Nirvana - Unplagged in New York

21. února 2013 v 20:58 | Elandorn |  Umělecké články

Přijdu po dlouhém a namáhavém školním dnu na kolej, unavená a hladová a stále ne zcela navyknutá na ruch monstrózního hlavního města, a na co mám náladu? Z nějakých (ne)nepochopitelných důvodů mě na mysl vyvstane Kurt Cobain ve svém vytahaném zeleném svetru a naříkajícím hlasem zpívající táhlé, drásavé melodie. Jistě, mám na mysli ten slavný koncert v New Yorku v listopadu roku 1993, který Nirvána zahrála zcela unplagged, tedy bez napětí, jen na akustické nástroje.

Bylo to jedno z mých zcela prvních setkání s touto kapelou. Nevím přesně kolik mi tenkrát bylo, ale jméno Kurt Cobain pro mě bylo jen něčím prázdným, co jsem zřejmě už někdy slyšela, ale nic o tom nevěděla. O to pro mou dětskou duši byl ten zážitek pozoruhodnější, když jsem seděla v obývacím pokoji a můj milovaný otec mě na televizní obrazovce ukazoval toho zvláštně vyhlížejícího muže, kterým zpívá zvláštním zaníceným způsobem písně, které byly v té době zcela mimo mé chápání (ne že by se to dnes o něco zlepšilo). Pamatuji si celkem přesně ten pocit, který se mi svíral v hrudi a ani dnes, po tolika letech, ho nedokážu pojmenovat. A je to pořád ten stejný pocit, který mě zaplaví kdykoli, kdy si koncert v New Yorku znovu pustím.
Nejspíš je to pocit, který se týká Kurta obecně. Také cítíte takový silný, palčivý, neuchopitelný, drásavý a tonoucí pocit kdykoli, když ho spatříte? Nebo přesněji když ho slyšíte zpívat? Já ano. A je to neuvěřitelně a krutě nádherné. Na světě jsou prostě osoby, které inspirovali, inspirují a inspirovat budou. Kurt Cobain je bezesporu jednou z nich.


Ale zpět k tomu legendárnímu koncertu (o mých pocity a pojetí Kurta v mém nitru si ostatně budete moct přečíst snad už brzy v další kapitole mého cyklu Setkávání (takový provizorní název, který jsem právě teď vymyslela)).
Víte, nejsem žádný hudební kritik, abych mohla vytvořit žebříček legendárních vystoupení, ale rozhodně si troufnu tvrdit, že toto Unplagged vystoupení v New Yourku by tam rozhodně patřilo. Snad spolu s posledním vystoupením Beatles na střeše 30. ledna 1969 a možná i combackem Michaela Jacksona, který své poslední a první vystoupení nestihl, tím je to speciální (ale má dozajista spoustu jiných, které by se do žebříčku vešly).
Tohle vystoupení je totiž něčím tak neuvěřitelným! Snad ta skutečnost, že Cobain je pro jednou upoutaný na jedinou židli (nepobíhá a neničí tedy vše na pódiu). Snad proto, že hudba je hraná bez napětí a tím je více hmatatelná. On i ten samotný výjev Kurta s jeho milovanou kytarou, s kterou ve svém volném čase prý trávil tolik času (jeho spoluhráči si prý neustále stěžovali, že už je rozčiluje, jak na ní neustále a téměř nepřetržitě každý den cvičí) je magicky kouzelný. Snad výrazem v jeho tváři, který je díky kvalitní a skvělé kameře dobře vidět. Snad kvůli obnošenému svetru, kterým se nám přibližuje. Snad tím a snad něčím úplně jiným...
Podle mého názoru je zážitek, ze shlédnutí tohoto koncertu, který vyšel v listopadu v roce 1994 s názvem MTV Unplagged in New York, tedy rok potom, co byl odehrán, nesdělitelný. Snad jako by to bylo něco tak osobního. A je to právě Kurt, kdo tento dojem do toho prožitku vnáší.


A ještě jedna věc. Kurt měl prý velice konkrétní představu o tom, jak by mělo podium toho dne vypadat. Chtěl černé svíčky a květiny, spoustu květin. Prý se ho tedy ptali: "Takže to to tam má vypadat jako na pohřbu?" a Kurt údajně odpověděl: "Ano, přesně tak." Ostatně, podium tak bylo skutečně vyzdobeno.
Byl konec roku 1993, kdy Kurt řezavě, palčivě a přeplněn emocemi řval "I shiver the whole, night through!" ("Třesu se celou noc!"), snad jako by ze sebe chtěl dostat všechno na tom podiu jevící se jako jeho vlastní pohřeb. Zpíval z plných plic svoje requiem, řezavě a palčivě, protože nadcházející rok, byl osudný rok 1994.
A když tak vidím jeho emocemi zkřivenou a zmučenou tvář při poslední písničce, vzpomínám si na Mozarta, který na smrtelné posteli diktuje svoje velkolepé dílo, svoje requiem. Oba dva muži měli v tu chvíli, ještě tolik co říci!

"Man who sold the world"

"All Apologies"
Prý se mnoho zpěváků (a často i mnohem lepších, s vyšším rozsahem a tím vším) snažilo po něm přezpívat tuto píseň, ale nikdo nebyl schopný do ní vložit to co tam vložil on, takovou dávku emocí a utrpení. Nikdo jí vlastně nedokázal zazpívat správně s notnou dávkou hořkosti, lítosti a pokání…


"Something in the way"
Jedna z mých oblíbených. Je tak nějak opravdová, se skutečným prožitkem toho, o čem zpívá...


"Polly"

"Pennyroyal Tea"
Jedna z hitovek. Skvělá! :)


"Where did you sleep last night"
A poslední písnička z toho večera. Tak nějak z toho mrazí. Ta rez, hořkost a křehkost v jeho hlase, když řve "I shiver the whole, night through!"... Je úžasná... A jen ještě jeden detail, všimli jste si, že se na konci, když sleze z pódia se podepisuje tomu fanouškovi pravou rukou? Kurt byl levák... (dokonce si i přemotával struny na kytaře, aby ji mohl držet obráceně). No, prostě Kurt, jedna samotná záhada.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama