Březen 2013

Věčné oči

28. března 2013 v 11:40 | Elandorn |  Básně v próze
Proč se lidé potkávají, scházejí a rozcházejí? Proč je dělí ta tichá křehká věčnost? Proč se drží za ruce a proč se pouštějí? Dělí je vzdálenost, prostor, čas? Dělí je skutečnost? Nebo city? Co je to láska? Svítání v jemných dlaních? Někdy mě bolí srdce. Z toho, co se všechno děje. I neděje. Lidé se míjejí a nikdy se nespojí. Ale nikdy neodejdou, nezmizí. Milujeme je. A jsme si vzdálení. Neprotneme se. Jen jsme vedle sebe. Navždy jdeme vstříc obzoru. Jako rovnoběžky letící vesmírem. Miluješ ho? Stále? Bolí tě srdce, když myslíš na jeho dlaně a lícní kosti prořezávající skutečnost. Klenoucí se do neznáma. Je nesnesitelný. Nemůžeš bez něj žít. I když není s tebou a nesvírá ti prsty. Nemůžeš být s ním. Má věčné oči. A nikdy se neusadí. Představuju si ho na břehu oceánu. A za ním roste vysoká tráva. Dívá se na obzor. A nikdy nezmizí. Tam se potkáme. A tam zůstaneme. Navěky. Tam a nikde jinde. S obzorem, a smířením. Spolu rozrážet vlny. Plynoucí po obzoru. Navěky.



Někdy mi přijde

26. března 2013 v 0:13 | Elandorn |  Básně v próze
Někdy se mi nechce jít spát, protože noc je tak opojná a křehká a klidná a věčná pro mé prokřehlé zbloudilé prsty. Někdy mi přijde, že už nikdy nebudu víc cítit, nebudu víc mluvit, o lásce a skutečnosti. Někdy mi přijde, že se musím vzdát všech svých bolestí, protože mi z nich bolí srdce a dlaně. Někdy mi přijde, že to není možné, snad jako by byly propletené a zamotané do mých dlouhých medových vlasů, které mi stékají přes ramena na nahá záda. Choulím se u okna a nic mě nedrží v tomhle světě. Znovu se stávám neskutečnou. Realita mizí, taví se na malé obláčky a vznáší se od mého hrnku s čajem, který voní po heřmánku a v kterém si koupu pramínky mých vlasů a konečky prstů. Mám ráda tu vůni. Mám ráda vysedávání u okna, když všichni spí. Někdy se mi nechce jít spát, protože noc je tak opojná a křehká a klidná a věčná. Taková jako já. Taková jaká by měla být. Taková jaká potrvá navždy. Někdy mi přijde, že své nároky přeceňujeme. Že se příliš ženeme. A neumíme se dívat. A tak se dívám. Jak z mých zkřehlých prstů odkapává heřmánkový čaj. Kapku po kapce. Znovu a znovu. Věčně v té křehké a opojné noc.

Jedna úžasná písnička, která je mojí momentální posedlostí. Snad pro jarní paprsky kdesi nad Paříží nebo Julienovu výrazu, který se zdá být plný síly a štěstí. A navíc, má moje brejle :) (miluju brýle s kostěnými obroučkami... :))


Moje Lennonova zeď

21. března 2013 v 21:52 | Elandorn |  VÝTVARNO
To se jednou tak na podzim na chodbě mojí koleje objevily obrovské papíry natažené po celé délce chodeb. A prázdné! Prostě obrovská plátna, prázdné malebné plochy, hotový splněný sen pro umělce! Pak jsem zjistila, že je to připravovaná dekorace na blížící se párty a že je potřeba všechny ty papíry pomalovat, akorát nějak nemůžou nikoho sehnat. Heh? No prostě ideální! :) Tak jsem sehnala barvy a štětce a dvě odpoledně jsem strávila na chodbě. A tohle z toho vzniko. Moje vlastní Lennonova zeď :) (jeho výročí bylo totiž zrovn za týden ).





Jak se staví zahrada

21. března 2013 v 0:39 | Elandorn |  VÝTVARNO
Jenom jedna takovoá roztomiloučká věc, která vznikla pár tahy v záchvatu velkého stýskání po mém malém milovaném lese. Já mám les, víte to? :) Teda ne že bych ho úplně vlastnila, jen je to takové okouzlující, tiché a přírodou bující místo kousek za mým domem, kam se chodím schovávat před řezavým světem, kam chodím vysedávat na obrovské žulové balvany, které v mém kraji zbyly po temných ledovcích a kde se brouzdám v trávě nebo ležím v borůvčí a hledím do korun stromů, které se nade mnou klenou jako celý svět. Jsem tam šťastná. Jsem tam jen já a svět, zahalená v dlaních věčné přírody. Asi je to takový můj únik, místo kde čerpám energii. Někdo medituje, já sedím v mém malém listnatém světě mezi zlatými paprsky.
A tady v Praze mě občas přepadne stýskání... Tak jsem si ho alespoň nakreslila na papír a položila před sebe :D (ne, to není toto minidílko, které vidíte pod textem, tahle skica je poněkud nepublikovatelná, protože nikdo krom mě by netušil, co že to na ní je :D) No a pak vzniknu tadyten minikomix, který jsem nazvala "Jak se staví zahrada", a tady je:
P.S.: Doufám, že nebudete soudit moji tvorbu dle tohoto netypického představitele. Dělím se o něj s Vámi, protože mi přijde opravdu mile roztomilý. Třeba někomu vykouzlí úsměv na tváři. To bych si přála :)

skica... :)

barvy... :)

a detail... :)

Requiem věčnosti

19. března 2013 v 11:34 | Elandorn |  Úvahy
Symfonie se klene dnem a tichem. Duní a zní, svou silou a svoji pýchou. Přesto přichází pokora, tiše a jemně a v bílém. Tento den se totiž už nebude opakovat.
Ta hudba je tak nádherná. Smutná, tak smutná… Když víme, co přijde po ní. Ale majestátní a silná. Křehká a věčná. Nekonečná. A přesto…
Je to requiem.
V těchto chvílích si připadala tak hrozně stará. Duševně nebo prostě vnitřně. Ale na druhou stranu tenká a jemná jako hedvábný papír, který se třepotá a chvěje pod tíhou událostí, jako by snad čelil náporům silného mocného větru, který se nehodlá utišit. A tyto dvě vlastnosti stojící vedle sebe působily tak nesourodě. A nestabilně. Co vydrží déle?
Připadala si tak stará. Snad jako jepice. Podivné přirovnání… Ale vlastně docela přesné. Nekonečně dlouhé bytí, které ale bylo jen pouhou předehrou. Nádherné requiem. Předehrou pro co vlastně?
Snad pro smrt? Není to paradoxní?
K čemu je předehra, když vlastní hra je tak krátká? Co z toho vlastně je? Co přijde? Bude něco? Dál za obzorem, když k tomu tak krásně hraje den? Musí být! Nebo je to jen mnoho povyku pro nic? Pro potěšení dnešního dne a svítání a úsvitu a oblohy, která se klene nad hlavami? Proč hrajeme? Dnešní den?
A proč si připadá zrovna jako ta blbá jepice? Proč si sakra nemůže připadat jako něco jiného? Nebylo by to jednodušší? Neklást si tolik otázek? Neužírat se v nevědomosti? Prostě si zvolit svoji verzi a žít?
Ještě ke všemu když jí jsou jepice odporné pro své dlouhé nohy…
Requiem slábne, utichá… Bílé paprsky hvězd se loučí a mávají, ze svých nadpozemských dálek. Dnes je zvláštní den. Přítomnost je cítit ve vzduchu. Vše je tišší. Poslední představení. Ten dnešní den… Pak…
Je konec. Je po všem.
Můj milý Amadee…
….Co po nás zbude?



O lásce a jiných nezbytnostech

18. března 2013 v 0:06 | Elandorn |  Úvahy
Jeden takový text, co jsem kdysi napsala o lásce a podobných věcech. Je to docela komplikované, ale pozoruhodně hlubinné... Tak třeba to někoho zaujme. :)

Nemám ráda, když je takovéhle počasí. Skutečnost se slije v šedivé prázdno a není čím dýchat. Všude okolo se rozprostírá jen hustá mlha, pošmourno a vlezlo a to nejhorší je, že ani není poznat, kde končí a kde začíná obloha. Ona je vlastně všude a my lítáme v neukotveném, tichém a prázdném světě.
Nemám ráda, když je takováhle nekonečná mlha. Připadám si neskutečná… Co je to za počasí? Kdyby aspoň hustě pršelo, tak že by nebylo vidět na krok a nikdo jiný než blázen by nevystrčil paty z domu… To by se aspoň dalo říct, že je hnusně. Takhle můžeme jen říct, že je tak nějak hnusně… A co je to "tak nějak"? To přece nic není. A to je právě to. Je to celé nijaké. A já nemám ráda, když je něco neúplné… Nevím pak, co si myslet a to je pocit, co opravdu nejsem schopná ustát. Bohužel, při svém věku a v tomhle světě, se mi čím dál tím méně daří, mu uniknout…
Víte, že když bylo naposledy takovéhle podivné počasí, bylo to vlastně přesně před týdnem, tak jsem v noci při mém obvyklém nočním rozjímání, své úvahy započala větou "Víte, život je nejistá věc."? A hned ráno poté jsem se dozvěděla tragickou skutečnost, kterou tato věta tak plně vystihovala… Je to zvláštní. Život je zvláštní…
Já nežiji, já jen popisuji. Podivné tvrzení. Je to jak únik od svých skutků. Je jednoduché říci, že vlastně neexistuji a tak mé činy nejsou platné. Ale je to výmluva velice inteligentní bytosti. A jak se může netrápit někdo, kdo je tak chytrý?
Poslední dobou přemýšlím o osudové lásce. Já vím, zní to kýčovitě. Tak co říct o opravdové lásce? I když to ve skutečnosti není zcela přesné. Podle mě je více druhů lásky. A ta, o které si čteme v knížkách, na kterou se díváme ve filmech, a o které sníme ve svých zkřehlých duších, to je ta jedna z osudových lásek. Možná nejvýraznější. Je nádherná, ostrá, silná, dynamická, věčná a přesahuje tento svět. Je to jedna z nejsilnějších věcí v naší malé a naivní realitě. Přesahuje bytí, životy a hmotu, potažmo tedy tělo. Je pro naše smysly neskutečná. Možná právě proto je tak cenná. Nedá se koupit, ani určit, vlastně nevíme, jak ji určit a jak ji chápat. Přesahuje všechno. Takže věřící by asi řekl, že je od Boha. To je hezké vysvětlení, protože víte… Jiné asi ani nemáme.
Ona je to, po čem toužíme, to, co nazýváme velkoryse láska a přenášíme ten význam na všechno ostatní. Ale ve skutečnosti, co je láska? Jen a jen tento jev skutečné, osudové lásky? Je pravda, že je to tak silný pocit, že jsem schopni ho cítit, poznat a vidět. Je tak silný, že se neustále snažíme ho zaznamenat. Všichni velcí spisovatelé se tím přece zabývají, nebo ne? Nejspíš proto, že stále nejsme schopni, a nejspíš ani nikdy nebudeme, to pochopit.
Dělá s námi hrozné věci. Ovládá nás a my nejsme schopni se proti tomu bránit. Někdy je ale to nejlepší v nás. Je krásná a krutá. Protože se neohlíží na žádné jiné okolnosti.
Je nepochopitelná a křehká. Smysly ji neuchopíme.
Je věrná a věčná. Je nevěrná a krutá. Ale nemizí. Ona je věčná. Nestojí proto za ní bojovat? Jenže někdy.. Někdy se realita zvrtne a my musíme dělat věci, které v souladu s naší osudovou láskou působí tak bolestně.. Někdy se jí musíme vzdát. Protože žijeme teď a tady a máme tu určitá pravidla, které jsme si sami zvolily a které nám nedovolují svojí lásku uskutečnit. Je to jedna z nejtěžších věcí, co můžou být. Obětovat se. A ještě ke všemu vědět, že za to nebudeme nikým oceněni, nikým pochopeni. Je to těžké. Přesto je to to nejčistší v nás.
Takže, hledejte svou osudovou lásku. Víte, často jsem, ostatně mám to v povaze, pochybovala o tom, jestli to má cenu. A vzhledem k tomu, co jsem se tímto mým stránkovým výpisem mých myšlenek o ní z vnitřku sebe dozvěděla, tak myslím a věřím, že má. I když to nakonec všechno bude trochu jinak, než jsme si to představovali… Ale víte přece, že nejdůležitější není tu určitou věc najít, ale poznat, že je to právě ta ona jediná, pro kterou bychom byli schopni udělat cokoli.
Ale dál už nebudu prodlužovat tohle mé už tak dost rozvleklé povídání. To bude tím počasím. Víte, je nijaké. A tak vám přeju, abyste se tím nedali ovlivnit a dělali dnes něco hezkého, milého a příjemného, aspoň vy, když ne příroda. Ale ono to tak musí být.
No a už konečně dost a šmytec, mám dnes nějakou povídavou náladu. Nebo spíš psavou, povídavou vůbec ne. Krásný den moji milí malí všelijací.
Vaše Elandorn


Ten den příšerně pršelo

9. března 2013 v 22:52 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Ten den příšerně pršelo. Snad se černé nebe rozpouštělo na malé kousky a padalo na zem. Snad se snažilo umýt ji od veškerých včerejších, dnešních i zítřejších hříchů. Bylo pozdní odpoledne a místa, která obvykle hýřila životem, byla liduprázdná. Kdo by také zůstával venku? Černá tma se rozlévala po ulicích a sluneční svit byl v nedohlednu. A ke všemu to dech beroucí ticho. Spíš ticho z nepřítomnosti než z nedostatku zvuku. Protože těžké dešťové kapky dopadaly na chodníky, domy a okna s charakteristickým pravidelným rytmem, přes který nebylo slyšet skoro nic. Vše bylo tak nějak zastřené, za oponou studené bolestivé vody.
Prázdné ulice, mosty a nádraží mi naháněly trochu strach. V takových ojedinělých chvílích si vždy připadám jako v nějakém děsivém snu, snu kdy zůstanu na světě sama. Jen já a ticho. Ticho ve kterém se topí svět. Svět a nikdo jiný.
Připadala jsem si tak nějak… Prázdná. Byl to zvláštní den. Něco vyselo ve vzduchu. Určitá dávka melancholie a bolesti. Ale nedokázala jsem to pojmenovat, spíš jako by to byla jen vůně nebo chuť. A jak popíšete příchuť dne?
Procházela jsem ulicemi a už se ani nesnažila nějak bránit dešti. Poslouchala jsem zvuky dopadajících kapek a pokoušela se dívat na obzor, který byl schovaný pod přívalem. Byl to zvláštní den. To ticho, příšerné, dech beroucí ticho prázdné a tíživé existence.
Začínala mi být zima, všechno na mě bylo promočené, přesto se mi nechtělo jít se někam schovat. Cítila jsem podivnou naléhavost někde okolo sebe, jako výkřik o pomoc, který se ještě nerozezněl. Vzduch byl příliš dusný, tak moc, že by se dal nahmatat.
A pak jsem to zaslechla. Němý a zprvu nenápadný zvuk. Kovové struny a zkřehlé prsty spolu tančily tmou. Zněly ulicí s podivnou příchutí hořkosti a rzi. Ale přesto to bylo okouzlující. Zatoužila jsem najít jeho zdroj, zjistit, který blázen je v takové chvíli venku. Podobný blázen jako já.
Zabočila jsem doprava a ocitla se na dlážděném mostě, který se klenul přes divokou propadající se hladinu. Ten zvuk promoklé a tiché kytary byl někde blízko.
Vydala jsem se tedy vpřed a pak to spatřila. Jeho. Seděl na zábradlí ohraničujícím most a hlubiny, choulil se nad kytarou a jeho prsty skoro hladily struny. Byl jako stín z neznáma, jako něco ojedinělého. Jen já a svět, napadlo mě. Ale za zvuku kytary to byl momentálně jeho svět. Svět kdesi uprostřed ničeho.
Ten výjev mě na okamžik zadržel na místě. Stála jsem a mé oči se vpíjely do toho podivného prostoru života na druhé straně mostu. Tu osobu jsem viděla jen rozmazaně, přes příval ledové vody ale i tak ke mně doléhal podivný pocit. Pocit netrpělivosti. Pocit úzkosti.
Šla jsem dál, blíže k tomu zjevení. A když jsem překonala vzdálenost rovnající se hluku dešťových kapek, zamrazilo mě ještě jednou. Konečně jsem ho spatřila zřetelně. Světlé vlasy mu zakrývaly obličej, zelený obnošený svetr se snažil zakrýt vše to, co byl, roztrhané rifle a tenisky… Celý působil tak nějak obnošeně, poničeně. To ale nebylo to co mě zastavilo. Konečně jsem totiž zaslechla, že si tiše brouká. Slova, kterým nebylo rozumět.
Když jsem ale byla téměř na dosah, jeho projev se změnil. Z ničeho nic vykřikl, takovou silou, že jsem se polekala. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to zpěv, jen trochu hlasitější, drastičtější než bylo obvyklé. Bolestný a dech beroucí. Zněl jako nářek umírající zvěře, které se nedostává pomoci. Křičel do prázdna a do tmy slova, kterým jsem nerozuměla, ale přesto jsem měla pocit, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Jeho hlas chrčel a drnčel, jakoby byl z plechu a bylo v tom tolik bolesti. Spolu s kovovým zvukem kytary tvořili souzvuk tónů, který mi zněl jako tóny apokalypsy.
Při křiku zvrátil hlavu dozadu a odhalil mi tak svoji tvář. Měl ostré štíhlé rysy. Lícní kosti vystupovaly řezavě na odiv tmě a oči měl křečovitě zavřené. Světlé vlasy, promočené deštěm se slévaly na ramena a snad jako by se sami stávaly tou vodou. Když vykřikl, po celém obličeji se roztáhly rýhy, kolem úst a očí. Zračily absolutní oddanost tomu žalostnému zvuku. Byla v tom obrovská dávka utrpení. Jeho ostrý hlas hluboce kontrastoval s provazy vody, které nám stále padaly na unavené hlavy, byl řezavý, kovový a suchý.
Když dozněl jeho part, ještě párkrát si jeho prsty zatančily na strunách a pak přestal. Hlavu měl opět skloněnou a prožíval ten příval emocí, který se proléval celým jeho tělem. A mým také.
Byla jsem u vytržení. Vlna bolestných emocí, která se do mě vplavila spolu s jeho zpěvem nepodobným ničemu, co jsem dosud slyšela, mě odmítala opustit a mě připadalo, že se vzdouvám v agonii. Uvnitř mě hořely palčivé ohně a já věděla, že mě nejspíš už nikdy neopustí.
Zatoužila jsem s tím člověkem promluvit. Zjistit jaký tón má jeho hlas při obyčejném hovoru. Udělala jsem ještě pár kroků k němu. Stále se choulil nad svojí kytarou, jakoby se jí snažil obejmout, ale ona byla příliš hluboká.
Když jsem byla jen pár kroků od něj, zdvihl hlavu. Spatřil mě a jeho reakce mě zaskočila. Nevypadal překvapeně, snad jako by to celou dobu věděl. Podíval se na mě a mě znovu zamrazilo. Ten pohled. Pohled! Jeho hlas a projev byl nenapodobitelný a nadpozemský, jeho charisma nevyčerpatelné, ale jeho pohled… V tu chvíli mi připadalo, že jsem zahlédla celou bolest světa. Zračila se v jeho očích. Snad ani nebylo možné pohlédnout až do konce. Byly hluboké a neklidné. Jakoby ani na okamžik nezůstávaly na stejném místě a přesto by viděly až do hlouby všeho, jako do nějaké dimenze, která nám ostatním zůstává skryta.
Vypadalo to, že ho vůbec nepřekvapilo, že tam jsem. Prohlížel si mě svým řezavým pohledem a mě mrazilo. A pak pozdravil. Jeho hlas byl tichý, ale pronikavý.
"Co dělá dívka venku v takový den jako je dnes?" optal se a trochu se narovnal, aby mi mohl pohlížet zpříma do očí.
"Já… Vlastně nevím… Jen tak… Bloudím." Odpověděla jsem. Prohlížela jsem si ho a přemýšlela. Koho mi jen připomíná?? Kde jsem ho jen viděla??
"Bloudíš? Tak to jsme na tom stejně, já bloudím celý život…" promluvil a podíval se do dálky. Jeho hlas byl tichý a jakoby pomalý, chrčel a znělo to, že ho neuvěřitelně unavuje mluvit.
"Ale co ty? Často chodíš hrát na kytaru, když příšerně prší?" dodala jsem si kuráž a zeptala se.
Usmál se. Nebo spíše, jeho úzké rty se roztáhly a vytvořily tak zvláštní výraz, složený z doširoka se usmívajících pobavených rtů a bolestných očí. Ta kombinace byla zvláštní.
Pohlédla jsem na jeho ruce. Třásly se. A pohled znovu těkal po horizontu. Byl nekonečný stejně jako ta krajina.
Stáli jsme tam nap proti sobě, na hlavy nám neustále proudilo utrpení dnešní promočené noci, dívali jsme se na sebe a nechtělo se nám mluvit. Ale já jsem přesto toužila dozvědět se něco o té podivné pozoruhodné bytosti.
"Zahraješ mi ještě? Prosím?" prolomila jsem ticho.
Usmál se a pohladil krk kytary tak líbezně, jako by snad byla živá
"Už jsem dlouho nehrál. To je věc, která mi snad chybí nejvíc…" zamumlal. Chybí? Co muže člověku bránit hrát na kytaru? Nějak jsem tomu nerozuměla…
Znovu rozezněl struny a znovu otevřel ústa, aby vydal ten podivný srdce zastavující zvuk, řezavý a naléhavostí pulzující zpěv, snad křik. Bylo to kouzelné. Bylo to nepopsatelné. Hudba se rozlévala celým jeho tělem, tepala v jeho žilách a zmítala jím. Nedokázal ji zkrotit. Nedokázal zkrotit sebe.
Byla jsem u vytržení. A nemohla popadnout dech. Věděla jsem, že jsem se stala pozorovatelem něčeho ojedinělého a tušila hořkou pravdu, že to něco, nebude mít bohužel dlouhé trvání.
Když dohrál, pohlédl na mě a zkoumavým pohledem si měřil moje rozčarování.
"O čem to bylo? O čem jsi to zpíval?" dostala jsem ze sebe. Mluvila jsem s ním anglicky, ale přesto jsem nerozuměla skoro ničemu v textu té písně. Jeho podivná artikulace mi to znemožňovala… Ta otázka ho nejspíš zaskočila.
"Bylo to… O světě… O životě… A o mě… Hlavně o mě…" zachmuřil se. Pak se podíval na oblohu.
"Hvězdy jsou stejně tak krásný… Nemyslíš? Jsou pořád stejný, ať se stane co se stane…"
" Jsou to obrovská hořící tělesa. Hoří a pak, jednoho dne z ničeho nic spadnou… A my je přesto obdivujeme. Není to zvláštní?" odpověděla jsem.
Ani nevím, pro jsem něco takového řekla, nejspíš jsem byla pořád v tom hořkém opojení jeho hlasu, možné to bylo tím podivným dnem. Jisté ale je, že ho odpověď zvláštním způsobem zasáhla, víc než cokoli před tím. Měla jsem pocit, že teprve teď se na mě podíval pořádně, nezastřeně. Byl tak zvláštní. Byl jiný, než kdokoli koho jsem do té doby potkala. Byl prostě jiný. A každý, kdo se dostal do jeho přítomnosti, to musel vědět.
Teď seděl na zábradlí, díval se na oblohu a do jeho hlubokých očí se dál vlévala ta dešťová voda znamenající svět. Byla to věčnost, to co jsem potkala toho dne na mostě, bylo to prozření. Věděla jsem, že nic podobného se už nebude opakovat.
Pak se podíval na mě a věděl, že ho chápu, stejně jako on chápe mě. Seskočil ze zábradlí a naposledy se usmál svým úsměvem plným žalu a smíření. Pak odešel. Viděla jsem, jak jeho postava mizí v dálce, kdesi za obzorem za závojem z prokřehlého deště. Zatoužila jsem, aby se otočil, svírala mě palčivá touha ještě jednou, naposledy vidět ty hluboké světlé oči. Ale neudělal to. Nejspíš to byl člověk, který ví jaký je svět a nikdy nepochybuje.
Zadívala jsem se na oblohu. Byla temná, tichá a smířená. V hlavě mi stále doznívaly tóny kytary a řezavá příchuť jeho hlasu.
Ten den příšerně pršelo. A já poprvé viděla padat hvězdu. Poprvé jsem nebyla sama ve zbystřeném světe. Poprvé jsem pohlédla na samé dno žití.
Ten den zazněl výstřel. Schylovalo se k večeru a vzduchem zněly R.E.M. Pro mě ten den voněl melancholií a věčností. Ten den jeden ztracený muž napsal dopis a vylil do něj veškerý svůj život.
Proč někteří lidé končí svůj život dřív než by měli? Jak hrozně jim musí být, když zmáčknou spoušť a otevřou tak cestu do nekonečna? Nikdy jsem to nechápala. Takovým lidem přece už nemůže záležet na ničem… Ale když jim na ničem nezáleží, tak proč píší dopis? Proč poslouchají hudbu, kterou milují? Je v tom určitá rekapitulace? Rozloučení? Nikdy jsem to nechápala. Až tu noc…
Život je někdy nevyzpytatelný a svět příliš hluboký. A my nemáme na výběr. Nikdo se nás neptá, jestli chceme nebo nechceme přijít na tento svět, jsme sem prostě vrženi. Ale jsme. A žijeme.
Ten den zazněl výstřel. Ten den vzduchem naposledy zazněl řezavý hlas plný agonie. Ten den shořela hvězda. Dřív než stačila vyhasnout. Bylo pátého dubna, ten den se rozloučil a odešel Kurt Cobain.



Tóny které přebývají

2. března 2013 v 23:03 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Šla jsem po Praze, byla tma. Černá noc jako uhel. Bloumala jsem po ulicích a žasla nad tím, jak majestátní štíhlé lampy rozmývají tu tetelivou jarní tmu do šedivých odstínů. Byla noc. Černá jako uhel. Ale já byla venku v ulicích, protože jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem. O životě, o světě, o pravdě a lásce, která se toulá, kde se jí zachce a schválně některé přehlíží. Je vybíravá a namyšlená. Protože je krásná myslí si, že si to může dovolit.
Praha není jedno z těch měst, které by bylo liduprázdné, když zapadne slunce. Tu a tam někoho minu. Ale všichni jsou tak nějak ponoření do sebe a jako by vůbec neexistovali. Protože pod rouškou noci je skutečnost nedokáže najít a chytit za ruku. Tak si připadám i já. Tichá a prázdná. Ničím nevázaná, protože nemůžu spát. Nemůžu spát. To je mé prokletí.
Vlastně ani nevím, kam jdu. Spoléhám na to, že na mě Měsíc dává na obloze pozor. Že má větší přehled než já. Ale pletu se. Ten už se zase kymácí, blouzní. Vlastně je stejný. Celé noci nespí. Tak co bychom měli čekat?
Je březen. A je to zvláštní den. Něco je ve vzduchu. Něco jiného než jindy. Určitá dávka skutečnosti a zbystřenosti, která ale působí nepatřičně. Je zahalená do pláště opojení, takže vlastně nic nevnímám. Ale stejně mi přijde, že mnohem lépe cítím příchuť vzduchu a zvuky… Zvuky? Zaslechla jsem něco jiného než jen obyčejné tóny nočního města. Někdo si pískal! Pískal si táhlou melodii, ale s podivuhodným citem, na tak pozdní hodinu. Byla to příjemná změna. Žádné blábolení a vyřvávání návštěvníků místních barů, ale střízlivé a uvědomělé pískání líbezné melodie. Kdo to mohl být? Někdo se stejným prokletím jako mám já? Někdo, kdo taky tuhle zvláštní jarní zbystřenou a dunivou noc nespí? Zatoužila jsem se s ním potkat. Pojilo nás stejné pouto, spoléhání na dohled bělostného Měsíce, o kterém jsme věděli, že nikdy nebude mít dost, ale přesto jsme ho měli svým způsobem rádi. A taky asi obdiv ke krásné prokřehlé noci. A samota. Černá a bílá. Věčná a tichá.
Vydala jsem se tedy za zdrojem tónů, které podivně přebývaly v téhle březnové noci. Zahnula jsem z Národní třídy do jedné z malých uliček, které mi vždy připadají tak kouzelné, ale tak nerozeznatelné jedna od druhé. A tam na rohu seděl. Na malé zídce schovaný ve stínu. Dál si tiše pískal. Nevypadalo to, že by na někoho nebo na něco čekal, spíš jen vyčkával. Pozoroval. Nechával se zaplavit těkavým přívalem přítomnosti a sledoval, jak všechno okolo tiše tančí v rytmu prokřehlé noci.
Byl to spíš chlapec než muž. Musel být jen o pár let starší než já, něco přes dvacet let. Jednou nohou kýval ze strany na stranu, jako to dělávají malé děti, když je vysadí někam do výšky, odkud nedosáhnou na zem. Druhou měl skrčenou a opíral si o ni ruku se zapálenou cigaretou. Ta vytvářela malé štíhlé obláčky, které tančily ve tmě. Bylo na něm něco zvláštního. Čišel z něj podivuhodný klid. Kombinovaný s neklidem. Spíš nespokojenost, odmítání přijmout svět tak, jak nám to vnucují. Měl v sobě něco velice osobitého. A v pravém koutku úsměv, který byl milý, ale ironický zároveň. Čišela z něj jakási mladá věčnost. Čas jako by se kolem něj zastavil, on byl v něm a jen ho pozoroval. Vnímal, jak to duní. Vedle něj, tahle noc může trvat věčně. To neznělo špatně.
Udělala jsem tedy pár kroků vpřed. Pootočil hlavu a zadíval se na mě. Popotáhl z cigarety a vydýchl bělavý hebký kouř. Dál se usmíval. A tak jsme tam stáli a jen se na sebe dívali. Nevěděla jsem, co bych měla udělat. Měl v sobě cosi magnetického. Tichého, ale naléhavého.
Na sobě přiléhavý černý svetr, příliš tenký na březnovou noc, rifle a na nohách starý model tenisek. Nevypadalo to, že by sem úplně zapadal. Kratší notně rozcuchané blonďaté vlasy a hluboký pohled, ve kterém bylo něco ztrápeného, ale také jisté toužebné očekávání od budoucích křehkých chvil. Vlastně to trvalo jen pár vteřin, ale to napětí nevyřčeného pozdravu začalo být nesnesitelné. Místo toho se pousmál znovu, vzhlédl a ukázal na oblohu:
"Myslím, že dneska se na nás zase vykašlal." Měl lehce chraptivý, hluboký hlas, ale mluvil tak nějak lehce, s určitou samozřejmostí.
Myslí Měsíc nebo Boha? Běželo mi hlavou.
"Celé noci nespí, přestává zářit a stejně se mnou nechce mluvit. Ale tak nějak už jsme si na sebe zvykli."
Myslel Měsíc. Kdo kromě mě ještě mluví o Měsíci? Kdo kromě mě vysedává v noci v ulicích u Národní třídy? Bylo to zvláštní. Byl to zvláštní den. Cítila jsem se osaměle, osaměleji než kdy dřív a pak potkám někoho jako je on. Vysedávat tu v prosté přítomnosti, sledovat okamžik jak prochází ulicemi a čekat na svítání, které se toulá a ne a ne přijít. Byla to zvláštní noc, zbystřená, černá a bílá.
Postoupila jsem k němu a on se posunul a udělal mi místo na zídce. Vyhoupla jsem se nahoru. Vzduch se tam zdál čistší a měla jsem pocit jistého odpoutání, vzdálení se od řezavé přítomnosti, když jsem nestála pevně nohama na zemi. Líbilo se mi to.
Měl hluboké oči, v kterých byla jistá přívětivost, ale k tomu lišácký úsměv. A byl z něj lehce cítit hořký tabák.
"Kouříš?" zeptal se mě.
"Ne." Odpověděla jsem. "Taky bys neměl."
Usmál se.
"Líbí se mi na tom ta vůně. Křehká a hluboká. A taky rád sleduju, jaké to vytváří malé nepochopitelné obrazce. Co tu vlastně děláš?" zeptal se a pohlédl mi do očí.
"Nemůžu spát." Odpověděla jsem po pravdě. "Co ty?"
"Tak to já už dlouho ne. Ale rád se dívám na obyčejné věci v neobyčejnou dobu. A vlastně mám rád noc. Je v ní takové příchuť věčnosti, svítání v nedohlednu a já, sám ve zbystřeném světě. No a teď ještě ty."
Usmála jsem se. Bylo na něm co si pozoruhodného. Nenuceného, opravdového. Sledoval svým hlubokým pohledem svět kolem sebe a jakoby dokázal proniknout až pod povrch věcí. Ale s žádnou pózou. Byl skutečný. Takový jaký by člověk měl být. Sledovala jsem jeho rysy, maldé ale staré zároveň. Jako by toho už viděl hodně.
"Řekla bych, že si mi asi neodpověděl, co tu děláš." Oslovila jsem ho dnovu.
Zasmál se.
"Jen se tak flákám. Ale vlastně, čerpám inspiraci." Zasmál se znovu.
"Inspiraci? Pro co?" zaímala jsem se. A začala jsem taky pohupovat nohama.
"Tak trochu píšu." Zašeptal tajemně.
"Píšeš?" to mě zaujalo. "A co píšeš? Nějaký příběh?"
"Ne, spíš poezii." Usmál se. Viděl jak na něj udiveně zírám a dodal: "Divný?"
"Ne. To ne, já jen… Že taky píšu… Poezii." Usmála jsem se.
Podíval se na mě. "Tak to tě rád poznávám, kolego." Vložil si cigaretu do pusy a podával mi ruku.
Obřadně jsme si jimi zatřásly jako při nějakém oficiálním udílení. Tam na zídce v uličce za Národní třídou.
"A z čeho čerpáš inspiraci v tak prokřehlé noci?" zeptala jsem se.
Zahodil cigaretu, chytil mě kolem pasu a zaklonil se. Chvíli jsem myslela, že oba upadneme. Místo toho jsme uvázli hlavou dolů a on ukázal vzhůru.
"Tak třeba z hvězd."
"Vždyť tu žádné nejsou."
"No právě." Opáčil. Ale zcela vážně.
"Musíš si je představit. A v tu chvíli to jsou ty nejkrásnější hvězdy na světě. Obloha je jich plná. Tichá a věčná."
Měl pravdu. Kolem něj jako by se opravdu život zastavil. Zase jsme se narovnali.
"Nechceš se jít projít?" nadhodil, když zjistil, že už nemá žádnou cigaretu.
"Vlastně ráda." Usmála jsem se.
"Můžeme počítat inspirace, poslouchat tichou hudbu naříkat a mávat rackům." Řekl a seskočil.
Udělal hlubokou poklonu a pak mě chytil za ruku, aby mi pomohl seskočit. Bylo na něm něco zvláštního. Taková elegance zašlého věku. A opravdovost, čistá upřímnost.
A tak jsme se procházeli po Praze. Občas jsme proběhli úzkou uličkou a otáčeli se po zmatených podnapilých strýčcích, kteří z nás byli zmatení. Občas jsme hulákali na lesy ž jedna paní z domu na rohu ulice otevřela okno a kárala nás. Smáli jsme se. Pak si jemně zpíval. Myslím, že hlavně blues, smutné melodie o lidské existenci. Až jsme se dostali ke břehu.
Opřeni o zábradlí jsme hleděli do proudu, který se lehce leskl v odražených světlech nočního města. A tiše šuměl smutnou melodií připomínající čas. Bylo na něm cosi fascinující. Asi to, jak bral skutečnost. Takovou jaká je, ale přesto viděl v životě cosi krásného. Asi dokázal žít okamžikem. To, co jsem tak dlouho hledala a nutně potřebovala.
Často se smál, ale bylo v tom cosi smutného. Ztěžoval si, že mu došly cigarety, ale říkal, že tak to chodí. Člověk si musí uvědomit, že vždycky nemůže mít všechno. Že nastávají okamžiky, kdy člověku něco schází. O to hezčí je to, co přijde.
"A taky jsem potkal Tebe." Řekl a hodil kamínek do vody.
"Přijde mi, že se díváš na svět podobně." Řekla jsem a podávala mu další kamínek. Nechápala jsem, že mu není zima v tom tenkém černém svetru.
"Vždyť jsem Tě taky hledal." Zasmál se.
"No, neuraž se, ale přijde mi, že ty se dokážeš zahledět do každé." Opáčila jsem s úsměvem.
"To je asi pravda." Zasmál se.
"Jsem básník!" zvolal a rozpřáhl ruce. Pak se rozběhl kupředu.
Pobaveně jsem zakroutila hlavou a rozběhla se za ním. Zastavil se před mostem. Zastavil pána, co šel kolem. Na něco se ho tlumeně ptal a pak mu pán podával cigaretu. No jistě!
"Neměl bys kouřit." Prohlásila jsem káravě a postavila se před něj.
"Jedna mě přeci nezabije." Zasmál se.
Zašklebila jsem se.
"Poslední." Prohlásil šibalsky a mrkl na mě.
Znovu ukázal prstem k obloze.
"Za chvíli věčnost pomine." Prohlásil napůl jemně a napůl hořce. Znovu mi pohlédl do očí. Znovu jsem cítila, že už viděl všechno. Že viděl všechno opravdově. A i když lidem může připadat pravda krutá, on jí prostě bral. Takovou jaká je, věděl, že se to nezmění. Sám ji viděl skutečnou a krásnou. Nebyl nespokojený. Jen sám se sebou.
Pak jsem ho pochopila. Je to třeba. Vidět skutečnost krásnou. Věčnou a tichou. Černou a bílou. A nechat se jí obklopit. Nechat se jí pohltit. Snažit se pochopit sám sebe. Znovu a znovu. Zamilovat se. Hodně. Znovu a znovu. Vidět dokonalost v maličkostech. Drobných radosteh. Věděla jsem, že se sebou už nikdy nebudu spokojená. Věděl jsem, že je to dobře. Hlavně žít opravdově. Protože nic jiného nemá cenu.
Věděl, na co myslím. Díval se mi do očí. Byl o dost vyšší než já, tak se ke mně sklonil. Stále lehce voněl hořkým tabákem. A měl hluboké klidné i neklidné oči a mladou věčnost v úsměvu.
"Večer Dole pode mnou
zářila Praha
Bylo mi úzko
z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu jestli nebude padat
aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát
blues
na památku velkého sebevraha" zašeptal mi.
"Proč mluvíš o smrti?" ptala jsem se polekaně a hleděla mu do očí.
Usmál se.
"Je pátého března."
"No a?" nechápala jsem.
"Musím jít."
"Zrovna jsme se potkali."
"Věčnost už mizí. Měsíc je unavený a svítání se jen zastavilo na rohu. Zvládneš to i beze mě."
"Nemyslím si." Protestovala jsem.
"Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe" zašeptal znovu.
"Tvoje verše? Jsou krásné.."
"Pro jednu bláznivou holku, která se toulá po nocích." usmál se a položil mi ruku na tvář.
Stejně na něm bylo něco tak zvláštního. Přišlo mi, že ho znám. Už tak dlouho.
"Spi
Já nemohu" zadíval se na mě a s těmi slovy se naposledy usmál, otočil a odcházel dál po mostě.
Ještě dlouho jsem cítila věčnost z jeho přítomnosti. Ještě dlouho jsem cítila tu štiplavou vůni jeho osobnosti. A v hlavě mi začala hrát hudba. Asi blues.
Bylo pátého března, začínalo být pěkně a já stála na mostě přes Vltavu. Dívala se do proudu a věděla, že jsem právě potkala člověka, který jen tak nemá obdoby. Který mě viděl. Takovou jaká jsem. Já a všechno okolo mě.
Začalo svítat. A spolu s Měsícem odešel i ve svých nedožitých sedmadvaceti letech pozoruhodný Václav Hrabě.
"Končím bez potlesku
ráno mne uvidíte
jak krmím racky nad řekou svým povídáním
a plivaje na oblohu dělám obláčky
neboť božský měsíc
má kocovinu
a je potřeba aby to někdo udělal
než pojedou lidé do práce"
Václav Hrabě: Romance, Blues pro bláznivou holku


Bio krámek

2. března 2013 v 22:52 | Elandorn |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Víte, někdy vám spraví náladu něco tak maličkého. Až je to pozoruhodné. Kráčíte si po vaší, Národní ulici (zajímavé jak tato malá náhoda zní tak hezky vlastenecky. Ulice, po které kráčím každý den do školy a ze školy se totiž opravdu jmenuje Národní) a vše vám připadá tak šedivě nijaké. To okouzlení novým městem se v tu chvíli jakoby ztratí a jste zpět v šedivé realitě každodennosti. Cítíte se tak nějak prázdně. Asi každý člověk tyto pocity někdy zažil nebo i zažívá, někdy i každý den. Kdo ne, tak je opravdu šťastný a ráda bych se ho zeptala, jak to dělá. Ale pak se stane něco, díky čemu vám najednou připadá, jakoby ten kdosi nahoře rozsvítil všechna světla a osvítil tak realitu příjemnějšími a především silnějšími, ostřejšími barvami. Tyto chvíle jsou takové malé zázraky.
No, takže tak jdu, všude je šedivo, já jsem ospalá a vyčerpaná zároveň a přemýšlím o tom, že mám hlad. Úterní ráno nepatří mezi mé oblíbené, protože jedna z našich šílených přednášejících si na něj stanovila hodinu, a to prosím od sedmi patnácti. Hrůza. Obzvlášť pro někoho jako já, kdo nefunguje tak nejméně do deseti hodin… Horkotěžko se tedy vždy vypotácím z postele a poslepu kráčím ještě potemnělou Prahou. Předtím do sebe jen stěží nasoukám pár doušků instantní kávy, takové té z těch malých podlouhlých pytlíčků, které vám stačí jen zalít vodou a voilá, máte kafe. Ne příliš dobré a asi určitě ne příliš zdravé, ale můžete se pak alespoň přesvědčovat o tom, jak vás nakopla (ona ovšem není moc silná). Podobně jako já, když jsem si tvrdila, že mi pomůže lépe porozumět přednášce, které bych ale stejně nerozuměla ani v jakoukoli jinou denní nebo noční dobu.
No a tak po třech hodinách úmorného přemáhání, aby vaše víčka neklesla pod úroveň zorného pole, máte samozřejmě hlad jako vlk. Bezradně se rozhlížíte kolem sebe ve snaze objevit nějaký obchod, kde byste mohli koupit něco poživatelného. Na cestě od Prašné brány k Národnímu divadlu je sice obchodů požehnaně, ale bohužel mě osobně obvykle nezasytí pletený svetr pořízený v New Yorkeru (ačkoli bych po něm toužila i tak), ani ručně vyráběné mýdlo z LaFabriky, ať je voňavé a blahodárné jak chce. Nelíbí se mi ani představa toho, že bych svůj prázdný, ubohý žaludek zaplnila něčím jako pizzou nebo kebabem. Ani takhle po ránu. Takže co má ubohý člověk dělat? Nachází se na přímé trase všech ruských, amerických a vietnamských turistů a nikde není nic, čím by se nasytil. A tak si říkáte, proboha, co jen jedí? Ano, pravděpodobně se nasnídají v hotelu, nejlépe před televizí a v posteli a na oběd vyrazí do některé z kouzelných a předražených restaurací. Představa takového života nezní zcela zlá. Alespoň ne na krátkou chvíli. Ale ubohý, chudý, napůl vyčerpaný, napůl stále rozespalý a hlavně hladový student, co ten má dělat? Povím vám to.
Šla jsem totiž dál, minula jsem všechny ty načančaně nepotřebné obchody, prošla přes Jungmanovo náměstí a ocitla se na Národní třídě. Jistě z hlediska cenové úrovně jsem si tedy příliš nepomohla, ale byla to přímá cesta k mému přechodnému mimovíkendovému domovu ( když o tom tak přemýšlím, klidně bych se mohla považovat za dítko z vyšších vrstev, když disponuji tak pozoruhodnou lokací mého bydliště, takovou českou verzí Sereny Van der Woodsnové z Gossip Girl, jenže ta nebydlela na koleji, ale v hotelu… ). Prošla jsem podchodem, který vedl do pasáže, kde sídlí divadlo Metro a klub Vagon. Na sloupu jsem si prohlédla, jaké akce tam připravují a musela se pousmát, když jsem zjistila, že za týden na prknech klubu vystoupí The Doors Revival, protože sama se zítra chystám do kina, kde mi promítnou záznam z živého vystoupení, které proběhlo ve slavné Hollywood Bowl roku 1968 právě kapely The Doors. Jim Morison je prostě asi v kurzu.
Udělám dalších pár kroků a nedůvěřivě si měřím dvě vietnamské samoobsluhy, které jsou umístěny přímo za sebou a které ve mně vzbudily podezření z přílišné předraženosti, kterou cizinec tak lehce neodhalí. Jsem trochu bezradná. Chtěla bych jen obyčejnou snídani! Jen nějaké pečivo a něco k němu! To chci tak moc? To máme i u nás na vesnici. Ale zdá se, že městský člověk má zcela jiné potřeby, jako obložené zapečené bagety a dorty z Panerie a k tomu smoothie… Tak jsem tam tak stále bezradně uprostřed chodníku, lidé mě míjeli a tvářili se udiveně. Možná jsem měla ve tváři šílený výraz, který se tam nevědomky vplížil z nedostatku potravy, možná jim jen vadilo, že překážím a musejí mě obcházet. Když se ale ulice za chvíli vyprázdnila, zahlédla jsem něco pozoruhodného. Byl to obchod. Nebo spíše obchůdek, zcela maličký, kterého jsem si dřív nevšimla, ačkoli jsem touto cestou prošla už asi padesátkrát. Vývěsní štít inzeroval farmářské potraviny. Mladý vysoký prodavač v zelené zástěře zrovna zavíral dveře, které nějaký nepozorný zákazník nechal otevřené. Přistoupila jsem k němu, on se usmál a pustil mě dovnitř. Vnitřek mě doslova uchvátil.
První čeho jsem si všimla, byly sytě oranžové dýně Hokaidó, které byly jakoby rozházené ve všech rozích místnosti spolu ještě s různými cuketami a podobnými věcmi. Zaujaly mě asi proto, že jsem si doma s mojí milovanou mamkou zrovna nedávno vzpomněly, že bychom si rády zase někdy uvařily dýňovou polévku, ale nevěděly jsme, zda-li jsou dýně stále k mání. V krámku se samozřejmě nacházel pult, za kterým byly úhledně vystaveny všelijaké kozí, ovčí a kdovíjaké jiné sýry různých tvarů a velikostí. Na druhé straně byly šunky a salámy a celou protější stěnu pokrývaly police s čerstvě a zdravě vyhlížejícím pečivem. Obrovské hranaté chleby z tmavého těsta, menší oválné chleby, celozrné rohlíky, různé motance a spousta dalších věcí, které jsem nikdy neviděla. Připadal jsem si trochu jako když hledím na mrazící boxy s mořskými potvorami.
Prodavač se postavil za pult a s úsměvem si mě prohlížel. Musela jsem asi vypadat docela vtipně ve svém vytržení. Zeptal se mě klasicky milým tónem, co to bude. Já s pohledem zapíchnutým do regálu na stěně za ním, ze sebe vypravím jen něco ve smyslu "No…To je těžké…"
"Nějaké pečivo?" odhadne správně můj úhel pohledu. A začíná ukazovat na jednotlivé hranaté druhy.
Skončila jsem u jednoho z těch ne tak obrovských, ty by totiž postačily jako snídaně pro menší skupinku obrů, a za tu jsem se i ve svém úžasu naštěstí nepovažovala. Byl hranatý, velice tmavý, kmínový a obsahoval spoustu dalších pro mě tajných ingrediencí. Výborně, teď se moje pozornost přesunula na sýr. Přiznám se, že jsem byla ještě bezradnější než předtím u pečiva. Zřejmě to vycítil a poslal mě tedy k jinému chladícímu boxu, který se nacházel v zadním rohu obchodu a kterého jsem si předtím nevšimla. Tam mě ale zaplavil krásný pocit. V těch krabičkách a kelímcích různých tvarů obsahujících tvaroh, jogurty z kozího i ovčího mléka a tavených sýrech jsem totiž rozpoznala tytéž vlastnosti, které jsem viděla v jednom z našich obchůdků na Vrkoslavicích předtím, než ho zavřeli. Tam prodávaly stejně balené krabičky s podobným obsahem a taťka nám je vždycky kupoval jako nejlepší snídaně ze všech. Moc mě to potěšilo a zprvu jsem se nemohla nabažit pohledem. Je to legrace, ty malé náhody jako třeba to, že si jeden týden zoufáte nad tím, že jeden z vašich oblíbených krámků byl zavřen a kde si tedy proboha nakoupíte všechny ty úžasné bio mléčné výrobky, a pár týdnů nato je objevíte pár kroků od vaší koleje, ale zcela v jiném městě. Bůh má někdy zvláštní smysl pro humor, ale zdá se, že je i rád laskavý.
Nakonec jsem si vybrala smetanovou kořeněnou pomazánku, která vypadala úžasně. Vítězoslavně jsem s ní došla k pultu a prodavač se usmál. Víte, narazit na milého prodavače, který je vstřícný, trpělivý a usmívá se, mi přijde čím dál tím víc náročné. A při tom, co je na tom divného? Není to naopak přesně to, co by měl každý zákazník za své peníze požadovat. Víte tato skutečnost mě poslední dobou víc a víc rozčiluje. Všechny ty otrávené výrazy slečen a paní za pojízdnými pulty v potravních řetězcích… Chápu, že to zřejmě náročná a úmorná práce, ale proboha je to přece jejich práce! Byla jim byla svěřena a proto by ji měli vykonávat nejlépe , jak jen dovedou… Někdy bych si přála, aby měl každý rád svoji práci. A vykonával ji svědomitě, ne jen proto, že je to průběžná dodávka finančních hodnot. Nežilo by se pak na světě mnohem lépe? Jenže, co s tím naděláte? Přát si to můžete, jak chcete usilovně, ale dokud se přenos energií nestane skutečností, úsměv na tvářích některých lidí prostě asi nevykouzlíte. O to šťastnější musíte být, když na někoho milého narazíte. Je to takový malý dárek, kterých, když budete mít štěstí, třeba za den nasbíráte ještě víc. Sbírání úsměvů by byl docela hezký koníček.
No a tak vlastně končí má příhoda s milým malým bio krámkem na Národní ulici, který do svého okolí vysílá proudy barev a štěstí. Je to pozoruhodné, jaké maličkosti vám někdy během dne dokáží zlepšit náladu. Musíte tedy mít oči otevřené a pečlivě se dívat kolem sebe, aby vás žádné štěstí, které zrovna půjde okolo neminulo. To by byla škoda! Je to občas trochu vrtkavá osůbka a ráda usedá na víčka bláznům. Tak se mu nevyhýbejte a přijímete ho i ve chvílích, kdy kráčíte ranními šedivými ulicemi. Občas nás všechny překvapí! J