Requiem věčnosti

19. března 2013 v 11:34 | Elandorn |  Úvahy
Symfonie se klene dnem a tichem. Duní a zní, svou silou a svoji pýchou. Přesto přichází pokora, tiše a jemně a v bílém. Tento den se totiž už nebude opakovat.
Ta hudba je tak nádherná. Smutná, tak smutná… Když víme, co přijde po ní. Ale majestátní a silná. Křehká a věčná. Nekonečná. A přesto…
Je to requiem.
V těchto chvílích si připadala tak hrozně stará. Duševně nebo prostě vnitřně. Ale na druhou stranu tenká a jemná jako hedvábný papír, který se třepotá a chvěje pod tíhou událostí, jako by snad čelil náporům silného mocného větru, který se nehodlá utišit. A tyto dvě vlastnosti stojící vedle sebe působily tak nesourodě. A nestabilně. Co vydrží déle?
Připadala si tak stará. Snad jako jepice. Podivné přirovnání… Ale vlastně docela přesné. Nekonečně dlouhé bytí, které ale bylo jen pouhou předehrou. Nádherné requiem. Předehrou pro co vlastně?
Snad pro smrt? Není to paradoxní?
K čemu je předehra, když vlastní hra je tak krátká? Co z toho vlastně je? Co přijde? Bude něco? Dál za obzorem, když k tomu tak krásně hraje den? Musí být! Nebo je to jen mnoho povyku pro nic? Pro potěšení dnešního dne a svítání a úsvitu a oblohy, která se klene nad hlavami? Proč hrajeme? Dnešní den?
A proč si připadá zrovna jako ta blbá jepice? Proč si sakra nemůže připadat jako něco jiného? Nebylo by to jednodušší? Neklást si tolik otázek? Neužírat se v nevědomosti? Prostě si zvolit svoji verzi a žít?
Ještě ke všemu když jí jsou jepice odporné pro své dlouhé nohy…
Requiem slábne, utichá… Bílé paprsky hvězd se loučí a mávají, ze svých nadpozemských dálek. Dnes je zvláštní den. Přítomnost je cítit ve vzduchu. Vše je tišší. Poslední představení. Ten dnešní den… Pak…
Je konec. Je po všem.
Můj milý Amadee…
….Co po nás zbude?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama