Ten den příšerně pršelo

9. března 2013 v 22:52 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Ten den příšerně pršelo. Snad se černé nebe rozpouštělo na malé kousky a padalo na zem. Snad se snažilo umýt ji od veškerých včerejších, dnešních i zítřejších hříchů. Bylo pozdní odpoledne a místa, která obvykle hýřila životem, byla liduprázdná. Kdo by také zůstával venku? Černá tma se rozlévala po ulicích a sluneční svit byl v nedohlednu. A ke všemu to dech beroucí ticho. Spíš ticho z nepřítomnosti než z nedostatku zvuku. Protože těžké dešťové kapky dopadaly na chodníky, domy a okna s charakteristickým pravidelným rytmem, přes který nebylo slyšet skoro nic. Vše bylo tak nějak zastřené, za oponou studené bolestivé vody.
Prázdné ulice, mosty a nádraží mi naháněly trochu strach. V takových ojedinělých chvílích si vždy připadám jako v nějakém děsivém snu, snu kdy zůstanu na světě sama. Jen já a ticho. Ticho ve kterém se topí svět. Svět a nikdo jiný.
Připadala jsem si tak nějak… Prázdná. Byl to zvláštní den. Něco vyselo ve vzduchu. Určitá dávka melancholie a bolesti. Ale nedokázala jsem to pojmenovat, spíš jako by to byla jen vůně nebo chuť. A jak popíšete příchuť dne?
Procházela jsem ulicemi a už se ani nesnažila nějak bránit dešti. Poslouchala jsem zvuky dopadajících kapek a pokoušela se dívat na obzor, který byl schovaný pod přívalem. Byl to zvláštní den. To ticho, příšerné, dech beroucí ticho prázdné a tíživé existence.
Začínala mi být zima, všechno na mě bylo promočené, přesto se mi nechtělo jít se někam schovat. Cítila jsem podivnou naléhavost někde okolo sebe, jako výkřik o pomoc, který se ještě nerozezněl. Vzduch byl příliš dusný, tak moc, že by se dal nahmatat.
A pak jsem to zaslechla. Němý a zprvu nenápadný zvuk. Kovové struny a zkřehlé prsty spolu tančily tmou. Zněly ulicí s podivnou příchutí hořkosti a rzi. Ale přesto to bylo okouzlující. Zatoužila jsem najít jeho zdroj, zjistit, který blázen je v takové chvíli venku. Podobný blázen jako já.
Zabočila jsem doprava a ocitla se na dlážděném mostě, který se klenul přes divokou propadající se hladinu. Ten zvuk promoklé a tiché kytary byl někde blízko.
Vydala jsem se tedy vpřed a pak to spatřila. Jeho. Seděl na zábradlí ohraničujícím most a hlubiny, choulil se nad kytarou a jeho prsty skoro hladily struny. Byl jako stín z neznáma, jako něco ojedinělého. Jen já a svět, napadlo mě. Ale za zvuku kytary to byl momentálně jeho svět. Svět kdesi uprostřed ničeho.
Ten výjev mě na okamžik zadržel na místě. Stála jsem a mé oči se vpíjely do toho podivného prostoru života na druhé straně mostu. Tu osobu jsem viděla jen rozmazaně, přes příval ledové vody ale i tak ke mně doléhal podivný pocit. Pocit netrpělivosti. Pocit úzkosti.
Šla jsem dál, blíže k tomu zjevení. A když jsem překonala vzdálenost rovnající se hluku dešťových kapek, zamrazilo mě ještě jednou. Konečně jsem ho spatřila zřetelně. Světlé vlasy mu zakrývaly obličej, zelený obnošený svetr se snažil zakrýt vše to, co byl, roztrhané rifle a tenisky… Celý působil tak nějak obnošeně, poničeně. To ale nebylo to co mě zastavilo. Konečně jsem totiž zaslechla, že si tiše brouká. Slova, kterým nebylo rozumět.
Když jsem ale byla téměř na dosah, jeho projev se změnil. Z ničeho nic vykřikl, takovou silou, že jsem se polekala. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to zpěv, jen trochu hlasitější, drastičtější než bylo obvyklé. Bolestný a dech beroucí. Zněl jako nářek umírající zvěře, které se nedostává pomoci. Křičel do prázdna a do tmy slova, kterým jsem nerozuměla, ale přesto jsem měla pocit, že se mi na chvíli zastavilo srdce. Jeho hlas chrčel a drnčel, jakoby byl z plechu a bylo v tom tolik bolesti. Spolu s kovovým zvukem kytary tvořili souzvuk tónů, který mi zněl jako tóny apokalypsy.
Při křiku zvrátil hlavu dozadu a odhalil mi tak svoji tvář. Měl ostré štíhlé rysy. Lícní kosti vystupovaly řezavě na odiv tmě a oči měl křečovitě zavřené. Světlé vlasy, promočené deštěm se slévaly na ramena a snad jako by se sami stávaly tou vodou. Když vykřikl, po celém obličeji se roztáhly rýhy, kolem úst a očí. Zračily absolutní oddanost tomu žalostnému zvuku. Byla v tom obrovská dávka utrpení. Jeho ostrý hlas hluboce kontrastoval s provazy vody, které nám stále padaly na unavené hlavy, byl řezavý, kovový a suchý.
Když dozněl jeho part, ještě párkrát si jeho prsty zatančily na strunách a pak přestal. Hlavu měl opět skloněnou a prožíval ten příval emocí, který se proléval celým jeho tělem. A mým také.
Byla jsem u vytržení. Vlna bolestných emocí, která se do mě vplavila spolu s jeho zpěvem nepodobným ničemu, co jsem dosud slyšela, mě odmítala opustit a mě připadalo, že se vzdouvám v agonii. Uvnitř mě hořely palčivé ohně a já věděla, že mě nejspíš už nikdy neopustí.
Zatoužila jsem s tím člověkem promluvit. Zjistit jaký tón má jeho hlas při obyčejném hovoru. Udělala jsem ještě pár kroků k němu. Stále se choulil nad svojí kytarou, jakoby se jí snažil obejmout, ale ona byla příliš hluboká.
Když jsem byla jen pár kroků od něj, zdvihl hlavu. Spatřil mě a jeho reakce mě zaskočila. Nevypadal překvapeně, snad jako by to celou dobu věděl. Podíval se na mě a mě znovu zamrazilo. Ten pohled. Pohled! Jeho hlas a projev byl nenapodobitelný a nadpozemský, jeho charisma nevyčerpatelné, ale jeho pohled… V tu chvíli mi připadalo, že jsem zahlédla celou bolest světa. Zračila se v jeho očích. Snad ani nebylo možné pohlédnout až do konce. Byly hluboké a neklidné. Jakoby ani na okamžik nezůstávaly na stejném místě a přesto by viděly až do hlouby všeho, jako do nějaké dimenze, která nám ostatním zůstává skryta.
Vypadalo to, že ho vůbec nepřekvapilo, že tam jsem. Prohlížel si mě svým řezavým pohledem a mě mrazilo. A pak pozdravil. Jeho hlas byl tichý, ale pronikavý.
"Co dělá dívka venku v takový den jako je dnes?" optal se a trochu se narovnal, aby mi mohl pohlížet zpříma do očí.
"Já… Vlastně nevím… Jen tak… Bloudím." Odpověděla jsem. Prohlížela jsem si ho a přemýšlela. Koho mi jen připomíná?? Kde jsem ho jen viděla??
"Bloudíš? Tak to jsme na tom stejně, já bloudím celý život…" promluvil a podíval se do dálky. Jeho hlas byl tichý a jakoby pomalý, chrčel a znělo to, že ho neuvěřitelně unavuje mluvit.
"Ale co ty? Často chodíš hrát na kytaru, když příšerně prší?" dodala jsem si kuráž a zeptala se.
Usmál se. Nebo spíše, jeho úzké rty se roztáhly a vytvořily tak zvláštní výraz, složený z doširoka se usmívajících pobavených rtů a bolestných očí. Ta kombinace byla zvláštní.
Pohlédla jsem na jeho ruce. Třásly se. A pohled znovu těkal po horizontu. Byl nekonečný stejně jako ta krajina.
Stáli jsme tam nap proti sobě, na hlavy nám neustále proudilo utrpení dnešní promočené noci, dívali jsme se na sebe a nechtělo se nám mluvit. Ale já jsem přesto toužila dozvědět se něco o té podivné pozoruhodné bytosti.
"Zahraješ mi ještě? Prosím?" prolomila jsem ticho.
Usmál se a pohladil krk kytary tak líbezně, jako by snad byla živá
"Už jsem dlouho nehrál. To je věc, která mi snad chybí nejvíc…" zamumlal. Chybí? Co muže člověku bránit hrát na kytaru? Nějak jsem tomu nerozuměla…
Znovu rozezněl struny a znovu otevřel ústa, aby vydal ten podivný srdce zastavující zvuk, řezavý a naléhavostí pulzující zpěv, snad křik. Bylo to kouzelné. Bylo to nepopsatelné. Hudba se rozlévala celým jeho tělem, tepala v jeho žilách a zmítala jím. Nedokázal ji zkrotit. Nedokázal zkrotit sebe.
Byla jsem u vytržení. A nemohla popadnout dech. Věděla jsem, že jsem se stala pozorovatelem něčeho ojedinělého a tušila hořkou pravdu, že to něco, nebude mít bohužel dlouhé trvání.
Když dohrál, pohlédl na mě a zkoumavým pohledem si měřil moje rozčarování.
"O čem to bylo? O čem jsi to zpíval?" dostala jsem ze sebe. Mluvila jsem s ním anglicky, ale přesto jsem nerozuměla skoro ničemu v textu té písně. Jeho podivná artikulace mi to znemožňovala… Ta otázka ho nejspíš zaskočila.
"Bylo to… O světě… O životě… A o mě… Hlavně o mě…" zachmuřil se. Pak se podíval na oblohu.
"Hvězdy jsou stejně tak krásný… Nemyslíš? Jsou pořád stejný, ať se stane co se stane…"
" Jsou to obrovská hořící tělesa. Hoří a pak, jednoho dne z ničeho nic spadnou… A my je přesto obdivujeme. Není to zvláštní?" odpověděla jsem.
Ani nevím, pro jsem něco takového řekla, nejspíš jsem byla pořád v tom hořkém opojení jeho hlasu, možné to bylo tím podivným dnem. Jisté ale je, že ho odpověď zvláštním způsobem zasáhla, víc než cokoli před tím. Měla jsem pocit, že teprve teď se na mě podíval pořádně, nezastřeně. Byl tak zvláštní. Byl jiný, než kdokoli koho jsem do té doby potkala. Byl prostě jiný. A každý, kdo se dostal do jeho přítomnosti, to musel vědět.
Teď seděl na zábradlí, díval se na oblohu a do jeho hlubokých očí se dál vlévala ta dešťová voda znamenající svět. Byla to věčnost, to co jsem potkala toho dne na mostě, bylo to prozření. Věděla jsem, že nic podobného se už nebude opakovat.
Pak se podíval na mě a věděl, že ho chápu, stejně jako on chápe mě. Seskočil ze zábradlí a naposledy se usmál svým úsměvem plným žalu a smíření. Pak odešel. Viděla jsem, jak jeho postava mizí v dálce, kdesi za obzorem za závojem z prokřehlého deště. Zatoužila jsem, aby se otočil, svírala mě palčivá touha ještě jednou, naposledy vidět ty hluboké světlé oči. Ale neudělal to. Nejspíš to byl člověk, který ví jaký je svět a nikdy nepochybuje.
Zadívala jsem se na oblohu. Byla temná, tichá a smířená. V hlavě mi stále doznívaly tóny kytary a řezavá příchuť jeho hlasu.
Ten den příšerně pršelo. A já poprvé viděla padat hvězdu. Poprvé jsem nebyla sama ve zbystřeném světe. Poprvé jsem pohlédla na samé dno žití.
Ten den zazněl výstřel. Schylovalo se k večeru a vzduchem zněly R.E.M. Pro mě ten den voněl melancholií a věčností. Ten den jeden ztracený muž napsal dopis a vylil do něj veškerý svůj život.
Proč někteří lidé končí svůj život dřív než by měli? Jak hrozně jim musí být, když zmáčknou spoušť a otevřou tak cestu do nekonečna? Nikdy jsem to nechápala. Takovým lidem přece už nemůže záležet na ničem… Ale když jim na ničem nezáleží, tak proč píší dopis? Proč poslouchají hudbu, kterou milují? Je v tom určitá rekapitulace? Rozloučení? Nikdy jsem to nechápala. Až tu noc…
Život je někdy nevyzpytatelný a svět příliš hluboký. A my nemáme na výběr. Nikdo se nás neptá, jestli chceme nebo nechceme přijít na tento svět, jsme sem prostě vrženi. Ale jsme. A žijeme.
Ten den zazněl výstřel. Ten den vzduchem naposledy zazněl řezavý hlas plný agonie. Ten den shořela hvězda. Dřív než stačila vyhasnout. Bylo pátého dubna, ten den se rozloučil a odešel Kurt Cobain.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rozedneni rozedneni | 21. března 2013 v 21:14 | Reagovat

je velmi těžké cokoliv komentovat - prostě už není co dodat. krásný zážitek to vše číst.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama