Únor 2013

Nirvana - Unplagged in New York

21. února 2013 v 20:58 | Elandorn |  Umělecké články

Přijdu po dlouhém a namáhavém školním dnu na kolej, unavená a hladová a stále ne zcela navyknutá na ruch monstrózního hlavního města, a na co mám náladu? Z nějakých (ne)nepochopitelných důvodů mě na mysl vyvstane Kurt Cobain ve svém vytahaném zeleném svetru a naříkajícím hlasem zpívající táhlé, drásavé melodie. Jistě, mám na mysli ten slavný koncert v New Yorku v listopadu roku 1993, který Nirvána zahrála zcela unplagged, tedy bez napětí, jen na akustické nástroje.

Bylo to jedno z mých zcela prvních setkání s touto kapelou. Nevím přesně kolik mi tenkrát bylo, ale jméno Kurt Cobain pro mě bylo jen něčím prázdným, co jsem zřejmě už někdy slyšela, ale nic o tom nevěděla. O to pro mou dětskou duši byl ten zážitek pozoruhodnější, když jsem seděla v obývacím pokoji a můj milovaný otec mě na televizní obrazovce ukazoval toho zvláštně vyhlížejícího muže, kterým zpívá zvláštním zaníceným způsobem písně, které byly v té době zcela mimo mé chápání (ne že by se to dnes o něco zlepšilo). Pamatuji si celkem přesně ten pocit, který se mi svíral v hrudi a ani dnes, po tolika letech, ho nedokážu pojmenovat. A je to pořád ten stejný pocit, který mě zaplaví kdykoli, kdy si koncert v New Yorku znovu pustím.
Nejspíš je to pocit, který se týká Kurta obecně. Také cítíte takový silný, palčivý, neuchopitelný, drásavý a tonoucí pocit kdykoli, když ho spatříte? Nebo přesněji když ho slyšíte zpívat? Já ano. A je to neuvěřitelně a krutě nádherné. Na světě jsou prostě osoby, které inspirovali, inspirují a inspirovat budou. Kurt Cobain je bezesporu jednou z nich.


Ale zpět k tomu legendárnímu koncertu (o mých pocity a pojetí Kurta v mém nitru si ostatně budete moct přečíst snad už brzy v další kapitole mého cyklu Setkávání (takový provizorní název, který jsem právě teď vymyslela)).
Víte, nejsem žádný hudební kritik, abych mohla vytvořit žebříček legendárních vystoupení, ale rozhodně si troufnu tvrdit, že toto Unplagged vystoupení v New Yourku by tam rozhodně patřilo. Snad spolu s posledním vystoupením Beatles na střeše 30. ledna 1969 a možná i combackem Michaela Jacksona, který své poslední a první vystoupení nestihl, tím je to speciální (ale má dozajista spoustu jiných, které by se do žebříčku vešly).
Tohle vystoupení je totiž něčím tak neuvěřitelným! Snad ta skutečnost, že Cobain je pro jednou upoutaný na jedinou židli (nepobíhá a neničí tedy vše na pódiu). Snad proto, že hudba je hraná bez napětí a tím je více hmatatelná. On i ten samotný výjev Kurta s jeho milovanou kytarou, s kterou ve svém volném čase prý trávil tolik času (jeho spoluhráči si prý neustále stěžovali, že už je rozčiluje, jak na ní neustále a téměř nepřetržitě každý den cvičí) je magicky kouzelný. Snad výrazem v jeho tváři, který je díky kvalitní a skvělé kameře dobře vidět. Snad kvůli obnošenému svetru, kterým se nám přibližuje. Snad tím a snad něčím úplně jiným...
Podle mého názoru je zážitek, ze shlédnutí tohoto koncertu, který vyšel v listopadu v roce 1994 s názvem MTV Unplagged in New York, tedy rok potom, co byl odehrán, nesdělitelný. Snad jako by to bylo něco tak osobního. A je to právě Kurt, kdo tento dojem do toho prožitku vnáší.


A ještě jedna věc. Kurt měl prý velice konkrétní představu o tom, jak by mělo podium toho dne vypadat. Chtěl černé svíčky a květiny, spoustu květin. Prý se ho tedy ptali: "Takže to to tam má vypadat jako na pohřbu?" a Kurt údajně odpověděl: "Ano, přesně tak." Ostatně, podium tak bylo skutečně vyzdobeno.
Byl konec roku 1993, kdy Kurt řezavě, palčivě a přeplněn emocemi řval "I shiver the whole, night through!" ("Třesu se celou noc!"), snad jako by ze sebe chtěl dostat všechno na tom podiu jevící se jako jeho vlastní pohřeb. Zpíval z plných plic svoje requiem, řezavě a palčivě, protože nadcházející rok, byl osudný rok 1994.
A když tak vidím jeho emocemi zkřivenou a zmučenou tvář při poslední písničce, vzpomínám si na Mozarta, který na smrtelné posteli diktuje svoje velkolepé dílo, svoje requiem. Oba dva muži měli v tu chvíli, ještě tolik co říci!

"Man who sold the world"

"All Apologies"
Prý se mnoho zpěváků (a často i mnohem lepších, s vyšším rozsahem a tím vším) snažilo po něm přezpívat tuto píseň, ale nikdo nebyl schopný do ní vložit to co tam vložil on, takovou dávku emocí a utrpení. Nikdo jí vlastně nedokázal zazpívat správně s notnou dávkou hořkosti, lítosti a pokání…


"Something in the way"
Jedna z mých oblíbených. Je tak nějak opravdová, se skutečným prožitkem toho, o čem zpívá...


"Polly"

"Pennyroyal Tea"
Jedna z hitovek. Skvělá! :)


"Where did you sleep last night"
A poslední písnička z toho večera. Tak nějak z toho mrazí. Ta rez, hořkost a křehkost v jeho hlase, když řve "I shiver the whole, night through!"... Je úžasná... A jen ještě jeden detail, všimli jste si, že se na konci, když sleze z pódia se podepisuje tomu fanouškovi pravou rukou? Kurt byl levák... (dokonce si i přemotával struny na kytaře, aby ji mohl držet obráceně). No, prostě Kurt, jedna samotná záhada.


Slunce

13. února 2013 v 23:42 | Elandorn |  Úvahy
Dnes stejně neusnu. Vězím tu v nekonečnu a tíží mě představa, že když bych šla spát, tak se vůbec nic nezmění. Jediné co má smysl je Slunce. A to je nekonečně vzdálené, bezcenné a nebezpečné. Svět se změní, když zavřu oči? Chtěla bych tomu uvěřit. Ztratit se do neznáma. Připadám si prázdná. Neskutečná.
Co se změní, když přestanu vnímat? Jen já. Jen má existence.
Nic jiného člověk stejně nikdy nedokáže pochopit…

K čemu je svět? A k čemu jsou lidi? Jediné co má smysl je Slunce. A to je stovky mil vzdálené, navěky nedostižné a smrtelně nebezpečné…


Až odletí

12. února 2013 v 2:11 | Elandorn |  POEZIE
proč je svět takový?
Tichý a odevzdaný
Přítomnost studí
V dlaních
A pálí v očích
Nevím kam půjdu
Kým budu
Co přijde
Až odletí
Poslední věta do tmy

Mám pocit
Že se vznáším
V přívalu mrákot a spás
Svět je v útlumu
A příroda spí
Nepomůže mi
Kdo mě obejme a pohladí
Kromě krutého věčného
zapomnění?

Slzy stékají
A hoří v tichu
Ruce bolí a oči plují
Po horizontu neskutečných
Světů
Zima je tu
Zima je mě
I tobě
A tma se vpíjí
Do kaluží
Lehce a jemně
Potopím se
A nedojdu konce
Je to hřích?
Přemýšlet a nemyslet
Odejít a nemizet
Bojím se dýchat
Bojím se nedýchat

Díra uprostřed hrudi
Sténá a studí
Zima je tu
Nádechy se odráží
A duní


Hádanka - Nevědomí

5. února 2013 v 23:30 | Elandorn |  Úvahy
Dám Vám hádanku. Je speciální. Chtěla bych, aby jste si ji přečetli a odpověděli na poslední otázku. Soustřeďte se. "Bude tam?"

Teď konečně vím, jak chutná nekonečno. Je to tma rozprostírající se všude kolem. Nekonečná plocha, nekonečné nevidomí, prázdná skutečnost. To jediné co jste schopni vnímat, jste vy sami. Vaše vlastní, jediná existence.
Připadá vám, jakoby se vzduch okolo vás tetelil.
Pak se z ničeho začíná vykreslovat most. Jakoby ho někdo načrtával bílou tužkou. Tvary jsou nedokonalé, jen nahozené, ale přesné. Most vytvořený z čar, ukotvený v prázdnotě se klene nad hustou tmou a jeho hrany září jako bílé paprsky.
Je to jediná věc uprostřed nekonečna, jediná věc v nicotě. A vy stojíte na něm.
Zpoza tmy rázně vystupují těla lamp se stejným rukopisem. Jedna podruhé se staví na stráž po okrajích mostu, jedna podruhé se rozsvěcují a jako malé majáky vrhají do prázdna provazce světla prorážející si cestu skrz. Svítí jako lampiony, jako moře hvězd na hladině.
A vy stále stojíte na mostě a zpozorováváte, nahlížejíce do světel, že se vzduch opravdu chvěje.
Najednou vám to přijde tak kouzelné. Jste sami. Sami ve svém rozostřeném světě. Jste volní. Už se nebojíte. Stále máte obavy, ale nešílíte strachy jako vyplašené zvíře. To proto, že vás zaměstnala nová myšlenka, které právě vyplňuje všechny prostory ve vaší hlavě: Co je na druhé straně mostu? Mám ho přejít? První, automatická odpověď je "Ano", ale kdo ví co tam je. Proč bych měl?
Nepatřičně černá tma a nepatřičně bílá barva obrysu mostu a kuželů světel je tak nepřirozená, že to nemůže být skutečný svět. Ale co se tím mění? Není to o to ještě horší?
Mám jít na druhou stranu? Nikdo mě k tomu nenutí. Jsem tu jen já, nikdo jiný. Tohle všechno je jen projekce mého nevědomí. Když to ale neudělám, zůstanu tu stát navždy?
Vzduch se třese. Protože se třesu já.
Chci, aby na druhé straně byla kouzelná zahrada. Se zelenou trávou a košatými jabloněmi. Bude tam?