
Berme na dluh
A zakopejme hlavy
Zbavme se těla
Stejně studí a bolí tam
Kde nemá
Tak kde je srdce?
Kde jsou dlaně?
Politika? Co s ní máte?
Mě nezajímá
Je to ideální práce
Pro české tlučhubáře
Vedly se kvůli ní spory
Lidé se zavírali a umírali
Ve válkách kde šlo jen
O moc
Moc je v politice
Moc jsou peníze
Peníze jsou moc
Moc se bojím
Že víc
Už nepůjde
Že Václav
nepřijde


Ať si klidně říká kdo chce co chce, James Cook je jedna z nejinteligentnější postav co znám. A nejnepochopenějších...

Killing Bono

18. ledna 2013 v 11:05 | Elandorn |  ČLÁNKY


O klukovi, který toužil založit kapelu a stát se slavným, ale měl tu smůlu, že o pár lavic dál seděl kluk, který se svou kapelou dokázal být takový fenomén, jako byli naposledy Beatles.


Líbí se mi dva hlavní představitelé, líbí se mi ta doba, hudba i námět. Neříkám, že je to špatný. Vypadá to jako skvělej film. Má to barvy, aranžmá, hudbu, emoce. Hodně emocí. Ale musím se na to podívat až někdy, kdy budu v těžké pohodě, protože teď momentálně, když si to v dobré víře pustím, tak už po pěti minutách úpím "To se nedá vydržet! Na to se nemůžu koukat. Ta deprese z něj čiší asi tak jako ze mě…".


Díváte se na osud kluka s obrovským potenciálem, kterej měl talent a hlavně obrovské ambice, to někam dotáhnout. Od mala mohl mít pokaždé, to co chtěl, protože se v něm snoubila kombinace okouzlující, charismatické, a hlavně výrazné osobnosti s notnou dávkou sebevědomí a arogance. CO by měl člověk mít víc, když touží prorazit a stát se někým?
Konečně se ukázalo, že by mohl své sny proměnit v realitu, ale byl v tom jeden drobný háček. Měl prostě smůlu, že zrovna jemu se to muselo stát. Přímo vedle něj vyrůstal Mozart. Každý, kdo se chce dostat na vrchol a být ten jedinečný a jediný, se jen modlí, aby se to nestalo jemu a je to zatracenej pech, jenže on si vytáhl černého Petra. A v tu chvíli ať děláte co chcete, snažíte se, jak chcete, ze všech sil, vždycky budete druzí.


A tak se díváte po celý film na to, jak kluk se vzhledem, charismatem, potenciálem a obrovskými ambicemi… Je věčně a pokaždé druhý. A takový druh lidí jako byl on, to nikdy nedokáže snášet. Navíc přimíchejte k tomu fakt, že tu nejde jenom o vás, že všechno, co děláte, děláte vlastně jenom pro tu jedinou osobu, na které vám v životě záleží a které jste zkazili budoucnost. Tím, že ji dovede spolu s vámi na vrchol, jí míníte všechno vynahradit. Jenomže nemůže. Ať se snažíte, jak se snažíte, ať děláte, co děláte… Vrchol je obsazený osobou, která se rodí jednou za desítky let. Je to metaforicky řečeno samozřejmě. Ale byl vám prostě dán špatný čas a špatná hora.


Takže film "Je třeba zabít Bona" nebude určitě vůbec špatnej. Hlavní představitelé se drží tak přesvědčivě a naléhavě, že emoce, které film vyvolává, se pro mě staly až nesnesitelné. Nepochybuji, že je to ukázka značné kvality. Ale teď asi prostě skončím jen na té rozkoukané první polovině, která mě zasáhla tolik, jako málo filmů za poslední dobu. A teď si vezměte, že bych ten pocit měla vynásobit dvěma, kdybych ten film dokoukala!
Takže se těším, až mi jednou pominou moje stresy a já si budu moct vychutnat tenhle film s Benem Barnsem v hlavní roli a o jedné z mých oblíbených kapel, v klidu a pohodě. Zatím se asi do hlavního hrdiny dokážu až příliš vcítit.





A co by to bylo za můj článek bez traileru? :) Je vlastně dle mého velice povedený. Je to asi takové sebeironické, až je to milé a vtipné. Třeba je takový i celý film. Třeba na něj jen teď zrovna nemám správné rozpoložení, takže se ode mě rozhodně nenechte odradit ;) Dle mého stojí za to :)


Jakoby májová noc lorda Henryho ve vile Vilekule

17. ledna 2013 v 23:01 | Elandorn |  Vypravování...
Jedno z mých nejoblíbenějších minidílek. Dle mého je tak nějak mile roztomilé... Myslím, že vzniklo na popud nějakého slohového úkolu, kde jsme si měli vybrat tři oblíbené literární postavy a napsat s nimi vypravování (nevím, jestli tohle vypravování tak úplně je, ale koho to zajímá...). Docela pěký úkol. Ale je nesnadnější než by se mohlo zdát... Takže tady to je...

"Nesmíte si to tak brát drahý hochu. Vždy říkám, že doopravdy mělcí lidé jsou ti, kteří milují jen jednou za život."
"Ona je moje růže, můj anděl. Ne opravdu není možné na Jarmilu zapomenout."
"To je typické uvažování člověka na tomto světě. Čemu říkají stálost a věrnost, tomu já říkám otupělost získaná zvykem nebo nedostatek obrazotvornosti…"
"Proč jen klesla dřív, než jsem ji znal?"
"Věděl jste, že jediný způsob jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu?"
"Tak co bys tomu řekl, pane Nelsone? Nejsou ti dva muži opravdu legrační? Už hodinu tu společně pijeme kakao ve vile Vilekule a oni se pořád baví o tom samém. Člověk by řekl, že je to za čas omrzí, ale to oni ne. To jsou ti dospělí. Když už o něčem začnou mluvit, nedokáží přestat."
"BUM! KŘACH!"
"Co to bylo?"
"Zřejmě se blíží bouřka."
"Kap, kap, kap…"
"Jééé deštíček! Tralala! Půjdeme se cachtat v kalužích!"
"Připomíná mi to májové bouřky. Ty se také z čista jasna objeví."
"Je to spíše jak typické londýnské počasí. Déšť, mlha a zataženo. V počasí se dokonale odráží duch obyvatel."
Pipi se už nenechala zadržet. Rozběhla se na dvorek a počala dělat pukrlata a holubičky. Tančila s neviditelným partnerem a zvedala přitom nohy s obřími botami jako čáp. Vilém se opíral o sloup a jeho dlouhé vlasy mu spadávaly do obličeje. Tvářil se zamyšleně, díval se po krajině a byl tiše. Lord Henry Wotton dál seděl v křesle na verandě a potahoval z fajfky spokojeně se přitom usmívaje. Těšila ho představa, do jak zvláštní společnosti se to dnes večer dostal. To bylo něco pro něj.



Na Kampě

16. ledna 2013 v 0:23 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Procházela jsem se tenkrát po Kampě, dívala se na špičatou siluetu naší milované Prahy a nahlížela do svěžího proudu té modré stužky, která řičela hlaholivým tónem pode mnou. Bylo parné letní odpoledne a moje ubohé patro bylo jako trout. Zatoužila jsem v tu chvíli seběhnout ke břehu a vrhnout se do té vody hlava nehlava, ať si sochy na Karlově mostě říkají co chtějí. Jenže to je společensky nemožné. Obzvláště v centru města hlavního.
Kolem chodily dámy v obrovských kloboucích, výrostci ve slunečních brýlích a malí lidičkové ověšení fotoaparáty. No všichni vypadali tak nepatřičně až to tvořilo takový zvláštní patřičný celek.
Chodila jsem po zábradlí a kolem mě pobíhali malí psíci. Snažila jsem se nalézt pro své oči něco zajímavého, ale nic tam nebylo. Všechno se v tom úmorném vedru patřilo nepatřičně patřičně. A mé patro bylo stále vyprahlejší a vyprahlejší. Zálibně jsem se dívala do chladného opojného proudu a pak konečně něco zahlédla.
Na břehu řeky, přesně na tom místě kde jsem toužila stát já, se nacházel takový zvláštní muzíček. Byl docela maličký, měl kulaté bříško a veselý, tůze veselý úsměv. A jak se smál, se slaměným kloboukem na hlavě, tak se mu oči zúžily jen do takových malých lesknoucích se šterbinek, které byly ovšem plné života. Celý jeho obličej byl z té radosti protkaný drobnými vráskami, které se táhly od očí až ke koutkům úst. Na sobě měl modré pruhované tričko jako námořníci, jenže mu bylo trochu krátké, stejně tak kalhoty, které sahaly těsně nad kotníky. A bosé nohy si to nakračovaly po pobřeží čistě a rázně sem a tam.
Byla jsem fascinována tím zjevením. Vypadal jak z jiného světa, z jiné dimenze. Nevydržela jsem to, přeskočila zábradlí a vydala se přímo k němu. On si zrovna něco vesele broukal a házel kamínky do proudu. Okolo něj postávali racci a dívali se na něj jakoby pro ně hrál jakési nekonečné představení. Když jsem přišla ještě blíž, zjistila jsem, že si s nimi povídá. Nebo spíš jim něco vypráví. A zřejmě důležité věci, protože ho pozorně poslouchali a přemísťovali se spolu s ním jako káčata za kachnou, jak si to štrádoval sem a tam.
Došla jsem k němu a on si mě všimnul. V tu ránu jsem byla u vytržení z toho, jak reagoval. Smekl totiž klobouk, udělal legrační pukrle a pozdravil mě:
"Dobrý den, krásná slečno." Měl takový komický hlas a originální frázování jak pečlivě artikuloval a pořádně vyslovoval každou slabiku, snad jakoby to byl herec ve výslužbě než starý námořník, za kterého jsem ho zprvu považovala.
"A copak k nám přináší takovou vzácnou návštěvu v tak krásný den?" pokračoval dál, když viděl, že se nějak nemám ke slovu. Vlastně mi ta jeho mluva trochu připomínala klauna. Měl krásně otevřené a zakulacené "a" a "o" a protahoval všechny dlouhé hlásky. Rytmus měl krásně pravidelný a co víc, kladl až přehnaný důraz na každou první slabiku. To, jak jsem si domyslela, aby mu bylo lépe rozumět.
"Promiňte…" Konečně jsem se ozvala a nemohla odtrhnout oči od toho krásně tvarovaného úsměvu, obklopeného říčkou vrásek.
"…Procházela jsem se tady po nábřeží a vůbec nic mi tu nepřišlo zajímavé, až pak jsem uviděla Vás. A tak jsem se rozhodla, že Vás přijdu pozdravit, jestli Vás to tedy neurazí."
Mužíčkovi se rozsvítila drobná očka a rychle pověděl:
"Ale vůbec ne, vůbec ne, milá slečno. Připojíte se tedy ke mně?" otázal se zdvořile a pokynul rukou k řece.
"No, záleží na tom, k čemu bych se měla připojit…" řekla jsem rozpačitě.
"No, já tady zrovna krmím racky svým povídáním. Půjdete je krmit se mnou, oni to jsou výborní posluchači!" prohlásil pevně a obzvláště zdůraznil to slovo "výborní".
A tak jsem si tedy začala povídat s tím podivným veselým mužíčkem v námořnickém tričku, který se procházel po březích Kampy. A nemohla se neustále zbavit dojmu, že ho přece musím znát, že je mi tak povědomý, ten jeho způsob mluvy a konečně i chůze a všechno.
Byla jsem hloupá, nevěděla jsem tenkrát, že jsem se setkala s jednou z našich největších osobností, tedy myslím v měřítku národním a že se nacházím zrovna u toho domku, kde on celé roky, potom co mu zakázali hrát na divadle, bydlel a že on se tam čas od času přijde znovu podívat a popovídat si, když ne s nikým jiným, tak aspoň s těmi racky, aby naše národní kultura nebyla pro jednou tak prázdná a smutná.
Bylo horké letní odpoledne, když jsme na samém břehu Vltavy poprvé viděla ten kouzelný úsměv Jana Wericha.



Ten den

15. ledna 2013 v 23:56 | Elandorn |  POEZIE
A jestli umřu
Dejte mi pusu na čelo
A usmějte se
Nebyla nikdy stejná
Jako ti druzí
Počítala přítomnost
Na prstech své
Ruky
A dívala se do kurun
Stromů jako do modrých
Bran věčnosti

Bude to na podzim
Slunečné odpoledne
Rozprostřené po trávě
Bude vonět světlem
A budoucností
Která se zapomněla
Na rohu

Nebude to špatný den
Jen bude ticho
Protože malý mozart
Si zapomněl housle
A Jim ještě stále
nerad zpívá
Před publikem
Tak pošeptejte verše
A zašvitořte Máj
Já nikdy nechtěla víc
Než jen rosu na řasách
A příchuť růže
V dlaních

Nebude to špatný den
Jenom bude
Odevzdaný
A bude mu zima
Z přívalu
Lásky
a věčného snění


Obhajoba věčnosti

7. ledna 2013 v 23:26 | Elandorn |  POEZIE
Uleháme v kalužích
Noc se souží
Nepoví
Co přijde zítra

Společnost je skoupá
Na polibky, odpuštění
Je tichá, nekonečná a němá
Nemá víc co říct
Na svoji obhajobu

Nezbyde nic
z očekávání a snahy
Jsme odevzdaní

Věčnost je křehká
Nedočkavá a lehká
A nezná už svou cenu

Smutky, pokora a vášeň
Zmizela mezi stromy
Rozplynula se v prach
A nezbude nic
Svět je odevzdaný

Bolí mě bdění
Svrbí dlaně
Obloha je šedivá
A příroda spí
Věčným spánkem
Nezbude nic
Z potěšení a krásy
Život je odevzdaný

Svítá!
A není to vidět
Země je odvrácená
Od Slunce a od utrpení
Nezbylo nic
Země zebe nás
Ze mě
Z tebe
z nás