Na Kampě

16. ledna 2013 v 0:23 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Procházela jsem se tenkrát po Kampě, dívala se na špičatou siluetu naší milované Prahy a nahlížela do svěžího proudu té modré stužky, která řičela hlaholivým tónem pode mnou. Bylo parné letní odpoledne a moje ubohé patro bylo jako trout. Zatoužila jsem v tu chvíli seběhnout ke břehu a vrhnout se do té vody hlava nehlava, ať si sochy na Karlově mostě říkají co chtějí. Jenže to je společensky nemožné. Obzvláště v centru města hlavního.
Kolem chodily dámy v obrovských kloboucích, výrostci ve slunečních brýlích a malí lidičkové ověšení fotoaparáty. No všichni vypadali tak nepatřičně až to tvořilo takový zvláštní patřičný celek.
Chodila jsem po zábradlí a kolem mě pobíhali malí psíci. Snažila jsem se nalézt pro své oči něco zajímavého, ale nic tam nebylo. Všechno se v tom úmorném vedru patřilo nepatřičně patřičně. A mé patro bylo stále vyprahlejší a vyprahlejší. Zálibně jsem se dívala do chladného opojného proudu a pak konečně něco zahlédla.
Na břehu řeky, přesně na tom místě kde jsem toužila stát já, se nacházel takový zvláštní muzíček. Byl docela maličký, měl kulaté bříško a veselý, tůze veselý úsměv. A jak se smál, se slaměným kloboukem na hlavě, tak se mu oči zúžily jen do takových malých lesknoucích se šterbinek, které byly ovšem plné života. Celý jeho obličej byl z té radosti protkaný drobnými vráskami, které se táhly od očí až ke koutkům úst. Na sobě měl modré pruhované tričko jako námořníci, jenže mu bylo trochu krátké, stejně tak kalhoty, které sahaly těsně nad kotníky. A bosé nohy si to nakračovaly po pobřeží čistě a rázně sem a tam.
Byla jsem fascinována tím zjevením. Vypadal jak z jiného světa, z jiné dimenze. Nevydržela jsem to, přeskočila zábradlí a vydala se přímo k němu. On si zrovna něco vesele broukal a házel kamínky do proudu. Okolo něj postávali racci a dívali se na něj jakoby pro ně hrál jakési nekonečné představení. Když jsem přišla ještě blíž, zjistila jsem, že si s nimi povídá. Nebo spíš jim něco vypráví. A zřejmě důležité věci, protože ho pozorně poslouchali a přemísťovali se spolu s ním jako káčata za kachnou, jak si to štrádoval sem a tam.
Došla jsem k němu a on si mě všimnul. V tu ránu jsem byla u vytržení z toho, jak reagoval. Smekl totiž klobouk, udělal legrační pukrle a pozdravil mě:
"Dobrý den, krásná slečno." Měl takový komický hlas a originální frázování jak pečlivě artikuloval a pořádně vyslovoval každou slabiku, snad jakoby to byl herec ve výslužbě než starý námořník, za kterého jsem ho zprvu považovala.
"A copak k nám přináší takovou vzácnou návštěvu v tak krásný den?" pokračoval dál, když viděl, že se nějak nemám ke slovu. Vlastně mi ta jeho mluva trochu připomínala klauna. Měl krásně otevřené a zakulacené "a" a "o" a protahoval všechny dlouhé hlásky. Rytmus měl krásně pravidelný a co víc, kladl až přehnaný důraz na každou první slabiku. To, jak jsem si domyslela, aby mu bylo lépe rozumět.
"Promiňte…" Konečně jsem se ozvala a nemohla odtrhnout oči od toho krásně tvarovaného úsměvu, obklopeného říčkou vrásek.
"…Procházela jsem se tady po nábřeží a vůbec nic mi tu nepřišlo zajímavé, až pak jsem uviděla Vás. A tak jsem se rozhodla, že Vás přijdu pozdravit, jestli Vás to tedy neurazí."
Mužíčkovi se rozsvítila drobná očka a rychle pověděl:
"Ale vůbec ne, vůbec ne, milá slečno. Připojíte se tedy ke mně?" otázal se zdvořile a pokynul rukou k řece.
"No, záleží na tom, k čemu bych se měla připojit…" řekla jsem rozpačitě.
"No, já tady zrovna krmím racky svým povídáním. Půjdete je krmit se mnou, oni to jsou výborní posluchači!" prohlásil pevně a obzvláště zdůraznil to slovo "výborní".
A tak jsem si tedy začala povídat s tím podivným veselým mužíčkem v námořnickém tričku, který se procházel po březích Kampy. A nemohla se neustále zbavit dojmu, že ho přece musím znát, že je mi tak povědomý, ten jeho způsob mluvy a konečně i chůze a všechno.
Byla jsem hloupá, nevěděla jsem tenkrát, že jsem se setkala s jednou z našich největších osobností, tedy myslím v měřítku národním a že se nacházím zrovna u toho domku, kde on celé roky, potom co mu zakázali hrát na divadle, bydlel a že on se tam čas od času přijde znovu podívat a popovídat si, když ne s nikým jiným, tak aspoň s těmi racky, aby naše národní kultura nebyla pro jednou tak prázdná a smutná.
Bylo horké letní odpoledne, když jsme na samém břehu Vltavy poprvé viděla ten kouzelný úsměv Jana Wericha.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama