Jabloň

9. dubna 2013 v 22:14 | Elandorn |  Vypravování...
Páni, tohle už je opravdu hoodně staré. Snad prastaré. Kolik mi tak mohlo být? Ta témata v té práci tomu odpovídají, taková ty klasická, kdy člověk teprve poznává svět kolem sebe a ze všeho nejdřív je fascinován těmi nejzákladnějšími pocity a skutečnostmi: láska, smrt a čas. No, někdy mi ale přijde, že tenhle čistý, ničím nezkažený a nepokroucený pohled na svět je ten nejhezčí. Pak už se člověk jen potápí hloub a hloub a přestává vnímat skutečnost. Někdy je dobré, snažit se v sobě znovu ten pohled najít. A znovu se zajímat o tyto skutečnosti.
Láska, smrt a čas. Není v tom schovaná celá esence našeho bytí?

Červená je jako vůně růže, jako dotyk rtů, je jako příchuť krve. Tak červené bylo to jablko na staré jabloni. To všechno se v něm zrcadlilo. Ta krutá jedinečnost, jediného plodu, jediné vzpomínky. Byla v něm uschovaná smutná krása, stará jabloň se seschlými větvemi a opadaným listím do něj vložila část svého života, bylo jako srdce, které bylo předurčené k tomu, aby bilo. Ano srdce…
Buch. Buch, buch… Údery naráží do křehkého vzduchu. Stále se ozývají, což znamená, že stále žiju. Sčítají čas v opakovaných periodách, jako se vteřinová ručička posouvá na hodinách, jako kapky sentimentálního deště, který dopadá na zem a buší mě do obličeje. Pomalu ale rázně vyťukávají čas jako klávesy černého klavíru. Snad poprvé v životě nikam nespěchají, prostě jenom trvají. Zatímco já ležím na chodníku, ztrácím se v síle té teatrální chvíle, propadám se ve tmě, nechci zavřít oči, nechci, ale... Kap, kap.. V každý kapce je chvíle mého života, která se následně rozbíjí o zem. Vidím, jak jedna padá přímo na mou tvář, vidím se v ní jako v zrcadle. Padá, padá...
Orel se střemhlav pustil k zemi, vypadalo to, jakoby snad padal, ale on letěl. Střemhlav dolů a obrovskou rychlostí. Zaslechla jeho hlasitý skřek, když se blížil ke své objeti. Uchváceně ho pozorovala.
To je rychlost!
Pak se ztratil ve zlatém obilí. Přesto křečovitě sevřela oční víčka. Po chvilce ucítila, jak ji někdo obejmul kolem ramen.
"To nic, takhle to chodí." zašeptal jí u ucha.
"A co když nechci, aby to tak chodilo? Prostě mě děsí to, jak je smrt krutá a lehkomyslná.."
"Nemusíš se bát, budu tu s tebou.."
Zvedla hlavu. Zadívala se do koruny jabloně nad nimi, vpila se očima do zeleně čerstvých listů, z kterých čišela čistá svěžest. Líbila se jí ta myšlenka, že na podzim staré listí opadá a na jaře vznikne zase nový život.
"Je zvláštní, že tahle jabloň nikdy neměla jablka, nemyslíš?" promluvil po chvíli.
Znovu uslyšela ten skřek, který jí tak děsil, znovu viděla, jak se řítí orel k zemi, jenže teď byla jeho kořistí ona. Kulka se přibližovala, byla stále blíž a blíž..
"Néé!!" ozvalo se odněkud z dálky.
Ona ale dokázala vnímat jen kulku, jen orla, který na křídlech přinášel smrt. Věděla to a byl to zvláštní pocit.
"Néé!!" vyděšeně křičel. Viděla, jak se k ní blíží, ale byl stále dál a dál…
Orel, kulka, kapka. To všechno teď viděla nad sebou, to všechno se pokoušelo předhonit čas. Společně s jejím dechem. Čas. Věc, na které lidem tak hrozně záleží, věc, které se tak neuvěřitelně obávají. Je to něco, co nikdy nedokážou ovládnout. Vždycky půjde dál. Až do konce.
Ucítila ledové bodnutí na tváři, dešťová kapka dopadla a rozbila se. Snad chtěla vytvořit imaginární slzu, stékala jí k bradě. Kap, kap.. Stále jí srdce buší... Cítila, jak se k ní někdo naklání, cítila, že k ní někdo mluví... On?
"Nemusíš se bát, budu tu s tebou.."
Už to dlouho nebude trvat, kapky sčítají poslední chvíle. Ale on je tam s ní. Nebojí se. Z nebe na ní padá její život a pomalu odtéká pryč.
Červená je jako vůně růže, jako dotyk rtů, je jako příchuť krve.

"Jakube pojď dovnitř! Smráká se a začíná být chladno." zavolal z domu.
"Tati, víš, že ta jabloň má jablko?"
"Ta jabloň? Hloupost zlatíčko, ta nikdy žádné neměla."
Malý chlapec se otočil a odcházel. U dveří se ohlédl, ale to už na stromě rozeznal jen červenou tečku. Ten jeden jediný barevný bod. Byl podzim. Stromy ztrácely listy. Připravovaly se na klidný spánek, po kterém se zrodí nový život. Zbylo jen jablko. Připadalo mu, jakoby se hýbalo. Buch-buch, bušilo jako srdce...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama