Věčné oči

28. března 2013 v 11:40 | Elandorn |  Básně v próze
Proč se lidé potkávají, scházejí a rozcházejí? Proč je dělí ta tichá křehká věčnost? Proč se drží za ruce a proč se pouštějí? Dělí je vzdálenost, prostor, čas? Dělí je skutečnost? Nebo city? Co je to láska? Svítání v jemných dlaních? Někdy mě bolí srdce. Z toho, co se všechno děje. I neděje. Lidé se míjejí a nikdy se nespojí. Ale nikdy neodejdou, nezmizí. Milujeme je. A jsme si vzdálení. Neprotneme se. Jen jsme vedle sebe. Navždy jdeme vstříc obzoru. Jako rovnoběžky letící vesmírem. Miluješ ho? Stále? Bolí tě srdce, když myslíš na jeho dlaně a lícní kosti prořezávající skutečnost. Klenoucí se do neznáma. Je nesnesitelný. Nemůžeš bez něj žít. I když není s tebou a nesvírá ti prsty. Nemůžeš být s ním. Má věčné oči. A nikdy se neusadí. Představuju si ho na břehu oceánu. A za ním roste vysoká tráva. Dívá se na obzor. A nikdy nezmizí. Tam se potkáme. A tam zůstaneme. Navěky. Tam a nikde jinde. S obzorem, a smířením. Spolu rozrážet vlny. Plynoucí po obzoru. Navěky.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama