Tóny které přebývají

2. března 2013 v 23:03 | Elandorn |  cyklus "Má setkávání"
Šla jsem po Praze, byla tma. Černá noc jako uhel. Bloumala jsem po ulicích a žasla nad tím, jak majestátní štíhlé lampy rozmývají tu tetelivou jarní tmu do šedivých odstínů. Byla noc. Černá jako uhel. Ale já byla venku v ulicích, protože jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem. O životě, o světě, o pravdě a lásce, která se toulá, kde se jí zachce a schválně některé přehlíží. Je vybíravá a namyšlená. Protože je krásná myslí si, že si to může dovolit.
Praha není jedno z těch měst, které by bylo liduprázdné, když zapadne slunce. Tu a tam někoho minu. Ale všichni jsou tak nějak ponoření do sebe a jako by vůbec neexistovali. Protože pod rouškou noci je skutečnost nedokáže najít a chytit za ruku. Tak si připadám i já. Tichá a prázdná. Ničím nevázaná, protože nemůžu spát. Nemůžu spát. To je mé prokletí.
Vlastně ani nevím, kam jdu. Spoléhám na to, že na mě Měsíc dává na obloze pozor. Že má větší přehled než já. Ale pletu se. Ten už se zase kymácí, blouzní. Vlastně je stejný. Celé noci nespí. Tak co bychom měli čekat?
Je březen. A je to zvláštní den. Něco je ve vzduchu. Něco jiného než jindy. Určitá dávka skutečnosti a zbystřenosti, která ale působí nepatřičně. Je zahalená do pláště opojení, takže vlastně nic nevnímám. Ale stejně mi přijde, že mnohem lépe cítím příchuť vzduchu a zvuky… Zvuky? Zaslechla jsem něco jiného než jen obyčejné tóny nočního města. Někdo si pískal! Pískal si táhlou melodii, ale s podivuhodným citem, na tak pozdní hodinu. Byla to příjemná změna. Žádné blábolení a vyřvávání návštěvníků místních barů, ale střízlivé a uvědomělé pískání líbezné melodie. Kdo to mohl být? Někdo se stejným prokletím jako mám já? Někdo, kdo taky tuhle zvláštní jarní zbystřenou a dunivou noc nespí? Zatoužila jsem se s ním potkat. Pojilo nás stejné pouto, spoléhání na dohled bělostného Měsíce, o kterém jsme věděli, že nikdy nebude mít dost, ale přesto jsme ho měli svým způsobem rádi. A taky asi obdiv ke krásné prokřehlé noci. A samota. Černá a bílá. Věčná a tichá.
Vydala jsem se tedy za zdrojem tónů, které podivně přebývaly v téhle březnové noci. Zahnula jsem z Národní třídy do jedné z malých uliček, které mi vždy připadají tak kouzelné, ale tak nerozeznatelné jedna od druhé. A tam na rohu seděl. Na malé zídce schovaný ve stínu. Dál si tiše pískal. Nevypadalo to, že by na někoho nebo na něco čekal, spíš jen vyčkával. Pozoroval. Nechával se zaplavit těkavým přívalem přítomnosti a sledoval, jak všechno okolo tiše tančí v rytmu prokřehlé noci.
Byl to spíš chlapec než muž. Musel být jen o pár let starší než já, něco přes dvacet let. Jednou nohou kýval ze strany na stranu, jako to dělávají malé děti, když je vysadí někam do výšky, odkud nedosáhnou na zem. Druhou měl skrčenou a opíral si o ni ruku se zapálenou cigaretou. Ta vytvářela malé štíhlé obláčky, které tančily ve tmě. Bylo na něm něco zvláštního. Čišel z něj podivuhodný klid. Kombinovaný s neklidem. Spíš nespokojenost, odmítání přijmout svět tak, jak nám to vnucují. Měl v sobě něco velice osobitého. A v pravém koutku úsměv, který byl milý, ale ironický zároveň. Čišela z něj jakási mladá věčnost. Čas jako by se kolem něj zastavil, on byl v něm a jen ho pozoroval. Vnímal, jak to duní. Vedle něj, tahle noc může trvat věčně. To neznělo špatně.
Udělala jsem tedy pár kroků vpřed. Pootočil hlavu a zadíval se na mě. Popotáhl z cigarety a vydýchl bělavý hebký kouř. Dál se usmíval. A tak jsme tam stáli a jen se na sebe dívali. Nevěděla jsem, co bych měla udělat. Měl v sobě cosi magnetického. Tichého, ale naléhavého.
Na sobě přiléhavý černý svetr, příliš tenký na březnovou noc, rifle a na nohách starý model tenisek. Nevypadalo to, že by sem úplně zapadal. Kratší notně rozcuchané blonďaté vlasy a hluboký pohled, ve kterém bylo něco ztrápeného, ale také jisté toužebné očekávání od budoucích křehkých chvil. Vlastně to trvalo jen pár vteřin, ale to napětí nevyřčeného pozdravu začalo být nesnesitelné. Místo toho se pousmál znovu, vzhlédl a ukázal na oblohu:
"Myslím, že dneska se na nás zase vykašlal." Měl lehce chraptivý, hluboký hlas, ale mluvil tak nějak lehce, s určitou samozřejmostí.
Myslí Měsíc nebo Boha? Běželo mi hlavou.
"Celé noci nespí, přestává zářit a stejně se mnou nechce mluvit. Ale tak nějak už jsme si na sebe zvykli."
Myslel Měsíc. Kdo kromě mě ještě mluví o Měsíci? Kdo kromě mě vysedává v noci v ulicích u Národní třídy? Bylo to zvláštní. Byl to zvláštní den. Cítila jsem se osaměle, osaměleji než kdy dřív a pak potkám někoho jako je on. Vysedávat tu v prosté přítomnosti, sledovat okamžik jak prochází ulicemi a čekat na svítání, které se toulá a ne a ne přijít. Byla to zvláštní noc, zbystřená, černá a bílá.
Postoupila jsem k němu a on se posunul a udělal mi místo na zídce. Vyhoupla jsem se nahoru. Vzduch se tam zdál čistší a měla jsem pocit jistého odpoutání, vzdálení se od řezavé přítomnosti, když jsem nestála pevně nohama na zemi. Líbilo se mi to.
Měl hluboké oči, v kterých byla jistá přívětivost, ale k tomu lišácký úsměv. A byl z něj lehce cítit hořký tabák.
"Kouříš?" zeptal se mě.
"Ne." Odpověděla jsem. "Taky bys neměl."
Usmál se.
"Líbí se mi na tom ta vůně. Křehká a hluboká. A taky rád sleduju, jaké to vytváří malé nepochopitelné obrazce. Co tu vlastně děláš?" zeptal se a pohlédl mi do očí.
"Nemůžu spát." Odpověděla jsem po pravdě. "Co ty?"
"Tak to já už dlouho ne. Ale rád se dívám na obyčejné věci v neobyčejnou dobu. A vlastně mám rád noc. Je v ní takové příchuť věčnosti, svítání v nedohlednu a já, sám ve zbystřeném světě. No a teď ještě ty."
Usmála jsem se. Bylo na něm co si pozoruhodného. Nenuceného, opravdového. Sledoval svým hlubokým pohledem svět kolem sebe a jakoby dokázal proniknout až pod povrch věcí. Ale s žádnou pózou. Byl skutečný. Takový jaký by člověk měl být. Sledovala jsem jeho rysy, maldé ale staré zároveň. Jako by toho už viděl hodně.
"Řekla bych, že si mi asi neodpověděl, co tu děláš." Oslovila jsem ho dnovu.
Zasmál se.
"Jen se tak flákám. Ale vlastně, čerpám inspiraci." Zasmál se znovu.
"Inspiraci? Pro co?" zaímala jsem se. A začala jsem taky pohupovat nohama.
"Tak trochu píšu." Zašeptal tajemně.
"Píšeš?" to mě zaujalo. "A co píšeš? Nějaký příběh?"
"Ne, spíš poezii." Usmál se. Viděl jak na něj udiveně zírám a dodal: "Divný?"
"Ne. To ne, já jen… Že taky píšu… Poezii." Usmála jsem se.
Podíval se na mě. "Tak to tě rád poznávám, kolego." Vložil si cigaretu do pusy a podával mi ruku.
Obřadně jsme si jimi zatřásly jako při nějakém oficiálním udílení. Tam na zídce v uličce za Národní třídou.
"A z čeho čerpáš inspiraci v tak prokřehlé noci?" zeptala jsem se.
Zahodil cigaretu, chytil mě kolem pasu a zaklonil se. Chvíli jsem myslela, že oba upadneme. Místo toho jsme uvázli hlavou dolů a on ukázal vzhůru.
"Tak třeba z hvězd."
"Vždyť tu žádné nejsou."
"No právě." Opáčil. Ale zcela vážně.
"Musíš si je představit. A v tu chvíli to jsou ty nejkrásnější hvězdy na světě. Obloha je jich plná. Tichá a věčná."
Měl pravdu. Kolem něj jako by se opravdu život zastavil. Zase jsme se narovnali.
"Nechceš se jít projít?" nadhodil, když zjistil, že už nemá žádnou cigaretu.
"Vlastně ráda." Usmála jsem se.
"Můžeme počítat inspirace, poslouchat tichou hudbu naříkat a mávat rackům." Řekl a seskočil.
Udělal hlubokou poklonu a pak mě chytil za ruku, aby mi pomohl seskočit. Bylo na něm něco zvláštního. Taková elegance zašlého věku. A opravdovost, čistá upřímnost.
A tak jsme se procházeli po Praze. Občas jsme proběhli úzkou uličkou a otáčeli se po zmatených podnapilých strýčcích, kteří z nás byli zmatení. Občas jsme hulákali na lesy ž jedna paní z domu na rohu ulice otevřela okno a kárala nás. Smáli jsme se. Pak si jemně zpíval. Myslím, že hlavně blues, smutné melodie o lidské existenci. Až jsme se dostali ke břehu.
Opřeni o zábradlí jsme hleděli do proudu, který se lehce leskl v odražených světlech nočního města. A tiše šuměl smutnou melodií připomínající čas. Bylo na něm cosi fascinující. Asi to, jak bral skutečnost. Takovou jaká je, ale přesto viděl v životě cosi krásného. Asi dokázal žít okamžikem. To, co jsem tak dlouho hledala a nutně potřebovala.
Často se smál, ale bylo v tom cosi smutného. Ztěžoval si, že mu došly cigarety, ale říkal, že tak to chodí. Člověk si musí uvědomit, že vždycky nemůže mít všechno. Že nastávají okamžiky, kdy člověku něco schází. O to hezčí je to, co přijde.
"A taky jsem potkal Tebe." Řekl a hodil kamínek do vody.
"Přijde mi, že se díváš na svět podobně." Řekla jsem a podávala mu další kamínek. Nechápala jsem, že mu není zima v tom tenkém černém svetru.
"Vždyť jsem Tě taky hledal." Zasmál se.
"No, neuraž se, ale přijde mi, že ty se dokážeš zahledět do každé." Opáčila jsem s úsměvem.
"To je asi pravda." Zasmál se.
"Jsem básník!" zvolal a rozpřáhl ruce. Pak se rozběhl kupředu.
Pobaveně jsem zakroutila hlavou a rozběhla se za ním. Zastavil se před mostem. Zastavil pána, co šel kolem. Na něco se ho tlumeně ptal a pak mu pán podával cigaretu. No jistě!
"Neměl bys kouřit." Prohlásila jsem káravě a postavila se před něj.
"Jedna mě přeci nezabije." Zasmál se.
Zašklebila jsem se.
"Poslední." Prohlásil šibalsky a mrkl na mě.
Znovu ukázal prstem k obloze.
"Za chvíli věčnost pomine." Prohlásil napůl jemně a napůl hořce. Znovu mi pohlédl do očí. Znovu jsem cítila, že už viděl všechno. Že viděl všechno opravdově. A i když lidem může připadat pravda krutá, on jí prostě bral. Takovou jaká je, věděl, že se to nezmění. Sám ji viděl skutečnou a krásnou. Nebyl nespokojený. Jen sám se sebou.
Pak jsem ho pochopila. Je to třeba. Vidět skutečnost krásnou. Věčnou a tichou. Černou a bílou. A nechat se jí obklopit. Nechat se jí pohltit. Snažit se pochopit sám sebe. Znovu a znovu. Zamilovat se. Hodně. Znovu a znovu. Vidět dokonalost v maličkostech. Drobných radosteh. Věděla jsem, že se sebou už nikdy nebudu spokojená. Věděl jsem, že je to dobře. Hlavně žít opravdově. Protože nic jiného nemá cenu.
Věděl, na co myslím. Díval se mi do očí. Byl o dost vyšší než já, tak se ke mně sklonil. Stále lehce voněl hořkým tabákem. A měl hluboké klidné i neklidné oči a mladou věčnost v úsměvu.
"Večer Dole pode mnou
zářila Praha
Bylo mi úzko
z tolika světel Tak jsem se díval na oblohu jestli nebude padat
aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát
blues
na památku velkého sebevraha" zašeptal mi.
"Proč mluvíš o smrti?" ptala jsem se polekaně a hleděla mu do očí.
Usmál se.
"Je pátého března."
"No a?" nechápala jsem.
"Musím jít."
"Zrovna jsme se potkali."
"Věčnost už mizí. Měsíc je unavený a svítání se jen zastavilo na rohu. Zvládneš to i beze mě."
"Nemyslím si." Protestovala jsem.
"Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe" zašeptal znovu.
"Tvoje verše? Jsou krásné.."
"Pro jednu bláznivou holku, která se toulá po nocích." usmál se a položil mi ruku na tvář.
Stejně na něm bylo něco tak zvláštního. Přišlo mi, že ho znám. Už tak dlouho.
"Spi
Já nemohu" zadíval se na mě a s těmi slovy se naposledy usmál, otočil a odcházel dál po mostě.
Ještě dlouho jsem cítila věčnost z jeho přítomnosti. Ještě dlouho jsem cítila tu štiplavou vůni jeho osobnosti. A v hlavě mi začala hrát hudba. Asi blues.
Bylo pátého března, začínalo být pěkně a já stála na mostě přes Vltavu. Dívala se do proudu a věděla, že jsem právě potkala člověka, který jen tak nemá obdoby. Který mě viděl. Takovou jaká jsem. Já a všechno okolo mě.
Začalo svítat. A spolu s Měsícem odešel i ve svých nedožitých sedmadvaceti letech pozoruhodný Václav Hrabě.
"Končím bez potlesku
ráno mne uvidíte
jak krmím racky nad řekou svým povídáním
a plivaje na oblohu dělám obláčky
neboť božský měsíc
má kocovinu
a je potřeba aby to někdo udělal
než pojedou lidé do práce"
Václav Hrabě: Romance, Blues pro bláznivou holku

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skye Skye | Web | 13. března 2013 v 14:25 | Reagovat

Koukám, že jsi se pustila do našeho velkého pozoruhodného básníka! To je dobře, Tvé psaní je opět nádherné! Krasne, prchave a přece nezapomenutelné, jako ta noc, ve které se odehrává :) Děkuji za krásné ranní pocteni! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama