Můj život pod stromy

17. dubna 2013 v 15:44 | Elandorn |  Umělecké články
Sedím v parku a dívám se na bílý dům s velkými prosklenými okny. Je jiný než všechny ostatní domy. Nevím tak úplně proč. On si to nevybral. Ale je to tak. Rozumíme si. Jsme tu společně ve své odlišnosti. Stojí jen kousek od břehu. Na samém okraji parku. Pár kroků od Karlova mostu a nedaleko Lennonovi zdi. Chodím si tu s ním povídat. Má rád společnost. Chodím si tu k němu psát. Je na to zvyklý. Své doby v něm žilo několik velice významných spisovatelů. Třeba pan Werich. Stejně jako já, se s ním cítili dobře.


Když jsem si vybírala místo, kde rozbiju ležení a provedu svůj improvizovaný malý psací piknik, který mi snad měl nahradit můj obvyklý pobyt v mém lese, tak čím víc jsem se od toho domu vzdalovala, tím víc jsem cítila, že jdu špatně. A tak jsem se k němu vrátila. Pokorně se omluvila, že mi to nedošlo hned a posadila se pod jeho okny. Myslím, že mě má rád. Nejsem si tím úplně jistá. Nikdy jsem moc dobře neuměla poznat city ostatních k mé osobě. A navíc, jak se pozná, že je dům zamilovaný? Nemyslím si, že by v jakékoli knihovně měli publikaci o takovémto ojedinělém případu, takže… Budu o tom asi muset přemýšlet sama. A tak jsem přemýšlela.

Mám to místo ráda. Vlastně ani nevím, co mě na něm tak přitahuje. Je samo. Osamocené. I když se kolem něj klene celý rušný, přeplněný a uspěchaný svět turistického centra hlavního města. Kampa. Park plný starých statných stromů. Stromů bez listí. Je to zvláštní. Už třetí den zažíváme obrození letních dnů. Ale stromy stále spí. Snad se zapomněli probudit. Nebo jsou zakleté! Oh, to by bylo hrozné… Jak se vysvobozují stromy? Ať je to cokoli, podstoupím to. Můj život bez stromů by byl prázdný…

Jak je možné, že dokážu docela dobře rozpoznat city jedné osoby k druhé, myslím tedy, že dokážu poznat, když je někdo do někoho zamilovaný, ale když jde o mě, tak toho schopná nejsem? U jiných to není těžké. Musíte sledovat jeho oči, když se dívá na toho druhého. Asi to neumím přesně popsat, ale v tom pohledu prostě něco je. Něco, čeho si pozorný pozorovatel nemůže nevšimnout. Určitý třpyt, hloubka, obdiv, něha a touha. Mám tyhle pohledy ráda. Jednou jsem se rozhodla, že je začnu sbírat. Bylo by to hezké, sbírat něco tak kouzelně pozitivního a silného, ne? Bohužel jich zatím moc na kontě nemám. Špatně se uchovávají. Jedině v mé paměti. A moje paměť je velmi často roztržitá, ukvapená a neklidná.
No a co já a moje city? Před nějakou dobou utrpěly vážná zranění. A myslím, že se tak úplně ještě nevzpamatovaly. Jsou dost náladové a hlavně velice křehké. Musí se s nimi jednat s velikou obezřetností. Hrozně rychle se polekají. A já jsem polekaná poslední dobou často. Snad za to můžou všechny ty změny, jiné místo mého přebývání a tak. Praha. Velké neklidné město. Je majestátní. A starobylé.


Po dlouhé úmorné zimě je tohle teplo příjemná změna. I když jsou z toho lidé trochu zmatení. Já osobně jsem třeba pořád hrozně unavená. Nevím, čím to je, snad je moje tělo a duše stále vyčerpaná po období spící přírody. Vždycky mi přišlo legrační, jak po zimě jakoby úplně zapomenu, jaké to je, když svítí slunce a je teplo. A tak se neumím rozhodnout, co si mám vzít na sebe. Z mého rodného horského města jsem zvyklá, že vzít si pro jistotu jednu mikinu na víc není nikdy na škodu. Protože slunce za okenními tabulkami nás rádo klame a hraje si s námi hru. No, holt severské město. Místo, kde buď prší, nebo se jde do kopce. Řekla mi jednou jedna moje kamarádka s úsměvem.

Ale Praha je přece jen trochu jiná. Je to takový svět sám pro sebe. Včetně svého vlastního klimatu. Vlastně tu je docela teplo. Tepleji, než jsem zvyklá. Snad to vyrovnává ty studené zdi, které si tu lidé staví. Snad to dělají proto, aby se nespálili o ostrý sluneční svit. Místo je tak dobré, jací jsou v něm lidé. Možná na tom něco bude. Lidé kolem vás dělají hodně. A tak si je musíte pečlivě vybírat. Já mám kolem sebe třeba samé milé lidi. Myslím, že je mám všechny ráda. Někdy mi přijde, že ani nemít ráda neumím. Možná mám jenom štěstí na svoje okolí. Nebo se těmi, kteří se ke mně nehodí, prostě nezabývám a vůbec na ně nemyslím. Je to hezká metoda. A je to hezké, mít rád lidi kolem sebe.

Ale úplně za slovo se to bát nemůže. Vezměte si takovou Provance. To je místo, to je Místo. Místo, na které si Bůh, když tvořil svět, nechal v rukávu všechny trumfy. Jak říká pan Šmíd. A lidé v něm? Osobně je považuji za svérázné vesničany, kteří milují svůj domov a odmítají se o něj dělit. To je asi důvod, proč to prý tak dlouho trvá, než vás tam přijmou za své. Snad vás testují. Jak dobře si dokážete jejich pokladu vážit. Snad je to správné. Protože, když jednou najdete něco dobrého, musíte se o to starat a nechat to růst. Jenže jak poznáme tu dobrou věc, strýčku Henry? To bude asi ta zásadní otázka, kterou si musíme položit. A musíme hledat.

Proč to vlastně všechno říkám? Začínám mít ráda tu obrovskou a neklidnou Prahu. Pořád se poznáváme, ale už se jedna druhé snad přestáváme bát. Co sem ona jen přinese? A co mi ona dá? A sebere? Vzájemně se čas od času chytneme za ruce a kráčíme spolu podél řeky. Míjíme hloučky lidí, s fotoaparáty i bez nich, kličkujeme mezi nimi a míříme vpřed a ona snad ví, kam jdeme, ale já ne. A ona se mi nerada svěřuje. Je řači, když si na všechno přijdu sama. Je občas trochu rozmrzelá. Umanutá a snad i sobecká. Myslím, že je dost namyšlená, ale možná se za tím jen schovává. Nevím, čeho se bojí. Možná, že ji někdo zraní. Ve skutečnosti je totiž dost citlivá. Máme toho vlastně hodně společného. A učíme se poznávat. A přijímat. Snad se jednou sami se sebou smíříme.


Mám ráda staré domy, které si dýchají svým životem. Jsou trochu umanuté, ale uvnitř milé. Dívám se do jejich oken, když sestupuju z Karlova mostu, kde jsem kličkovala mezi turisty. Asi mi to nevadí. Mám ráda mosty. A tenhle je tak pestrý a divoký pro všechen ten dav různorodých lidí. Jdu k parku a přemýšlím, že je na světě vlastně docela dost velice hezkých kluků. Za těch pět minut, co jsem vyšla od své koleje, jsem jich minula nejmíň pět. To je jeden hezký kluk za minutu. To není úplně špatná bilance. Ale proč musí být všechno tak komplikované? Láska. Není legrace s ní vyjít. Je nesmlouvavá. A má zvláštní smysl pro humor. A na mě asi momentálně zanevřela. Nebo já na ní. Nevím. Nejspíš jeto vzájemné. Chtěla bych mít někoho ráda. Jenže ona se mnou nemluví. A tak se neumím zamilovat. Myslím, že z toho mám řezvý strach.

Pořád si pamatuju, jak moc mě bolelo srdce. Myslela jsem, že to nemůžu vydržet. Byla to hrozná opravdová bolest. Cítila jsem, jak mnou cloumá a řezá mě do hrudi. A proniká až do samotných konečků prstů a studí na dlaních. Nikdy bych neřekla, že může láska způsobit něco tak doopravdicky fyzického. Člověk to asi nepochopí, dokud to opravdu nezažije. Nedá se to ovládat. Nedá se to kontrolovat. To je na tom nejhorší. Láska je slepá. A dokáže být krutá. Ale ve své krutosti je někdy tak neuvěřitelně krásná. Kouzelná. Známe něco mocnějšího, než je láska? Jen o ni sní básníci o svých neprosněných nocích, jen po ní touží hudebníci, když šeptají její slova na ostrově u řeky. Jenže já jsem se s ní pohádala. Protože mi ublížila. Chtěla bych se usmířit. Jenže obě máme strach. Ale snad jednoho dne… Přijde za mnou a znovu mě vezme za ruku. "Láska musí být znovu objevena!" řekl můj milovaný Rimbaud. Musí. Je to nutnost. Můžeme snad žít bez lásky? Život by byl prázdný. A bez barev. A já mám ráda barvy. Myslím, že bez nich nemůžu žít. Asi měl pravdu. A jednou přijde ten kluk, který mě znovu naučí milovat. A vlije mi do srdce nové odstíny barev. Bude čekat na mostě. A bude to hezký den. Začnou totiž rašit listy na stromech.

Dál jsem seděla v tom parku a dívala jsem se do těch velkých prosklených oken. Najednou mi připadalo, že se na mě usmál. Rozumněli jsme si. Bylo v něm něco doopravdy uklidňujícího, věčného. Stál tam u břehu, stále trochu poničený po povodních. Měl jizvy, jako já, ale nepřestal být pozitivní. Máš pravdu, musíme být pozitivní. Kývla jsem a zvedla se na nohy. Vykročila jsem zpět k mostu, zpět na Národní třídu. Bylo teplo. Krásně svítilo slunce. Naposledy jsem se ohlédla. Stále tam stál. V tom časném letním odpoledni. Vyhříval se na slunci. Mezi stromy. Nebo snad pod nimi. Tiše šeptal svoji milou mantru:

Nebojte se zamilovat! Svět bude krásnější.
Já se o to budu snažit. Stále dokola a dokola. Neměli bychom se vzdávat. Otevřít své srdce. Nebude to lehké. Ale když jednou najdete něco krásného, musíte se o to starat. A tak hledám. Hledám své nové odstíny barev. Abych jimi mohla pomalovat všechny listy na stromech.

Přecházela jse most. V dálce někdo hrál na akordeon. A přede mnou už se tyčilo Národní divadlo...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama