Duben 2013

Václav Hrabě - Horečka (jen tak, protože se mi chce)

25. dubna 2013 v 1:44 | Elandorn |  ČLÁNKY
Myslím na Horečku. Myslím na Hraběte. Zamilovala jsem se do té novely/povídky/romaneta/kdo ví co ještě. Myslím, že v tom příliš vidím sama sebe: "Jsem v Praze teprve rok, jsem nevyspalej a mám mindráky." Byl to bourák. Psal úžasný věci. Byl to naivní, skutečnej, křehkej,předčasně dospělej básník, který toužil pochopit svět. Měl mindráky, z toho, že svět není dokonalej, že on není dokonalej a spoustu neprosněnejch nocí. Bloumal Prahou, cizím velkým městem, v kterém ale nacházel určité kouzlo, studoval peďák a nechtělo se mu učit. Byl naivní a poetickej. Byl bohém. Hodně se trápil, ale vlastně nic nehrotil, jen prožíval věčnosti chvíle. Koho vám to připomíná? Jestli pak měl taky bolavé srdce od krásné slečny, pár hříchů a črámů na svědomí a touhu po křehkém neuskutečnitelném vztahu?
Myslím na Horečku. Zamilovala jsem se do toho textu. Příliš v něm vidím sama sebe. Asi taky budu dál bloumat starou Prahou, povídat si s měsícem, mít šrámkovskou psýchu, nebudu spokojená, nebudu mít klid, budu mít zlomený srdce a spoustu neprosněnejch nocí. (když nad tím tak přemýšlím, tak v té povídce jsem taky hlavně o zlomené srdce!) Je to prostě moje kniha. Moje kniha pro dnešné den. Pro můj dnešní život.

Vyšli na ulici. Bylo studené ráno, které roztřásá nevyspalé.
"Kolik je?"
"Pět deset."
Mlčeli. Silueta Hradčan vypadala tak krásně, že to v tu chvíli snad ani nebyl kýč. Z Myslíkovy ulice řinčela tramvaj.
"Bude pršet, zvoní na rotáty."
"Hm."
"Ty se zlobíš?"
"Ne."
"Není ti zima? Vem si můj svetr, na, můžu klidně jít bez něj."
"Ale ne, Honzo, to ne!"
"Neodmlouvej a vem si ho!"
Vypadala jako ze švédského filmu.
"Nezlob se na mne… prosím tě, za to dnešní ráno, jo?"
"Já se na tebe nezlobím."
"Fakt ne?"
"Ne, ale bojím se…"
"Čeho? Že doma dostaneš?"
"Ne, toho ne. Dnes mi povolili první flám, když jsem udělala maturitu. To ne…"
"Tak čeho se bojíš?"
"No, že si budeš myslet, že jsem pitomá potrhlá holka a…"
"Prosím tě, Marie, neblázni, to mě nikdy nenapadne! Chceš cigaretu?"
"Ne, děkuju. Hele, já vím, že jsem se měla zdráhat a měla jsem tě nechat přísahat třeba při těch reklamách a tramvajích a s vědomím, že budeš přísahat křivě a bylo by to vypadalo normálně, lhali bychom jako ostatní… Ale byla tak krásná noc, že se mi vůbec nechtělo lhát. Vím, že jseš blázen do té vaší zpěvačky a že jsi na ní myslel celý večer…"
"Celý ne, Marie!"
"Tak skoro celý. Ale když jsi přišel za mnou, chtěla jsem být co nejblíž tebe. I tam jsi na ní myslel. A potom už jsi na ní nemyslel, když jsme leželi vedle sebe a bylo to krásný a taky proto, že mám čtyři dny po maturitě a byl to můj první skutečnej flám. Teď už ti to všechno můžu říct, protože ta noc a vodka a Julie s cigaretou, to je všechno pryč od té chvíle, co se vedle ozval Tony s Lucií. Teď ti ještě něco řeknu. Odpoledne se vzbudím a budu kvůli tomu asi brečet, ale teď si připadám strašně střízlivá a čistá, tak ti to můžu říct. Já tě mám ráda a ty mě nechceš, protože mě nemáš rád. Máš rád zpěvačku a ta tě už nechce, protože jinak bys byl teď s ní a ne se mnou. A ona možná blázní za někým jiným, kdo kašle zase na ni… Je to podobné, jako když jsi říkal, jak je těžké poznat, kdy končí noc a kdy začíná ráno. To je ono! Noc stíhá ráno, ráno se honí za dopolednem a na ty vzadu se nečeká… a je to tak asi správně… Na, vem si už ten svetr, děkuju."
Byli před domem, kde bydlela.
"Tak ahoj, Marie!"
"Ahoj, měj se príma, večer budu asi smutná, ale i ty budeš… a jen mě mrzí, že to nebude kvůli mně. Chceš pusu, šašku?"
Políbila ho krátce na ústa.
"Tak. Ahoj!"
Vrata zapadla, ještě bylo slyšet jak dupe po schodech.
Navlékl si svetr a vracel se k Národnímu. Na Národní třídě bylo už živo. Nedělní rekreantský ruch. Dostal hlad. (Hm, za sedm minut šest. Tak akorát dojdu na Václavák do Koruny na dršťkovou.)
"Dobrý den, pane doktore!"
"Dobré ráno, kampak tak Brzo? Studovat? Studovat?"
"Ale to víte, máme před zkouškama, tak se jdu teď nasnídat a pak rovnou na Universitní."
"To je správné, ano, pracovní morálka, to se mi líbí. No, buďte zdráv!"
"Nashledanou, pane doktore!" (To bys asi skákal, dědku, kdybys viděl tu moji morálku.) Pan doktor přednášel u nich na fakultě dějiny starověku a vyžíval se na tom, že napodoboval šišlání císaře Caliguly a líčil zrůdnosti jeho manželky. Teď jel zřejmě taky někam "na chajdu", protože byl v plátěných šatech a měl tlumok.

A moje oblíbená poetická část, je vážně geniální! :) :

"Venku začalo znova poprchávat. Nový den, starý právě tak asi půl hodiny, šlapal bos v teplém dešti po Karlově mostě a udiveně okukoval zčernalé sochy. Nedivte se! Sám, tak mladý, bez patřičného vzdělání a bez informovaného průvodce. Přestože si bručel twist, byl tak strašně mladý, že ještě nevěděl, co je to nikotin, špiritus, puberta, morální profil, besedy pro mládež o pohlavním životě, pokrytectví, horečka z rýmy a horečka z lásky.

Šel po mostě, pískal si a někde za mořem vstávalo slunce na ranní směnu.
Byla překrásná, deštivá noc.
Čas maturit."


Blues cynické holky

"I když tu bude skandál
já vám to zazpívám
a možná, že to bude pro zasmání.
Takové věci říká
člověk jen sobě sám.
Tak odpusťte mi špatné vychování!
Nebýt tu zkažená - nevíte o ničem!
Tak tedy - tuhle noc -
jsem spala s měsícem!!
Potkala jsem ho večer, tak náhle jako strach.
Stál na mostě, díval se do tmy dolů.
Ptám se ho: "To jsi básník a nebo sebevrah?"
A on řek: "Pojď! Budeme smutní spolu!"
Byla to horečka a nebo mámení?
Dnes v noci měsíc usnul
na mém rameni.

Ráno mi řek', když hledal svůj ušmudlaný svetr"
Není to legrace na nebi noc co noc.
Na místo růže v klopě mít přesný dozimetr.
Koho se dovoláš na nebi o pomoc?
Už na mne nečekej! A kup si někde rum!
Zítra si nad palmami přijde
pro mne stroncium!

A potom odešel.
A nemám o něm zprávy.
Jen blues, jak měsíc zapadl a ztich.
Prvně a naposled.
Blizoučko u mé hlavy.
No, tak se smějte! Však vás přejde smích!
Vyjdete ven a roztřese vás zima.
To po nebi se loudá
můj miláček.
Má kruhy pod očima."



Pohřeb duše (próza)

24. dubna 2013 v 12:22 | Elandorn |  Povídky...
Koukám, že mám tenhle název nějak v oblibě. a taky má úspěch. (:D) S básničkou "Pohřeb duše" jsem získala první místo v literární soutěži v sekci poezie, kterou vyhlašovalo naše město, ale jestli to bylo celokrajské, či okresní, či kdovíjaké ještě, to ví Bůh. Každopádně, to první místo mě docela překvapilo. Mile samozřejmě. A s touhle povídkou, nebo vypravováním, nebo co to vlastně je, jsem posléze zjistila (vlastně náhodou), že jsem získala třetí místo za prózu v soutěži, co vyhlašovala liberecká knihovna. Vlastně dotěď nevím, jak to, že mi to ani nikdo nedal vědět, dočetla jsem se to, když jsem si prohlížela inforace o už vyhlášeném ročníku. Tak nějak tam na mě vykouklo moje jméno. No další překvapení. Ale pořád to ještě mohla být tisková chyba :D
Tak to je asi report o mých literárních úspěších. Ohromné, že? :D Nemyslím si, že píšu kvůli ocenění v soutěžích. Na soutěže jsem vždycky byla hrozně líná. Všechny ty přihlášky a termíny... Jsem asi hrozně nedůslednej, neklidnej a nepečlivej člověk. Ale to už víme dlouho.
Jinak, něco málo o tomhle výtvoru? Myslím, že to vzniklo podle nějakých tří obrázků, na kterých kluk jel ve vlaku a potom někde u stromu vykopal jámu. Tak jsem na to vymyslela Pohřeb duše. Podle mého názoru je to hodně čapkovsky laděné. Zbožňuju Čapka, obdivuju jeho práci. Podle mě to byl hrozně chytrý člověk. Přemýšlivý, filosofický, zabýval se lidským charakterem, zabýval se otázkou víry, viny, morálky, osudem lidství. Byl to novinář, psal, protože to byla jeho práce. Psal velmi profesionálně. Ale nemyslím si, že by v tom chyběla určitá spontánnost nebo, že by jeho dílo bylo nějak nucené a šroubované... Psal prostě to, co se mu honilo hlavou, to, o čem přemýšlel a co mu přišlo podstatné. Tak jako já. Já se nechci v žádném případě porovnávat s někým tak velikým jako byl Čapek, protože bych vypadala nadmíru směšně, jen mi přijde, že toho měl stejně jako já, tolik v hlavě, tolik se mu toho tam honilo, než že nám někdy nic jiného nezbývá, než že to hodíme na papír, aby jsme si trochu od toho všeho odlehčili...
P.S.: četli jste od něj Boží soud (myslím, že se to tak jenuje)? Myslím, že to je v Povídkách z první kapsy... Nejsem si jistá. Každopádně si to přečtěte, doporučuju :) Je to vlastně taková minipovídečka, spíš krátká myšlenka, ale je v mnoha ohledech moc zajímavá (co jiného od něj čekat...). Řekla bych, že v tomhle případě s ním tak nějak úplně nesouhlasím. Píše tam, že Bůh nemůže soudit lidi, protože ví úplně všecno, všechny okolnosti, a tak se nedokáže objektivně rozhodnout. Já beru Boha asi trochu jinak. ALe je to zajímavá myšlenka, vždycky jsem měla tuhle jeho postmoderní folosofii hrozně ráda, všechnto to, že všechno je relativní. Všechno je přece relativní! Každopádně ta povídka mi tuhle moji trochu připomíná. Tak můžete posoudit... :)
Tak konec řečí, moje čapkovina, je zde:

Z poškrábaného a téměř matného okna vlaku byla venkovní krajina viditelná jen těžko, ale přesto byla. Má mysl si ji podvědomě dotvořila podle dříve již získaných vjemů. Sledoval jsem, jak zběsile utíká kupředu a v tu chvíli jsem si připadal zcela nicotný. Co zmůžeme proti mocnému koloběhu země? Co zmůžeme, když ruce se klepou a životy se zdají neskutečné? Připadám si prázdný a plně bezvýznamný… Mé oči pluly po křehkém horizontu a já cítil, jak se mi pod kůži dostává únava. Nechtěl jsem usnout, mé černé myšlenky by mě pak ubíjely po celou dobu toho nekonečného procesu, ale nemohl jsem tomu zabránit…
Stál jsem u stromu. Tma se mi nenápadně vkrádala do dlaní. Cítil jsem se tak prázdný. Naprosto zbytečný. Pod mýma nohama se rozprostírala hluboká jáma, kterou jsem vyhloubil vlastními pochybnostmi. Díval jsem se do té temnoty, která tam panovala…
"Země a tmo, svěřuji se tobě…"
"Obžalovaný je obviněn ze ztráty své duše! Tento hrdelní zločin nezná obdoby! Jste si vůbec vědom toho, co jste provedl??!" hluboký hlas hřměl hustou silou celou soudní síní. Ustrašeně jsem se krčil v rohu a pln děsu sledoval, jak se nade mnou klene porota s bílými protáhlými obličeji a brunátný soudce mě propaluje pohledem.
"Ale já… Já… Jen jsem zapochyboval…" koktal jsem mělkým skoro neslyšitelným hlasem.
"Pochyboval jste o své skutečnosti, čímž jste zapřel svou existenci! Vzdal jste se naděje, čímž jste se vzdal duše!"
"Místo činu je zajištěno, pane!" zvolal velitel policejní jednotky, která hlasitě přiklusala do síně. Rezonance ocelových podrážek mi ještě stále bubnovala v hlavě.
"Duše pohřbená pět jardů pod zemí se zdá být neporušená. Vypovídá, že ji tam dobrovolně zanechal sám vlastník."
"Takže skutečnost zdá se být ještě horší! Sám jste si vztáhnul na duši! Za to se dál nedostanete! Další stupeň bytí vám Bůh neumožní, uvědomujete si to??! Vidíte, co jste spáchal??!"
"Jen jsem nevěděl jak dál… Měl jsem pocit, že tu nic nemá smysl… Ztrácel jsem se sám sobě před očima… Už jsem přestával být skutečný… Co jiného jsem měl dělat??" držel jsem se za hlavu a v zoufalství sténal.
"Vzdal jste se naděje!" zaburácel mocný hlas.
"Nevzdal! Vzdal jsem se zemi…"
Soudce zběsile bušil kladivem a zvolal: "Vynáším rozsudek! Odsuzuji Vás k věčnému putování po tomto světě bez duše a bez iluzí. Vaše duše bude propuštěna, ale bez Vás nemůže postoupit dál, proto ji čeká stejný osud. Blouděte. Svět je veliký, ale třeba se nakonec najdete a pak uvidíme, co bude dál…"
Pak jsem omdlel.
Další den noviny hlásaly: "Byl proveden pohřeb duše! Obžalovaný, pátrejte po své duši! Ale teď se vzbuďte! Vstávejte! Tak vstávejte!!"

Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl starý výpravčí. Vlak zastavil. Byli jsme na konečné. Pohlédl jsem z okna. Název toho místa byl opravdu podivný "Zahrada duší", o tom jsem nikdy neslyšel, je to vůbec na mapě?
"Pokud vím, tak Vy něco hledáte." Zašeptal mi ten stařík do ucha a pohlédl mi do očí. Hluboko pod kůži.
Pohlédl jsem znovu z okna. Byla tam zahrada. Zahrada duší.




Hra na Warhola 2

20. dubna 2013 v 22:27 | Elandorn |  VÝTVARNO
Druhá řada warholovského cyklu. Nikdy mi grafický design moc nešel, aspoň jsem o tom byla vždy přesvědčená (ale asi s tím hodně souvisí i můj obrovský počítačový antitalent :D), ale akorát jsem ho málem šla studovat. :D Takže takhle by to asi nějak vypadalo. Ale vlastně mě to tvoření moc bavilo :) A to je důležité, ne? :) Ráda si hraju s fotkama... :)













Hra na Warhola 1

19. dubna 2013 v 16:12 | Elandorn |  VÝTVARNO
Mám věci od Warhola moc ráda. I když mě trochu rozčiluje, jak jsou teď dost v módě (ale to byly asi vždycky, podle mě jsou to dost nadčasové věci). Byl to človk, který udělal z umění biznis. A biznis z umění. Dal umění masám. A vytvořil masovou produkci. Nevím, jestli s většinou jeho názorů tak úplně souhlasím. Ale třeba s takovým Wildem taky často nesouhlasím, a nedám na něj dopustit. Je to zajímavá osobnst. Hodně zvláštní. A výrazná. Mám ráda zajímavé osobnosti. Myslím, že jsem jimi posedlá...
A tady už inzerovaná moje práce ;) :








Naši a moji muži

18. dubna 2013 v 17:23 | Elandorn |  ČLÁNKY
Jela jsem metrem směrem na Černý most. To proto, že byl čtvrtek a mé kroky znovu mířily domů do rodné dědiny. Bylo vedro, skoro parno. Normální letní odpoledne. Až na to, že u nás v Jablonci bylo ještě před týdnem půl metru sněhu. Letošní počasí je nevyzpytatelné. Snad náladové. A tak jsem seděla na sedačce, přede mnou čněla obrovská hromada, která se skládala z krosny, příruční tašky s notebookem, knihami a podobnými nezbytnostmi a svetru, který se ten den opravdu stal nadbytečným. A tak jsem si skrz štěrbiny v této hradbě prohlížela svoje spolucestující. Byli kolem mě samí muži. Zvláštní. Všichni mě zaujali. Jenže ne snad proto, že by se mi líbili, spíš byli neobvyklí. Neobvyklí pro mě. Na pražské poměry byli myslím více než v normálu.
Ten, co se elegantně opíral o protější dveře, byl vysoký a v nejlepších letech. Vlasy mu způsobně šedivěly, na sobě měl krásně střižený světlý oblek a vážný výraz. Zatím nic neobvyklého. Co mě ale zaujalo, byly jeho doplňky. První ze všeho mě do očí praštily jeho boty. Měly klasický tvar, který se ke kvádru sluší, ale ta jejich barva! Zvláštní kombinace svítivě růžové a fialové, která vás uhodila do očí, a nemohli jste se od ní odtrhnout celou cestu. Stejně sladěný měl i úzký pásek s přezkou, jen jeho košile byla, jak jsem polekaně zjistila, o pár tónů světlejší. Celé to působilo vysoce módně. V klopě měl zastrčené sluneční brýle se zatónovanými skly a úzkými kovovými obroučkami. A v ruce nazelenalou tašku s uchy z nějaké kvalitní pytloviny, na které byl hrdě vypálen nápis "EMIRATES" a nad ním jakýsi zvláštní znak. Když jsem si tento údaj přečetla, tak jsem zauvažovala, zdali tento způsobný elegán přichází přímo z této země nebo jestli si tam byl jenom dopoledne zaskočit nakoupit. Na nic jsem nepřišla, ale připadala jsem si poctěna, že sdílím kupé metra s takovouto vysoce postavenou osobou.


U druhých dveří blíže ke mně postával druhý muž. Byl o generaci mladší než jeho soused, svaly pod tričkem hrdě značily mužský věk, který ale ještě nepřekročil kristova léta. Byl vysoký a statný, přesto působil ve své mužné snaze příliš uhlazeně. Snad jako by se nemohl rozhodnout. Tento problém sdílí mnoho pražských (a postupem času i maloměstských) mužů. Tato hra na drsnou mužnost, která ale působí dokonale žensky mě fascinuje. Měl tetování na paži a dokonalý účes. Vlastně se mi líbil, byl originállní a byla to dokonalá kadeřnická práce. Po stranách měl vlasy úhledně strojkem sestříhlé a přes čelo se mu klenula dokonalá zešvětlená patka. A v pravém uchu měl zabodnutý bodec. Akorát celý dojem trochu podrážela knížka, kterou svíral ve velkých rukách, "Cit a vášeň" s dokonale nevkusnou lesklou obálkou, na které se hrdě čněla mladá divoženka s motýlími křídly.

Co se to děje s mužskou populací? Hlásají novinové titulky varovně už několik měsíců. Mě trochu uklidnil pohled na kluka, který byl ve skejťáckých botech rozvalený na sedadle přede mnou. Ty boty byly sice značkové a kalhoty měl pečlivě vyhrnuté pod kolena, ale přesto v něm bylo něco mladicky rozpustilého. Myslím, že našim teenagerům, ať si klidně kdo chce co říká, stále nechybí ta určitá dávka dravosti a drzosti. Díky bohu za ní!


Chtěla bych mladého rebela, který by se hodil k mojí bohémské duši. Nosil by tenisky a zpíval v místní mladé rockové kapele. Určitou dobu jsem takového rebela měla. Zpíval hezky. Frontmenovalo se mu hezky. Zájem dívčího publika ho těšil. Jenže postupně zapomínal, kdo vlastně jsem. Snad mě i znal, ale odmítal to přijmout. A já jsem si vedle něj začala připadat jako přístav, jistota za fotografickým objektivem, o kterou se nemusí vůbec starat, protože proč by to měl dělat? O to co chce, ať se postará sama. Nedej bože, aby po mě něco chtěla! Co je to s ní? Trochu to přehání s tou svoji náročností, no né? Kdo si myslí, že je? Asi jsem ji nikdy neznal… A tak můj rebel v teniskách přestal rebelovat. Zlenivěl a koupil si světle modré mustangy.

Tím skončila kapitola v mém životě, "jak jsem žila s hudebníkem". Co bych chtěla teď? Těžko říct. Stále se mi líbí, když kluk zpívá a pobíhá po podiu. Vyrostla jsem v hudebním městě na severu. Každé město má něco. My měli rockový klub. A hudebníci byli na výši společenského teenagerského pokryteckého sociálního žebříčku. Asi to mám pořád v sobě. Ale nemyslím si, že by to pro mě bylo už tak podstatné. Za pár dní přestanu být oficiálně teenagerem. Měla bych se vzdát určitých hloupých zvyků. Ale své touhy po rebelovi v teniskách, který si bude dělat, co uzná za vhodné a bude mladý živel s poetickou duší? To asi jen tak nepůjde. Tenhle obrázek se mnou nejspíš půjde dál i do mých "-ceti" let. Jestli tedy ještě nevyhynuli. Jak nás straší novinové titulky. Asi se nechám překvapit. Někdo takový jako on, by si mě měl najít sám.


Můj život pod stromy

17. dubna 2013 v 15:44 | Elandorn |  Umělecké články
Sedím v parku a dívám se na bílý dům s velkými prosklenými okny. Je jiný než všechny ostatní domy. Nevím tak úplně proč. On si to nevybral. Ale je to tak. Rozumíme si. Jsme tu společně ve své odlišnosti. Stojí jen kousek od břehu. Na samém okraji parku. Pár kroků od Karlova mostu a nedaleko Lennonovi zdi. Chodím si tu s ním povídat. Má rád společnost. Chodím si tu k němu psát. Je na to zvyklý. Své doby v něm žilo několik velice významných spisovatelů. Třeba pan Werich. Stejně jako já, se s ním cítili dobře.


Když jsem si vybírala místo, kde rozbiju ležení a provedu svůj improvizovaný malý psací piknik, který mi snad měl nahradit můj obvyklý pobyt v mém lese, tak čím víc jsem se od toho domu vzdalovala, tím víc jsem cítila, že jdu špatně. A tak jsem se k němu vrátila. Pokorně se omluvila, že mi to nedošlo hned a posadila se pod jeho okny. Myslím, že mě má rád. Nejsem si tím úplně jistá. Nikdy jsem moc dobře neuměla poznat city ostatních k mé osobě. A navíc, jak se pozná, že je dům zamilovaný? Nemyslím si, že by v jakékoli knihovně měli publikaci o takovémto ojedinělém případu, takže… Budu o tom asi muset přemýšlet sama. A tak jsem přemýšlela.

Mám to místo ráda. Vlastně ani nevím, co mě na něm tak přitahuje. Je samo. Osamocené. I když se kolem něj klene celý rušný, přeplněný a uspěchaný svět turistického centra hlavního města. Kampa. Park plný starých statných stromů. Stromů bez listí. Je to zvláštní. Už třetí den zažíváme obrození letních dnů. Ale stromy stále spí. Snad se zapomněli probudit. Nebo jsou zakleté! Oh, to by bylo hrozné… Jak se vysvobozují stromy? Ať je to cokoli, podstoupím to. Můj život bez stromů by byl prázdný…

Jak je možné, že dokážu docela dobře rozpoznat city jedné osoby k druhé, myslím tedy, že dokážu poznat, když je někdo do někoho zamilovaný, ale když jde o mě, tak toho schopná nejsem? U jiných to není těžké. Musíte sledovat jeho oči, když se dívá na toho druhého. Asi to neumím přesně popsat, ale v tom pohledu prostě něco je. Něco, čeho si pozorný pozorovatel nemůže nevšimnout. Určitý třpyt, hloubka, obdiv, něha a touha. Mám tyhle pohledy ráda. Jednou jsem se rozhodla, že je začnu sbírat. Bylo by to hezké, sbírat něco tak kouzelně pozitivního a silného, ne? Bohužel jich zatím moc na kontě nemám. Špatně se uchovávají. Jedině v mé paměti. A moje paměť je velmi často roztržitá, ukvapená a neklidná.
No a co já a moje city? Před nějakou dobou utrpěly vážná zranění. A myslím, že se tak úplně ještě nevzpamatovaly. Jsou dost náladové a hlavně velice křehké. Musí se s nimi jednat s velikou obezřetností. Hrozně rychle se polekají. A já jsem polekaná poslední dobou často. Snad za to můžou všechny ty změny, jiné místo mého přebývání a tak. Praha. Velké neklidné město. Je majestátní. A starobylé.


Po dlouhé úmorné zimě je tohle teplo příjemná změna. I když jsou z toho lidé trochu zmatení. Já osobně jsem třeba pořád hrozně unavená. Nevím, čím to je, snad je moje tělo a duše stále vyčerpaná po období spící přírody. Vždycky mi přišlo legrační, jak po zimě jakoby úplně zapomenu, jaké to je, když svítí slunce a je teplo. A tak se neumím rozhodnout, co si mám vzít na sebe. Z mého rodného horského města jsem zvyklá, že vzít si pro jistotu jednu mikinu na víc není nikdy na škodu. Protože slunce za okenními tabulkami nás rádo klame a hraje si s námi hru. No, holt severské město. Místo, kde buď prší, nebo se jde do kopce. Řekla mi jednou jedna moje kamarádka s úsměvem.

Ale Praha je přece jen trochu jiná. Je to takový svět sám pro sebe. Včetně svého vlastního klimatu. Vlastně tu je docela teplo. Tepleji, než jsem zvyklá. Snad to vyrovnává ty studené zdi, které si tu lidé staví. Snad to dělají proto, aby se nespálili o ostrý sluneční svit. Místo je tak dobré, jací jsou v něm lidé. Možná na tom něco bude. Lidé kolem vás dělají hodně. A tak si je musíte pečlivě vybírat. Já mám kolem sebe třeba samé milé lidi. Myslím, že je mám všechny ráda. Někdy mi přijde, že ani nemít ráda neumím. Možná mám jenom štěstí na svoje okolí. Nebo se těmi, kteří se ke mně nehodí, prostě nezabývám a vůbec na ně nemyslím. Je to hezká metoda. A je to hezké, mít rád lidi kolem sebe.

Ale úplně za slovo se to bát nemůže. Vezměte si takovou Provance. To je místo, to je Místo. Místo, na které si Bůh, když tvořil svět, nechal v rukávu všechny trumfy. Jak říká pan Šmíd. A lidé v něm? Osobně je považuji za svérázné vesničany, kteří milují svůj domov a odmítají se o něj dělit. To je asi důvod, proč to prý tak dlouho trvá, než vás tam přijmou za své. Snad vás testují. Jak dobře si dokážete jejich pokladu vážit. Snad je to správné. Protože, když jednou najdete něco dobrého, musíte se o to starat a nechat to růst. Jenže jak poznáme tu dobrou věc, strýčku Henry? To bude asi ta zásadní otázka, kterou si musíme položit. A musíme hledat.

Proč to vlastně všechno říkám? Začínám mít ráda tu obrovskou a neklidnou Prahu. Pořád se poznáváme, ale už se jedna druhé snad přestáváme bát. Co sem ona jen přinese? A co mi ona dá? A sebere? Vzájemně se čas od času chytneme za ruce a kráčíme spolu podél řeky. Míjíme hloučky lidí, s fotoaparáty i bez nich, kličkujeme mezi nimi a míříme vpřed a ona snad ví, kam jdeme, ale já ne. A ona se mi nerada svěřuje. Je řači, když si na všechno přijdu sama. Je občas trochu rozmrzelá. Umanutá a snad i sobecká. Myslím, že je dost namyšlená, ale možná se za tím jen schovává. Nevím, čeho se bojí. Možná, že ji někdo zraní. Ve skutečnosti je totiž dost citlivá. Máme toho vlastně hodně společného. A učíme se poznávat. A přijímat. Snad se jednou sami se sebou smíříme.


Mám ráda staré domy, které si dýchají svým životem. Jsou trochu umanuté, ale uvnitř milé. Dívám se do jejich oken, když sestupuju z Karlova mostu, kde jsem kličkovala mezi turisty. Asi mi to nevadí. Mám ráda mosty. A tenhle je tak pestrý a divoký pro všechen ten dav různorodých lidí. Jdu k parku a přemýšlím, že je na světě vlastně docela dost velice hezkých kluků. Za těch pět minut, co jsem vyšla od své koleje, jsem jich minula nejmíň pět. To je jeden hezký kluk za minutu. To není úplně špatná bilance. Ale proč musí být všechno tak komplikované? Láska. Není legrace s ní vyjít. Je nesmlouvavá. A má zvláštní smysl pro humor. A na mě asi momentálně zanevřela. Nebo já na ní. Nevím. Nejspíš jeto vzájemné. Chtěla bych mít někoho ráda. Jenže ona se mnou nemluví. A tak se neumím zamilovat. Myslím, že z toho mám řezvý strach.

Pořád si pamatuju, jak moc mě bolelo srdce. Myslela jsem, že to nemůžu vydržet. Byla to hrozná opravdová bolest. Cítila jsem, jak mnou cloumá a řezá mě do hrudi. A proniká až do samotných konečků prstů a studí na dlaních. Nikdy bych neřekla, že může láska způsobit něco tak doopravdicky fyzického. Člověk to asi nepochopí, dokud to opravdu nezažije. Nedá se to ovládat. Nedá se to kontrolovat. To je na tom nejhorší. Láska je slepá. A dokáže být krutá. Ale ve své krutosti je někdy tak neuvěřitelně krásná. Kouzelná. Známe něco mocnějšího, než je láska? Jen o ni sní básníci o svých neprosněných nocích, jen po ní touží hudebníci, když šeptají její slova na ostrově u řeky. Jenže já jsem se s ní pohádala. Protože mi ublížila. Chtěla bych se usmířit. Jenže obě máme strach. Ale snad jednoho dne… Přijde za mnou a znovu mě vezme za ruku. "Láska musí být znovu objevena!" řekl můj milovaný Rimbaud. Musí. Je to nutnost. Můžeme snad žít bez lásky? Život by byl prázdný. A bez barev. A já mám ráda barvy. Myslím, že bez nich nemůžu žít. Asi měl pravdu. A jednou přijde ten kluk, který mě znovu naučí milovat. A vlije mi do srdce nové odstíny barev. Bude čekat na mostě. A bude to hezký den. Začnou totiž rašit listy na stromech.

Dál jsem seděla v tom parku a dívala jsem se do těch velkých prosklených oken. Najednou mi připadalo, že se na mě usmál. Rozumněli jsme si. Bylo v něm něco doopravdy uklidňujícího, věčného. Stál tam u břehu, stále trochu poničený po povodních. Měl jizvy, jako já, ale nepřestal být pozitivní. Máš pravdu, musíme být pozitivní. Kývla jsem a zvedla se na nohy. Vykročila jsem zpět k mostu, zpět na Národní třídu. Bylo teplo. Krásně svítilo slunce. Naposledy jsem se ohlédla. Stále tam stál. V tom časném letním odpoledni. Vyhříval se na slunci. Mezi stromy. Nebo snad pod nimi. Tiše šeptal svoji milou mantru:

Nebojte se zamilovat! Svět bude krásnější.
Já se o to budu snažit. Stále dokola a dokola. Neměli bychom se vzdávat. Otevřít své srdce. Nebude to lehké. Ale když jednou najdete něco krásného, musíte se o to starat. A tak hledám. Hledám své nové odstíny barev. Abych jimi mohla pomalovat všechny listy na stromech.

Přecházela jse most. V dálce někdo hrál na akordeon. A přede mnou už se tyčilo Národní divadlo...




Ležet v trávě

15. dubna 2013 v 15:44 | Elandorn |  Cyklus "Věčnost chvíle"
Tenhle článek vlastně vznknul na podzim. Tu dobu jsem hodně trávila v lese a na zahradě. Řekla bych, že jsem tam hledala svoji duši a zároveň se jí snažila uklidnit po pár bolestných šrámech. Snad se mi to docela povedlo. Jizvy zůstanou vždycky, ale jinak mi asi mocná příroda moc pomohla, když mě vzala do svých dlaní. Pokud tedy hledáte úkryt před řezavým světem a zároveň sebe, jako terapii ji můžu jen a jen hrdě doporučit. ;) Je přece tak krásná...

A jaké jsou tedy moje chvíle věčnosti?
Poslední dobou je nacházím v přírodě. Jsou jako drahokamy, které se schovávají mezi stébly trávy. Vím, že jsem introvert a čerpám tedy svou energii z vnitřku sebe, když jsem sama. Jenže většinu času nejsem sama, je se mnou celý svět! A tak se někdy, aspoň na krátký okamžik schovám do ústraní, někam, kde mě svět nikdy nenajde a tam jsem pak jen já a obloha, tráva, listí a stromy. Pamatujete, když jste byli malí a točili se na trávníku dokola a dokola a dokola... Svět se točil jako ve víru divokého tance a vaše nohy vás jako nějakým kouzlem samy nesly dál než... jste skončili roztažení na trávě, obvykle na úplně opačné straně louky? A obloha se dál točila a točila a točila... Jako by si odmítala přestat hrát? Smáli jste se? A nechápali jste proč? Připadali jste si skuteční? Já ano. A poslední dobou si tuhle dětskou hru opakuji. Je to uvolňující zjistit, že vás nic nesvazuje. Že můžete dělat cokoli. Jen proto, že chcete.
Většině dospělých lidí, by to zřejmě přišlo příliš šílené, nemístné a nevyzrálé. Válet se na trávě a smát se? Já? V mém věku? Copak jsem nějaké dítě? Ale o tom to přesně je. Naše společnost je příliš svázána konvencemi. Je příliš uzavřená. Nedokáže snít. A to je chyba.
Poslední dobou si často lehám do trávy. Dívám se do nebe a jen dýchám čerstvý vzduch. Dlaní hladím spadané listí a má duše je otevřená v tom nejpřirozenějším prostředí. Nejsem sama. Je se mnou tichý svět. Nic neříká, jen leží vedle mě. A hledíme spolu do nebe. Je to chvíle naplnění.
Život je snazší, když si uvědomíte, že věci, o kterých jste si mysleli, že nesmíte, nejsou přece tak docela zakázané. Některé ty, které "se prostě nedělají", protože by to nebylo vhodné, jsou vlastně velice uvolňující. Jako ležet na trávě a nic nedělat. Nebo sedět na skále v lese. Nebo lézt po kmenech stromů. Můžete cokoli! Můžete především žít. Žít jak chcete vy a jen vy. Tak žijte! Plňte svůj život okamžiky, které stojí za to. Ty už vám nikdo nevezme a budou navěky vaše, propletené ve vaší duši. Buďte kreativní! Nebojte se snít! Člověk by čas od času měl být nerozvážný a šílený. Aspoň na malou chvilku. Vaše osobní chvíle věčnosti, krásné, hebké a tiché, stvořené přímo pro vás od vás.
Na věčné chvíle! Na oblohu a listí!


Pohřeb duše

14. dubna 2013 v 22:30 | Elandorn |  POEZIE
Mám tuhle svoji věc vlastně docela ráda. Mám k ní takovej sentimentální vztah. Jedna z mých prvních destruktivních, naštvanejch, sebeironickech, zničujících věcí, která vycházela přímo ze mě bez jakejchkoli ambicí. A to asi právě ono. Je to prostě přímo ode mě pro mě. Moje osobní zpověď.


Zapalte svíce a rozhoďte mour
Tohle je konec
Pryč s tou obludou
Odneste tu hlavu na talíři
Stejně hořím
Stejně se tavím na popel
Život se zničil
Zda někdy vůbec byl

Život se vytrácí a otáčí v kruhu. Jaký to má vůbec smysl? Žít. A nedýchat. K čemu to je? Říká se, že Slunce vše vyřeší, doplní energii, povzbudí… a přitom nás všechny dříve či později jen pohltí.

Slunce se dáví. A Měsíc se kolébá. Ze strany na stranu. Je to opilý blázen. Neví, kdy má dost.

Tak zapalte svíce ksakru
Nestojí přece tolik!
Ty s tím červeným krytem
Co se dávají na hroby
A vypadají příšerně.
Já si nic jiného nezasloužím
Jen nevkusný, pokrytecký
Pohřeb duše
A to bez úroků
Ten se skládá jen na hlavu

Věnce jsou zbytečné a hudba obscénní. Kazatel blekotá verše. Snad starého dobrého Shakespeara… Kdyby mi tak rači přečetli Rimbauda. To byl panečku blázen. Hodil by se ke mně víc.

A kytky jsou bílé a jakoby načančané. Nejste moc pompézní?
Vždyť je to pohřeb proboha!



Tma v opeře

12. dubna 2013 v 21:17 | Elandorn |  Básně v próze
TMA V OPEŘE
Otevřeš oči a přesto je kolem tebe tma. Tma. Hustá, ostrá a tichá jako podvečer, který se tiše vkrádá do našich dlaní. Němé oči, hluchá ústa. A ty, ztracená a uvězněná ve zbystřeném světě bez svého nejdůležitějšího smyslu, slyšíš každý nádech šera a cítíš každou vůni hvězd na obloze nad tebou nebo snad pod tebou, kolem tebe?
A přece… Slabý tón klavíru, jemně proráží vzduch a ty dřív než ten zvuk, cítíš rezonanci úderů do chladných kláves a to, jak se klavír pod jejich vahou svíjí a tepe. Ty tóny jsou rázné a přesné jako déšť prohánějící se na pláni. Ale pak se slijí do chladné řeky s čirou vůní severských dálek.
Lehce se přidají ostré a tenké zvuky smyčců. To suché a táhlé napětí, které tvoří, je skoro hmatatelné, zaryté pod kůží. Souzvuk tónů je tak nervózní. A voní po starých časech.
A jako poslední… Flétna. Ladně tančící, klidná a jemná.
Na vlnách těch tónů se vznášíš mezi hvězdami.
A ty ve zbystřené tmě tančíš mezi černými těly not na partituře zneuznalého umělce, který poznal Prahu, Paříž, holandské tulipány, hebké úsměvy dam a hlad. Slepě tančíš ve zhoustlé noci a ty hvězdy jsou přece jen kolem tebe, protože zapisují ty křehké tóny bytí.
Ty tančíš na potemnělé scéně opery a pod tebou bublá orchestr. Chladná řeka tónů klavíru, suché ovzduší smyčců a flétna, která je tvým průvodcem v tu dobu, kdy se podvečer tiše vkradl do našich dlaní a pan Bondy zapomněl rozsvítit v sále světla.



V plechovym sudu

12. dubna 2013 v 0:29 | Elandorn |  POEZIE
Další značně archivní věc. Byla jsem mladý radikalista. :D Není to sice moc dobře napsané, ale nedá se tomu upřít určitý švih. Asi jsem byla hodně naštvaná, když jsem to psala... :D

V plechovym sudu
.
Možná spíš z toho rumu
točíš se ve velkym, plechovym sudu
je to prototyp městského pudu
že jsi jak kulička v ruský ruletě
co tajně touží po odvetě
týpkovi v rukavicích a černý kravatě
íránské národnosti
.
Jsi ponechán krutému osudu
ve velkym, plechovim sudu...
Možná spíš z toho rumu...
.
Připadáš si jak rybička v plechovce
s potiskem made in China
ta bude jistě gummově príma
ach, ta naše Čína...
.
A jak pozoruješ tu rozmazanou krajinu
po krizi padlou
holt i z umělými hnojivy
všechny sliby zvadnou
.
A tobě je v tom gravitací nevázanym,
rotujícím, letícím, utíkajícím
plechovym sudu
s naklonovanejma nožičkama
i se všema únijskejma hvězdičkama
čím dál víc zle
.
Snad díky globálnímu oteplování nebo...
MOŽNÁ SPÍŠ Z TOHO RUMU...
Adel.
4.2.2009


Myšlenky, čas, káva a Kampa

10. dubna 2013 v 16:37 | Elandorn |  Vypravování...
Dnes jsem se byla projít. Vstala jsem ukrutně pozdě a věděla jsem, že v kolejním pokoji nemám nic k jídlu. Tak jsem se oblékla a moje kroky nasměrovala do jedné rozkošné francouzské kavárny na Národní třídě, jen pár kroků od mých vchodových dveří. Hrají tam francouzské písničky, podávají kávu v bělostných porcelánových hrnečcích, které vypadají jako zvětšeniny těch od mé dětské panenky a velké nadýchané máslové croissanty. Seděla jsem u výkladu a sledovala lidi, jak spěchají tam a zpátky. Četla jsem Tracyho tygra a usrkávala z toho hrnečku pro panenky presso s mlékem. Croissant se legračně drolil na jednotlivé lísky, jak jsem ho lámala a neobratně vkládala na jazyk. Pak přišel postarší francouzský pár. Pán v placaté čepici a krásné pletené vestě se dožadoval kávy, kterou mladá slečna za pultem neznala. Druhý, pohledný mladík v bílé pekařské čepici s ním mluvil francouzsky. Uvědomila jsem si, že pracovat ve francouzské kavárně má své určité nároky. Jako třeba ovládat mluvu z ulic jejího rodiště. Být prodavačem není zas taková brnkačka. Chtěla bych být prodavačem? Chtěla bych být prodavačkou v kouzelném květinářství nebo ve vlastní kavárně v ulici se starými barevnými domy. Tím jsem si byla jistá. Pak se mi na mysl vloudila podivná myšlenka a tím to všechno začalo.


Čím budu, až budu velká? Kosmonautem, princeznou, kovbojem? Nikdy jsem to nevěděla. Všichni děti kolem mě vždy nadšeně odpovídali, jen já mlčela. Trápilo mě to? Nemyslím si. Neuměla jsem moc dobře vnímat čas. Byla pro mě jen přítomnost, její hebké a křehké chvíle. Nevěděla jsem, co se stane za pár vteřin, minut, proč bych se měla zajímat, co se bude dít za několik desítek let, které se pro moji dětskou duši zdály jako nekonečná vzdálenost, neviditelný horizont v dálce?
Neuměla jsem vnímat čas. Tak jak ho vnímaly ostatní děti. Tak jako že teď jsem malá, budu chodit ještě do druhé, třetí, páté třídy, potom si najdu manžela a budu chodit do práce jako maminka. A pak budu stará a budu chodit pomalu a rozvážně, protože to se na ten věk sluší. Nakonec budu ležet pod stromem a stanu se věčnou. Ne. Nikdy jsem nechtěla chodit pomalu a rozvážně. Nikdy jsem si nedovedla představit, že budu chodit do práce. Ležet pod stromem a stát se věčnou? To ano, to byla snad jediná myšlenka, která mi nebyla cizí. To jsem ostatně dělala i v mém malém věku. Seděla u stromů a dívala se do nebe. Je to zvláštní, že jedny z mých nejjasnějších dětských, raných vzpomínek jsou ty na dva velké stromy. Jeden stál v rohu zahrady školky a druhý v zahradě mé základní školy. Byla jsem zvláštní dítě. I když, co si budeme povídat, ani teď nejsem příliš obvyklý občan. Umím už vnímat čas? Ano. Snad ano. Přesto mi stále nedá spát. Dovedu už si představit, co se bude dít zítra, za týden, snad za měsíc? Budou se střídat oční období. Bude hezky, teplo a taky zima. Občas bude pršet, sněžit… Přesto snad už vím, jak čas funguje. Plyne dál za obzorem, stále vpřed. Jestli to ovšem všechno není jen mámení všech našich smyslů. Jak si tím můžeme být jisti? Že je naše vnímání objektivní? Všechno se filtruje přes náš mozek a vyjadřujeme to slovy nebo obrazy, zvuky… Ale nikdo si nemůžeme být jisti, že naše vnímání světa je stejné jako vnímání světa toho druhého. Nikdo nežijeme v hlavě ostatních, jen ve své vlastní. Nikdo nemůže vnímat svět tak, jak ho vnímám já.


Přesto… Vím už, co budu dělat, až budu velká? Nebyl by už čas na to, to zjistit? Všichni okolo mě už zase překonali to období hledání a znovu už si směřují za svými cíli. Být doktorkou, právničkou, veterinářkou, informačním technikem. A co já? Celou střední školu jsem se snažila to zjistit. Nebudu fyzikem ani matematikem. Nebudu operní zpěvačkou. Myslela jsem, že budu umělcem. Malířem. Ale prý to není práce pro dnešní svět. Myslela jsem, že budu podnikatelem, který svou duši rozdává na trhu a splácí své neprosněné noci daněmi. Dnešní doba ale láme kosti a dře duši. Nikdo by mi to nepřál. A navíc, vůbec nevím, jak to chodí. Ten svět je jako rozlehlá zahrada, kterou vídám každý den za okenním sklem, ale nikdy nevejdu dovnitř. Je pro mě stále zastřen jeho matnou přítomností.
Myslela jsem, že budu učitelem. Byla to logická volba. Učitel byl jediné pořádné povolání, které jsem viděla každý den v živé praxi. Člověk se tím prý uživí. Jenže čas mi nepřál. A nepřišel mi vyjít vstříc. Tak se teď tak nějak potápím do skutečnosti. To mám za to, že se tě snažím celý život pochopit? Takhle se mi oplácíš? Poslední dobou pochybuji o všech svých volbách. To je v charakteristice dnešní doby. Pochybovat o svých činech. Brát je zpět. Ale nic nevracet.
Čím tedy budu? Mám pocit, že se nic nezměnilo od té doby, co jsem vysedávala pod stromem a koukala do koruny. Pořád nevím, co je to budoucnost. Je pro mě mnohem nepochopitelnější než přítomnost. A to přítomnost prý trvá jen jeden a půl vteřiny. Většina lidí ji vždycky prošvihne. Většina lidí žije budoucností. A já to neumím. Není to směšné? Vždyť vždycky když se snažím psát své životní veledílo (jak v duchu vnímám, že by v budoucnu mělo být), nikdy nejsem schopna se poprat s časem příběhu a překonat ho tak, aby vše dávalo smysl. Jak by to v románu mělo být.
Když jsem se před maturitou rozhodovala, kam budou moje kroky směřovat dál, měla jsem příšerný strach. Děsila mě moje utkvělá myšlenka, že to jak se teď rozhodnu, tak tak už to bude napořád. Tohle je ten okamžik, kdy jsem konečně stanula na prahu otázky z první třídy: Kým budu až budu velká?, a pojala mě hrůza. Mé zápisky z té doby líčí obrovskou temnou černou díru, která do sebe vtahuje všechno okolo sebe a já stojím na samém jejím kraji. "Má budoucnost je černá díra. Všechno tu končí a dál je jen tma, prázdno, nic a temno. Vytržená stránka nedopsaného příběhu. A já se chystám do té černé díry skočit."


A tak jsem si na poslední chvíli zvolila jistotu před mými rozechvělými sny. Připadalo mi to zodpovědnější. Byla to přece chvíle, kdy se člověk konečně měl zachovat zodpovědně! Jenže jistoty jsou až jistě nejisté. A tak se jim podlamují kolena a roní křehké slzy. A sny stále ťukají na dveře. Nikdy se jich nezbavím. Svět by byl temné místo, kdybychom neuměli snít. Stále bychom trčeli v jeskyni.
Kým budu, až budu velká? Není už konečně čas, abych to zjistila?
Tížila mě sice přítomnost, která vycházela z míst nedaleko od této kavárny, a chtělo se mi trochu brečet, přesto jsem se cítila dobře u toho výkladu ve francouzské kavárně s mojí kávou a knihou. Představovala jsem si, že jsem novinářka. A připravuju se na svůj dnešní článek. Vlastně to byla pravda. Až na to, že nejsem novinářka. Chtěla bych být novinářka? Cítila jsem se tak dobře, v té mojí představě! Mé já tam bylo šťastnější než kdy jindy. Proč jsem nad tím nikdy neuvažovala? Neznala jsem nikoho ze svého okolí, který by chtěl jít studovat novinařinu. Nikdo mi to nikdy nenavrhl. Navrhovali mi všelijaká povolání. Doktorku, právničku, učitelku, psycholožku. Ale novináře zřejmě považovali za příliš nevděčné povolání. Nechtěla bych zpovídat naše vrchní pány politiky z toho, co měli dnes k obědu, nechtěla bych zvonit u paní Bartošové a ptát se, jak se jí dnes daří. Chtěla bych psát. O světě, jak ho vidím já. O mém hledání významu času. O mých dlaních a pražských ulicích, které se topí v mých očích. O vesmíru a hudebnících, kteří probouzí moji realitu k životu. Chtěla bych psát. Přijde mi, že se to ke mně hodí. Po věčném nekonečném přemýšlení, je to moje druhá nejobvyklejší činnost. Občas mám pocit, že nic jiného dost dobře neumím. Jen skládat písmena z mojí hlavy do vět jako symfonii.
Vstala jsem a rozhodla se, že se půjdu projít. Zamířila jsem zpět k Národnímu divadlu, minula Národní kavárnu a po krátkém rozmýšlení, na kterou že se to mám dát stranu (prostorová orientace podobně jako ta časová nepatří k mým vyvinutým vlastnostem), jsem u kavárny Slavie, kde jsem s letmým úsměvem vzpomínala na Jirotkova Saturnina, zahnula doprava. Ještě štěstí, že Karlův most už je odtamtud vidět. Právě tam jsem měla namířeno. Mám to místo ráda. Je přeplněné turisty a cizinci, jistě, ale já jsem vlastně taky cizinec. Ve velkém městě. Pro mě je to má představa Prahy z dob, kdy jsem byla ještě malá. Mám ráda mosty. Nevím proč. Připadá mi, že jsou to brány do jiných světů. Mám ráda, jak pod nimi klokotá proud řeky, který je silný a rozhodný a plyne si to dál a dál. I já jsem se vydala vstříc davu a mířila si to na druhý břeh. Kampa. Další magické místo.



Zastavila jsem před Werichovým domem a opřená o strom jsem snad nekonečně dlouho hleděla do jeho velkých prosklených oken. Lidé, co kolem mě procházeli, na mě vrhali udivené pohledy. Je to zajímavé místo. Je stále tak trochu poničené. Stále je vidět ryska, po kterou sahala velká voda. Snad do poloviny jeho výšky. Má nádherná velká prosklená okna i dveře. Je bílý a zvláštně osamocený tam poblíž břehu. Takový zvláštní malý bílý dům mezi monumentální zástavbou Starého města. Liší se od všeho kolo. Připadal mi trochu smutný. Ale možná jsem do něj příliš projektovala sama sebe. Nedokázala jsem přestat se na něj dívat. Byli jsme totiž v tu chvíli stejní. A byli jsme tam spolu.
Začalo lehce poprchávat. Takový ten příjemný očišťující déšť. Aspoň mě to v tu chvíli tak připadalo. Těšilo mě to. Šla jsem dál podél břehu, ze sluchátek mi zněly křehké a hebké tóny " Someone With a Slow Hearthbeat". Byla jsem osamělá, trochu ztracená a trochu zraněná, ale bylo mi dobře. Ráda se procházím. Ráda se procházím za zvuku téhle písničky. I když dosud to bylo vždycky jenom v křehké zeleni mého lesa. Tady jsem si nemohla lehnout do trávy, tak jsem se alespoň opřela o zídku a hleděla do proudu. Stále plynul.
Kým budu, až budu velká? Není už ten pravý čas na to, to vědět? Možná to nevím. A možná se to nikdy nedozvím. V tu chvíli jsem ale byla odhodlaná to dál hledat a jít si za svými sny. Celý náš život je možná takové jedno velké hledání. Můj jím asi bude. Ale třeba nás jednoho dne, na té cestě, překvapí, kam jsme to došli a budeme rádi. Budeme rádi, že jsme se nevzdali a nepoddali se proudu.
Že nevím, kým budu? Nestačí mi pro tuto chvíli to, že snad vím, kým v mé křehkosti a roztřesené skutečnosti jsem?
Snad mi to pro tuto chvíli stačí. Snad mi to bude stačit ještě dlouhou dobu. A prožju svůj život v přítomnosti. Já se neumím moc dobře dívat do budoucnosti. Ale pevně věřím, že tam někde bude. Člověk s pomalým tlukotem srdce. Stačí počkat, až se stane současnou přítomností. Snad mi to promine a snad se usměje a řekne:
"To je ta dívka, co místo do budoucnosti, hledí do korun stromů. S tou bych chtěl zůstat. Svět kolem ní nikdy nezestárne."
Šla jsem dál podél proudu a došla k dalšímu mostu. Na druhém břehu už se ve vší své kráse klenulo naše Národní divadlo. Má procházka se chýlila ke konci. Pršelo. Studené měkké kapky mi padaly do tváře. Čistili mou mysl a smývaly ze mě všechny přívaly mých bolestí. Bylo hezky. Tak hezky. Tam na Národní třídě, v té křehké věčné skutečnosti.



Jabloň

9. dubna 2013 v 22:14 | Elandorn |  Vypravování...
Páni, tohle už je opravdu hoodně staré. Snad prastaré. Kolik mi tak mohlo být? Ta témata v té práci tomu odpovídají, taková ty klasická, kdy člověk teprve poznává svět kolem sebe a ze všeho nejdřív je fascinován těmi nejzákladnějšími pocity a skutečnostmi: láska, smrt a čas. No, někdy mi ale přijde, že tenhle čistý, ničím nezkažený a nepokroucený pohled na svět je ten nejhezčí. Pak už se člověk jen potápí hloub a hloub a přestává vnímat skutečnost. Někdy je dobré, snažit se v sobě znovu ten pohled najít. A znovu se zajímat o tyto skutečnosti.
Láska, smrt a čas. Není v tom schovaná celá esence našeho bytí?

Červená je jako vůně růže, jako dotyk rtů, je jako příchuť krve. Tak červené bylo to jablko na staré jabloni. To všechno se v něm zrcadlilo. Ta krutá jedinečnost, jediného plodu, jediné vzpomínky. Byla v něm uschovaná smutná krása, stará jabloň se seschlými větvemi a opadaným listím do něj vložila část svého života, bylo jako srdce, které bylo předurčené k tomu, aby bilo. Ano srdce…
Buch. Buch, buch… Údery naráží do křehkého vzduchu. Stále se ozývají, což znamená, že stále žiju. Sčítají čas v opakovaných periodách, jako se vteřinová ručička posouvá na hodinách, jako kapky sentimentálního deště, který dopadá na zem a buší mě do obličeje. Pomalu ale rázně vyťukávají čas jako klávesy černého klavíru. Snad poprvé v životě nikam nespěchají, prostě jenom trvají. Zatímco já ležím na chodníku, ztrácím se v síle té teatrální chvíle, propadám se ve tmě, nechci zavřít oči, nechci, ale... Kap, kap.. V každý kapce je chvíle mého života, která se následně rozbíjí o zem. Vidím, jak jedna padá přímo na mou tvář, vidím se v ní jako v zrcadle. Padá, padá...
Orel se střemhlav pustil k zemi, vypadalo to, jakoby snad padal, ale on letěl. Střemhlav dolů a obrovskou rychlostí. Zaslechla jeho hlasitý skřek, když se blížil ke své objeti. Uchváceně ho pozorovala.
To je rychlost!
Pak se ztratil ve zlatém obilí. Přesto křečovitě sevřela oční víčka. Po chvilce ucítila, jak ji někdo obejmul kolem ramen.
"To nic, takhle to chodí." zašeptal jí u ucha.
"A co když nechci, aby to tak chodilo? Prostě mě děsí to, jak je smrt krutá a lehkomyslná.."
"Nemusíš se bát, budu tu s tebou.."
Zvedla hlavu. Zadívala se do koruny jabloně nad nimi, vpila se očima do zeleně čerstvých listů, z kterých čišela čistá svěžest. Líbila se jí ta myšlenka, že na podzim staré listí opadá a na jaře vznikne zase nový život.
"Je zvláštní, že tahle jabloň nikdy neměla jablka, nemyslíš?" promluvil po chvíli.
Znovu uslyšela ten skřek, který jí tak děsil, znovu viděla, jak se řítí orel k zemi, jenže teď byla jeho kořistí ona. Kulka se přibližovala, byla stále blíž a blíž..
"Néé!!" ozvalo se odněkud z dálky.
Ona ale dokázala vnímat jen kulku, jen orla, který na křídlech přinášel smrt. Věděla to a byl to zvláštní pocit.
"Néé!!" vyděšeně křičel. Viděla, jak se k ní blíží, ale byl stále dál a dál…
Orel, kulka, kapka. To všechno teď viděla nad sebou, to všechno se pokoušelo předhonit čas. Společně s jejím dechem. Čas. Věc, na které lidem tak hrozně záleží, věc, které se tak neuvěřitelně obávají. Je to něco, co nikdy nedokážou ovládnout. Vždycky půjde dál. Až do konce.
Ucítila ledové bodnutí na tváři, dešťová kapka dopadla a rozbila se. Snad chtěla vytvořit imaginární slzu, stékala jí k bradě. Kap, kap.. Stále jí srdce buší... Cítila, jak se k ní někdo naklání, cítila, že k ní někdo mluví... On?
"Nemusíš se bát, budu tu s tebou.."
Už to dlouho nebude trvat, kapky sčítají poslední chvíle. Ale on je tam s ní. Nebojí se. Z nebe na ní padá její život a pomalu odtéká pryč.
Červená je jako vůně růže, jako dotyk rtů, je jako příchuť krve.

"Jakube pojď dovnitř! Smráká se a začíná být chladno." zavolal z domu.
"Tati, víš, že ta jabloň má jablko?"
"Ta jabloň? Hloupost zlatíčko, ta nikdy žádné neměla."
Malý chlapec se otočil a odcházel. U dveří se ohlédl, ale to už na stromě rozeznal jen červenou tečku. Ten jeden jediný barevný bod. Byl podzim. Stromy ztrácely listy. Připravovaly se na klidný spánek, po kterém se zrodí nový život. Zbylo jen jablko. Připadalo mu, jakoby se hýbalo. Buch-buch, bušilo jako srdce...


Bodejť ne

7. dubna 2013 v 0:33 | Elandorn |  POEZIE
Páni, tohle už je přes dva roky staré! Ale co, pořás to má určitou dávku jednoduché ironie... Podle mě je to docela vtipné, což jenamoji tvorbu docela unikát... Vždycky se mi líbilo, když někdo psal odlehčeným způsobem, který měl šmrnc a vtip... Jenže já to bohužel asi moc nejsem. Já jsem na to asi moc "rozjímavá", do všeho se tak nořím, že pak nevím kudy ven. No co, tak si alespoň vychutnejte tuhe ironickou věc... ;)

Stmívá se a bílé smuteční vrány
Se zvedají a odplouvají.
Zas dál, do jiných krajů,
Protože tady prý,
Už není žádná legrace.

A bodejť ne, maj recht
Vždyť slunce zas
Zmizelo za obzor.

A tak prý mířej
Zas na jinou štaci,
Do jiného baru,
Kde prý mají whisky
Šťavnatější.

Nevím čím to je
Snad těmi sudy
V kterých ji nechávají.

Potemnělo.
Slunce se vzdálilo.
Snad je mu už taky nevolno.

Bodejť ne,
Bloumá tu u baru
Celej den.


Břeh oceánu

6. dubna 2013 v 17:34 | Elandorn |  Úvahy
Záznam toku myšlenek z včerejší noci... :)

Dívat se do tmy a nevědět, co je skutečné. To je můj osud. Svět se zdá být roztřesený a plný odlesků. Kam se podějeme? Milý Kurte, co je skutečné? Co je to svět? A co jsou to lidi? Zvláštní tvorové vyplavení na břeh oceánu. Nořím se do mokrého písku a jdu vstříc obzoru. Vzdaluju se. Odcházím. Od sebe, od svého života. Jaký je to pocit? Opustit svoje vnímání? Svoje ústa a dlaně. Nebudou mi chybět? Mám trochu strach. Ale jsem podivně klidná, když vidím, jak mizím v dálce za oceánem. Nevím, co je skutečné. Snad si to věděl ty. Jsi tu teď se mnou? Dnes? Nebo snad včera, zítra? Nikdo to neví. Nikdo se to nikdy nedoví. Tři dny. Dvacet sedm let. Co je to za zvláštní číslo? Stále jsem se k němu nedostala. Stále tu jsem. Ne. Nepůjdu za oceán. Ne dnes. Budeš tam na mě čekat. Písek mě příjemně studí a ta touha věčného odletu už zmizela. Nebudu se dnes koupat v mléčné dráze. Nebudu se líbat s Měsícem. Protože ty tu nejsi. Nebo jsi? V téhle prokřehlé noci? Světlo svíčky se třese. Třese se celou noc. Svět se zdá být roztřesený a plný odlesků. Z tebe. Občas mě bolí bdění. A nevím, co je to skutečnost. Občas se příliš toulám. U břehu oceánu. Ale někdy mi přijde svět tak krásný. Krásnější než nic jiného. Okamžik v dlani skutečnosti. Nezáleží mi na tom, jestli je pravá. Ta dlaň a ty křehké slzy. Já vím, že žiju. I ty jsi to věděl. A pak si odešel. Tak sbohem. Světlo svíčky se třese. Třese se celou noc. Se mou. I s tebou. Můj milý Kurte. Třese se celou noc.



Rány

3. dubna 2013 v 12:40 | Elandorn |  Básně v próze
Soumrak se vlévá do duší a netuší, co přinesou hvězdy ve svých dlaních. Nevím, co si myslí bělostný měsíc. Příroda spí. Já snad spím s ní. Tóny duše jsou tišší… Jsou to staré tóny věčného mládí. A bolí je bdění. Které je odevzdané. Osudu přítomnosti. Kam se poděly lásky a dojmy? Jsou ve mně? Ještě? Láska bolí, ale je to lepší, než když není. Smyčce studí. Rány se celí. Ale nezmizí.
Teď nechci nic. Jen měsíc v dlaních a hvězdy v očích. Ale žádné smyčce a rány bez ozvěny. Chci být já a jen já ve věčnosti křehkého světa. Rozjímat o neskutečnosti. Svět nás klame, když chceme být zklamáni. A chvíle jsou tišší…


Moje doba

1. dubna 2013 v 0:32 | Elandorn |  POEZIE
Další věc z mého oblíbeného kritického cyklu "Můj věk" :)

Znám budoucnost!
Žádná není
Protože všichni mají vše
A všichni všechno chtějí
A to hned! Nač ty okolky?
Nedáte?!
Tím mi ale upíráte má práva!
Poženu vás k soudu
Velectěný otče
Mě nezajímají vaše součty rozpočty
A daně
Nevíte jak to tu chodí?
Kdo bere ten pak už
Nic nedává

Svítání se ztrácí v dálce
A mává
Není cesta zpátky dneska
Už vážně nepojede
Vlak věčnosti a opojení
Protože dnešek
Je v krizi
A nemá na splátky

Nebojím se zítřka vždyť
Máme pořád své
Fondy a vklady
Tak nač se strachovat
Když můj věk už minul
A když všechny díry
Se daj zalátat nebo se prostě
Stanou novou módou

Moje doba
Je plytká a studí
Všichni mají vše
A všichni všechno dluží
Nebojím se budoucnosti
Vždyť žádná není
Propili jsme ji
Na posledním bále
věčnosti

A nakonec ámen!
Velectěný otče
Propili jsme sebe
A propili jsme Nebe
A tak musíme všichni čekat
Na lavičce
Před branami