Bio krámek

2. března 2013 v 22:52 | Elandorn |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Víte, někdy vám spraví náladu něco tak maličkého. Až je to pozoruhodné. Kráčíte si po vaší, Národní ulici (zajímavé jak tato malá náhoda zní tak hezky vlastenecky. Ulice, po které kráčím každý den do školy a ze školy se totiž opravdu jmenuje Národní) a vše vám připadá tak šedivě nijaké. To okouzlení novým městem se v tu chvíli jakoby ztratí a jste zpět v šedivé realitě každodennosti. Cítíte se tak nějak prázdně. Asi každý člověk tyto pocity někdy zažil nebo i zažívá, někdy i každý den. Kdo ne, tak je opravdu šťastný a ráda bych se ho zeptala, jak to dělá. Ale pak se stane něco, díky čemu vám najednou připadá, jakoby ten kdosi nahoře rozsvítil všechna světla a osvítil tak realitu příjemnějšími a především silnějšími, ostřejšími barvami. Tyto chvíle jsou takové malé zázraky.
No, takže tak jdu, všude je šedivo, já jsem ospalá a vyčerpaná zároveň a přemýšlím o tom, že mám hlad. Úterní ráno nepatří mezi mé oblíbené, protože jedna z našich šílených přednášejících si na něj stanovila hodinu, a to prosím od sedmi patnácti. Hrůza. Obzvlášť pro někoho jako já, kdo nefunguje tak nejméně do deseti hodin… Horkotěžko se tedy vždy vypotácím z postele a poslepu kráčím ještě potemnělou Prahou. Předtím do sebe jen stěží nasoukám pár doušků instantní kávy, takové té z těch malých podlouhlých pytlíčků, které vám stačí jen zalít vodou a voilá, máte kafe. Ne příliš dobré a asi určitě ne příliš zdravé, ale můžete se pak alespoň přesvědčovat o tom, jak vás nakopla (ona ovšem není moc silná). Podobně jako já, když jsem si tvrdila, že mi pomůže lépe porozumět přednášce, které bych ale stejně nerozuměla ani v jakoukoli jinou denní nebo noční dobu.
No a tak po třech hodinách úmorného přemáhání, aby vaše víčka neklesla pod úroveň zorného pole, máte samozřejmě hlad jako vlk. Bezradně se rozhlížíte kolem sebe ve snaze objevit nějaký obchod, kde byste mohli koupit něco poživatelného. Na cestě od Prašné brány k Národnímu divadlu je sice obchodů požehnaně, ale bohužel mě osobně obvykle nezasytí pletený svetr pořízený v New Yorkeru (ačkoli bych po něm toužila i tak), ani ručně vyráběné mýdlo z LaFabriky, ať je voňavé a blahodárné jak chce. Nelíbí se mi ani představa toho, že bych svůj prázdný, ubohý žaludek zaplnila něčím jako pizzou nebo kebabem. Ani takhle po ránu. Takže co má ubohý člověk dělat? Nachází se na přímé trase všech ruských, amerických a vietnamských turistů a nikde není nic, čím by se nasytil. A tak si říkáte, proboha, co jen jedí? Ano, pravděpodobně se nasnídají v hotelu, nejlépe před televizí a v posteli a na oběd vyrazí do některé z kouzelných a předražených restaurací. Představa takového života nezní zcela zlá. Alespoň ne na krátkou chvíli. Ale ubohý, chudý, napůl vyčerpaný, napůl stále rozespalý a hlavně hladový student, co ten má dělat? Povím vám to.
Šla jsem totiž dál, minula jsem všechny ty načančaně nepotřebné obchody, prošla přes Jungmanovo náměstí a ocitla se na Národní třídě. Jistě z hlediska cenové úrovně jsem si tedy příliš nepomohla, ale byla to přímá cesta k mému přechodnému mimovíkendovému domovu ( když o tom tak přemýšlím, klidně bych se mohla považovat za dítko z vyšších vrstev, když disponuji tak pozoruhodnou lokací mého bydliště, takovou českou verzí Sereny Van der Woodsnové z Gossip Girl, jenže ta nebydlela na koleji, ale v hotelu… ). Prošla jsem podchodem, který vedl do pasáže, kde sídlí divadlo Metro a klub Vagon. Na sloupu jsem si prohlédla, jaké akce tam připravují a musela se pousmát, když jsem zjistila, že za týden na prknech klubu vystoupí The Doors Revival, protože sama se zítra chystám do kina, kde mi promítnou záznam z živého vystoupení, které proběhlo ve slavné Hollywood Bowl roku 1968 právě kapely The Doors. Jim Morison je prostě asi v kurzu.
Udělám dalších pár kroků a nedůvěřivě si měřím dvě vietnamské samoobsluhy, které jsou umístěny přímo za sebou a které ve mně vzbudily podezření z přílišné předraženosti, kterou cizinec tak lehce neodhalí. Jsem trochu bezradná. Chtěla bych jen obyčejnou snídani! Jen nějaké pečivo a něco k němu! To chci tak moc? To máme i u nás na vesnici. Ale zdá se, že městský člověk má zcela jiné potřeby, jako obložené zapečené bagety a dorty z Panerie a k tomu smoothie… Tak jsem tam tak stále bezradně uprostřed chodníku, lidé mě míjeli a tvářili se udiveně. Možná jsem měla ve tváři šílený výraz, který se tam nevědomky vplížil z nedostatku potravy, možná jim jen vadilo, že překážím a musejí mě obcházet. Když se ale ulice za chvíli vyprázdnila, zahlédla jsem něco pozoruhodného. Byl to obchod. Nebo spíše obchůdek, zcela maličký, kterého jsem si dřív nevšimla, ačkoli jsem touto cestou prošla už asi padesátkrát. Vývěsní štít inzeroval farmářské potraviny. Mladý vysoký prodavač v zelené zástěře zrovna zavíral dveře, které nějaký nepozorný zákazník nechal otevřené. Přistoupila jsem k němu, on se usmál a pustil mě dovnitř. Vnitřek mě doslova uchvátil.
První čeho jsem si všimla, byly sytě oranžové dýně Hokaidó, které byly jakoby rozházené ve všech rozích místnosti spolu ještě s různými cuketami a podobnými věcmi. Zaujaly mě asi proto, že jsem si doma s mojí milovanou mamkou zrovna nedávno vzpomněly, že bychom si rády zase někdy uvařily dýňovou polévku, ale nevěděly jsme, zda-li jsou dýně stále k mání. V krámku se samozřejmě nacházel pult, za kterým byly úhledně vystaveny všelijaké kozí, ovčí a kdovíjaké jiné sýry různých tvarů a velikostí. Na druhé straně byly šunky a salámy a celou protější stěnu pokrývaly police s čerstvě a zdravě vyhlížejícím pečivem. Obrovské hranaté chleby z tmavého těsta, menší oválné chleby, celozrné rohlíky, různé motance a spousta dalších věcí, které jsem nikdy neviděla. Připadal jsem si trochu jako když hledím na mrazící boxy s mořskými potvorami.
Prodavač se postavil za pult a s úsměvem si mě prohlížel. Musela jsem asi vypadat docela vtipně ve svém vytržení. Zeptal se mě klasicky milým tónem, co to bude. Já s pohledem zapíchnutým do regálu na stěně za ním, ze sebe vypravím jen něco ve smyslu "No…To je těžké…"
"Nějaké pečivo?" odhadne správně můj úhel pohledu. A začíná ukazovat na jednotlivé hranaté druhy.
Skončila jsem u jednoho z těch ne tak obrovských, ty by totiž postačily jako snídaně pro menší skupinku obrů, a za tu jsem se i ve svém úžasu naštěstí nepovažovala. Byl hranatý, velice tmavý, kmínový a obsahoval spoustu dalších pro mě tajných ingrediencí. Výborně, teď se moje pozornost přesunula na sýr. Přiznám se, že jsem byla ještě bezradnější než předtím u pečiva. Zřejmě to vycítil a poslal mě tedy k jinému chladícímu boxu, který se nacházel v zadním rohu obchodu a kterého jsem si předtím nevšimla. Tam mě ale zaplavil krásný pocit. V těch krabičkách a kelímcích různých tvarů obsahujících tvaroh, jogurty z kozího i ovčího mléka a tavených sýrech jsem totiž rozpoznala tytéž vlastnosti, které jsem viděla v jednom z našich obchůdků na Vrkoslavicích předtím, než ho zavřeli. Tam prodávaly stejně balené krabičky s podobným obsahem a taťka nám je vždycky kupoval jako nejlepší snídaně ze všech. Moc mě to potěšilo a zprvu jsem se nemohla nabažit pohledem. Je to legrace, ty malé náhody jako třeba to, že si jeden týden zoufáte nad tím, že jeden z vašich oblíbených krámků byl zavřen a kde si tedy proboha nakoupíte všechny ty úžasné bio mléčné výrobky, a pár týdnů nato je objevíte pár kroků od vaší koleje, ale zcela v jiném městě. Bůh má někdy zvláštní smysl pro humor, ale zdá se, že je i rád laskavý.
Nakonec jsem si vybrala smetanovou kořeněnou pomazánku, která vypadala úžasně. Vítězoslavně jsem s ní došla k pultu a prodavač se usmál. Víte, narazit na milého prodavače, který je vstřícný, trpělivý a usmívá se, mi přijde čím dál tím víc náročné. A při tom, co je na tom divného? Není to naopak přesně to, co by měl každý zákazník za své peníze požadovat. Víte tato skutečnost mě poslední dobou víc a víc rozčiluje. Všechny ty otrávené výrazy slečen a paní za pojízdnými pulty v potravních řetězcích… Chápu, že to zřejmě náročná a úmorná práce, ale proboha je to přece jejich práce! Byla jim byla svěřena a proto by ji měli vykonávat nejlépe , jak jen dovedou… Někdy bych si přála, aby měl každý rád svoji práci. A vykonával ji svědomitě, ne jen proto, že je to průběžná dodávka finančních hodnot. Nežilo by se pak na světě mnohem lépe? Jenže, co s tím naděláte? Přát si to můžete, jak chcete usilovně, ale dokud se přenos energií nestane skutečností, úsměv na tvářích některých lidí prostě asi nevykouzlíte. O to šťastnější musíte být, když na někoho milého narazíte. Je to takový malý dárek, kterých, když budete mít štěstí, třeba za den nasbíráte ještě víc. Sbírání úsměvů by byl docela hezký koníček.
No a tak vlastně končí má příhoda s milým malým bio krámkem na Národní ulici, který do svého okolí vysílá proudy barev a štěstí. Je to pozoruhodné, jaké maličkosti vám někdy během dne dokáží zlepšit náladu. Musíte tedy mít oči otevřené a pečlivě se dívat kolem sebe, aby vás žádné štěstí, které zrovna půjde okolo neminulo. To by byla škoda! Je to občas trochu vrtkavá osůbka a ráda usedá na víčka bláznům. Tak se mu nevyhýbejte a přijímete ho i ve chvílích, kdy kráčíte ranními šedivými ulicemi. Občas nás všechny překvapí! J

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama