Myšlenky, čas, káva a Kampa

10. dubna 2013 v 16:37 | Elandorn |  Vypravování...
Dnes jsem se byla projít. Vstala jsem ukrutně pozdě a věděla jsem, že v kolejním pokoji nemám nic k jídlu. Tak jsem se oblékla a moje kroky nasměrovala do jedné rozkošné francouzské kavárny na Národní třídě, jen pár kroků od mých vchodových dveří. Hrají tam francouzské písničky, podávají kávu v bělostných porcelánových hrnečcích, které vypadají jako zvětšeniny těch od mé dětské panenky a velké nadýchané máslové croissanty. Seděla jsem u výkladu a sledovala lidi, jak spěchají tam a zpátky. Četla jsem Tracyho tygra a usrkávala z toho hrnečku pro panenky presso s mlékem. Croissant se legračně drolil na jednotlivé lísky, jak jsem ho lámala a neobratně vkládala na jazyk. Pak přišel postarší francouzský pár. Pán v placaté čepici a krásné pletené vestě se dožadoval kávy, kterou mladá slečna za pultem neznala. Druhý, pohledný mladík v bílé pekařské čepici s ním mluvil francouzsky. Uvědomila jsem si, že pracovat ve francouzské kavárně má své určité nároky. Jako třeba ovládat mluvu z ulic jejího rodiště. Být prodavačem není zas taková brnkačka. Chtěla bych být prodavačem? Chtěla bych být prodavačkou v kouzelném květinářství nebo ve vlastní kavárně v ulici se starými barevnými domy. Tím jsem si byla jistá. Pak se mi na mysl vloudila podivná myšlenka a tím to všechno začalo.


Čím budu, až budu velká? Kosmonautem, princeznou, kovbojem? Nikdy jsem to nevěděla. Všichni děti kolem mě vždy nadšeně odpovídali, jen já mlčela. Trápilo mě to? Nemyslím si. Neuměla jsem moc dobře vnímat čas. Byla pro mě jen přítomnost, její hebké a křehké chvíle. Nevěděla jsem, co se stane za pár vteřin, minut, proč bych se měla zajímat, co se bude dít za několik desítek let, které se pro moji dětskou duši zdály jako nekonečná vzdálenost, neviditelný horizont v dálce?
Neuměla jsem vnímat čas. Tak jak ho vnímaly ostatní děti. Tak jako že teď jsem malá, budu chodit ještě do druhé, třetí, páté třídy, potom si najdu manžela a budu chodit do práce jako maminka. A pak budu stará a budu chodit pomalu a rozvážně, protože to se na ten věk sluší. Nakonec budu ležet pod stromem a stanu se věčnou. Ne. Nikdy jsem nechtěla chodit pomalu a rozvážně. Nikdy jsem si nedovedla představit, že budu chodit do práce. Ležet pod stromem a stát se věčnou? To ano, to byla snad jediná myšlenka, která mi nebyla cizí. To jsem ostatně dělala i v mém malém věku. Seděla u stromů a dívala se do nebe. Je to zvláštní, že jedny z mých nejjasnějších dětských, raných vzpomínek jsou ty na dva velké stromy. Jeden stál v rohu zahrady školky a druhý v zahradě mé základní školy. Byla jsem zvláštní dítě. I když, co si budeme povídat, ani teď nejsem příliš obvyklý občan. Umím už vnímat čas? Ano. Snad ano. Přesto mi stále nedá spát. Dovedu už si představit, co se bude dít zítra, za týden, snad za měsíc? Budou se střídat oční období. Bude hezky, teplo a taky zima. Občas bude pršet, sněžit… Přesto snad už vím, jak čas funguje. Plyne dál za obzorem, stále vpřed. Jestli to ovšem všechno není jen mámení všech našich smyslů. Jak si tím můžeme být jisti? Že je naše vnímání objektivní? Všechno se filtruje přes náš mozek a vyjadřujeme to slovy nebo obrazy, zvuky… Ale nikdo si nemůžeme být jisti, že naše vnímání světa je stejné jako vnímání světa toho druhého. Nikdo nežijeme v hlavě ostatních, jen ve své vlastní. Nikdo nemůže vnímat svět tak, jak ho vnímám já.


Přesto… Vím už, co budu dělat, až budu velká? Nebyl by už čas na to, to zjistit? Všichni okolo mě už zase překonali to období hledání a znovu už si směřují za svými cíli. Být doktorkou, právničkou, veterinářkou, informačním technikem. A co já? Celou střední školu jsem se snažila to zjistit. Nebudu fyzikem ani matematikem. Nebudu operní zpěvačkou. Myslela jsem, že budu umělcem. Malířem. Ale prý to není práce pro dnešní svět. Myslela jsem, že budu podnikatelem, který svou duši rozdává na trhu a splácí své neprosněné noci daněmi. Dnešní doba ale láme kosti a dře duši. Nikdo by mi to nepřál. A navíc, vůbec nevím, jak to chodí. Ten svět je jako rozlehlá zahrada, kterou vídám každý den za okenním sklem, ale nikdy nevejdu dovnitř. Je pro mě stále zastřen jeho matnou přítomností.
Myslela jsem, že budu učitelem. Byla to logická volba. Učitel byl jediné pořádné povolání, které jsem viděla každý den v živé praxi. Člověk se tím prý uživí. Jenže čas mi nepřál. A nepřišel mi vyjít vstříc. Tak se teď tak nějak potápím do skutečnosti. To mám za to, že se tě snažím celý život pochopit? Takhle se mi oplácíš? Poslední dobou pochybuji o všech svých volbách. To je v charakteristice dnešní doby. Pochybovat o svých činech. Brát je zpět. Ale nic nevracet.
Čím tedy budu? Mám pocit, že se nic nezměnilo od té doby, co jsem vysedávala pod stromem a koukala do koruny. Pořád nevím, co je to budoucnost. Je pro mě mnohem nepochopitelnější než přítomnost. A to přítomnost prý trvá jen jeden a půl vteřiny. Většina lidí ji vždycky prošvihne. Většina lidí žije budoucností. A já to neumím. Není to směšné? Vždyť vždycky když se snažím psát své životní veledílo (jak v duchu vnímám, že by v budoucnu mělo být), nikdy nejsem schopna se poprat s časem příběhu a překonat ho tak, aby vše dávalo smysl. Jak by to v románu mělo být.
Když jsem se před maturitou rozhodovala, kam budou moje kroky směřovat dál, měla jsem příšerný strach. Děsila mě moje utkvělá myšlenka, že to jak se teď rozhodnu, tak tak už to bude napořád. Tohle je ten okamžik, kdy jsem konečně stanula na prahu otázky z první třídy: Kým budu až budu velká?, a pojala mě hrůza. Mé zápisky z té doby líčí obrovskou temnou černou díru, která do sebe vtahuje všechno okolo sebe a já stojím na samém jejím kraji. "Má budoucnost je černá díra. Všechno tu končí a dál je jen tma, prázdno, nic a temno. Vytržená stránka nedopsaného příběhu. A já se chystám do té černé díry skočit."


A tak jsem si na poslední chvíli zvolila jistotu před mými rozechvělými sny. Připadalo mi to zodpovědnější. Byla to přece chvíle, kdy se člověk konečně měl zachovat zodpovědně! Jenže jistoty jsou až jistě nejisté. A tak se jim podlamují kolena a roní křehké slzy. A sny stále ťukají na dveře. Nikdy se jich nezbavím. Svět by byl temné místo, kdybychom neuměli snít. Stále bychom trčeli v jeskyni.
Kým budu, až budu velká? Není už konečně čas, abych to zjistila?
Tížila mě sice přítomnost, která vycházela z míst nedaleko od této kavárny, a chtělo se mi trochu brečet, přesto jsem se cítila dobře u toho výkladu ve francouzské kavárně s mojí kávou a knihou. Představovala jsem si, že jsem novinářka. A připravuju se na svůj dnešní článek. Vlastně to byla pravda. Až na to, že nejsem novinářka. Chtěla bych být novinářka? Cítila jsem se tak dobře, v té mojí představě! Mé já tam bylo šťastnější než kdy jindy. Proč jsem nad tím nikdy neuvažovala? Neznala jsem nikoho ze svého okolí, který by chtěl jít studovat novinařinu. Nikdo mi to nikdy nenavrhl. Navrhovali mi všelijaká povolání. Doktorku, právničku, učitelku, psycholožku. Ale novináře zřejmě považovali za příliš nevděčné povolání. Nechtěla bych zpovídat naše vrchní pány politiky z toho, co měli dnes k obědu, nechtěla bych zvonit u paní Bartošové a ptát se, jak se jí dnes daří. Chtěla bych psát. O světě, jak ho vidím já. O mém hledání významu času. O mých dlaních a pražských ulicích, které se topí v mých očích. O vesmíru a hudebnících, kteří probouzí moji realitu k životu. Chtěla bych psát. Přijde mi, že se to ke mně hodí. Po věčném nekonečném přemýšlení, je to moje druhá nejobvyklejší činnost. Občas mám pocit, že nic jiného dost dobře neumím. Jen skládat písmena z mojí hlavy do vět jako symfonii.
Vstala jsem a rozhodla se, že se půjdu projít. Zamířila jsem zpět k Národnímu divadlu, minula Národní kavárnu a po krátkém rozmýšlení, na kterou že se to mám dát stranu (prostorová orientace podobně jako ta časová nepatří k mým vyvinutým vlastnostem), jsem u kavárny Slavie, kde jsem s letmým úsměvem vzpomínala na Jirotkova Saturnina, zahnula doprava. Ještě štěstí, že Karlův most už je odtamtud vidět. Právě tam jsem měla namířeno. Mám to místo ráda. Je přeplněné turisty a cizinci, jistě, ale já jsem vlastně taky cizinec. Ve velkém městě. Pro mě je to má představa Prahy z dob, kdy jsem byla ještě malá. Mám ráda mosty. Nevím proč. Připadá mi, že jsou to brány do jiných světů. Mám ráda, jak pod nimi klokotá proud řeky, který je silný a rozhodný a plyne si to dál a dál. I já jsem se vydala vstříc davu a mířila si to na druhý břeh. Kampa. Další magické místo.



Zastavila jsem před Werichovým domem a opřená o strom jsem snad nekonečně dlouho hleděla do jeho velkých prosklených oken. Lidé, co kolem mě procházeli, na mě vrhali udivené pohledy. Je to zajímavé místo. Je stále tak trochu poničené. Stále je vidět ryska, po kterou sahala velká voda. Snad do poloviny jeho výšky. Má nádherná velká prosklená okna i dveře. Je bílý a zvláštně osamocený tam poblíž břehu. Takový zvláštní malý bílý dům mezi monumentální zástavbou Starého města. Liší se od všeho kolo. Připadal mi trochu smutný. Ale možná jsem do něj příliš projektovala sama sebe. Nedokázala jsem přestat se na něj dívat. Byli jsme totiž v tu chvíli stejní. A byli jsme tam spolu.
Začalo lehce poprchávat. Takový ten příjemný očišťující déšť. Aspoň mě to v tu chvíli tak připadalo. Těšilo mě to. Šla jsem dál podél břehu, ze sluchátek mi zněly křehké a hebké tóny " Someone With a Slow Hearthbeat". Byla jsem osamělá, trochu ztracená a trochu zraněná, ale bylo mi dobře. Ráda se procházím. Ráda se procházím za zvuku téhle písničky. I když dosud to bylo vždycky jenom v křehké zeleni mého lesa. Tady jsem si nemohla lehnout do trávy, tak jsem se alespoň opřela o zídku a hleděla do proudu. Stále plynul.
Kým budu, až budu velká? Není už ten pravý čas na to, to vědět? Možná to nevím. A možná se to nikdy nedozvím. V tu chvíli jsem ale byla odhodlaná to dál hledat a jít si za svými sny. Celý náš život je možná takové jedno velké hledání. Můj jím asi bude. Ale třeba nás jednoho dne, na té cestě, překvapí, kam jsme to došli a budeme rádi. Budeme rádi, že jsme se nevzdali a nepoddali se proudu.
Že nevím, kým budu? Nestačí mi pro tuto chvíli to, že snad vím, kým v mé křehkosti a roztřesené skutečnosti jsem?
Snad mi to pro tuto chvíli stačí. Snad mi to bude stačit ještě dlouhou dobu. A prožju svůj život v přítomnosti. Já se neumím moc dobře dívat do budoucnosti. Ale pevně věřím, že tam někde bude. Člověk s pomalým tlukotem srdce. Stačí počkat, až se stane současnou přítomností. Snad mi to promine a snad se usměje a řekne:
"To je ta dívka, co místo do budoucnosti, hledí do korun stromů. S tou bych chtěl zůstat. Svět kolem ní nikdy nezestárne."
Šla jsem dál podél proudu a došla k dalšímu mostu. Na druhém břehu už se ve vší své kráse klenulo naše Národní divadlo. Má procházka se chýlila ke konci. Pršelo. Studené měkké kapky mi padaly do tváře. Čistili mou mysl a smývaly ze mě všechny přívaly mých bolestí. Bylo hezky. Tak hezky. Tam na Národní třídě, v té křehké věčné skutečnosti.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skye a Sharlotte Skye a Sharlotte | 11. dubna 2013 v 9:38 | Reagovat

Milá Adél,
věřím,až jednou něčím budeš,budeš tím ,čím být ti bude milé a naplňující.Přeji ti štěstí v hledání a ve šťastný osud.Je třeba využít vyměřený čas a bojovat,se vším o čem víš i s tím ,co do vínku bylo ti dáno,tvá drahá prababička říkávala : no,jo devatero řemesel ,desátá bída,myslíš,že bude chtít nějakýho čmárala,no a vidíš jsi tady !
takže ,hodně štěstí a díky tata Milan Josef.

2 Skye Skye | E-mail | Web | 11. dubna 2013 v 15:29 | Reagovat

sis, jednu chvíli mě tenhle článek docela vyděsil! To když v polovině zněl, jako když jdeš skákat z mostu, a pak bylo černo, a já se lekla, že už text končí, ale naštěstí ještě pokračoval za fotografií.
Je to krásné, leč nějaké smutné... už by to chtělo jaro, to bude všechno lepší! A taky až budeš mít za sebou ten první rok, ten je totiž nejtěžší. Ono se to najednou vyloupne a vylíhne a bude hned jasněji ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama