Naši a moji muži

18. dubna 2013 v 17:23 | Elandorn |  ČLÁNKY
Jela jsem metrem směrem na Černý most. To proto, že byl čtvrtek a mé kroky znovu mířily domů do rodné dědiny. Bylo vedro, skoro parno. Normální letní odpoledne. Až na to, že u nás v Jablonci bylo ještě před týdnem půl metru sněhu. Letošní počasí je nevyzpytatelné. Snad náladové. A tak jsem seděla na sedačce, přede mnou čněla obrovská hromada, která se skládala z krosny, příruční tašky s notebookem, knihami a podobnými nezbytnostmi a svetru, který se ten den opravdu stal nadbytečným. A tak jsem si skrz štěrbiny v této hradbě prohlížela svoje spolucestující. Byli kolem mě samí muži. Zvláštní. Všichni mě zaujali. Jenže ne snad proto, že by se mi líbili, spíš byli neobvyklí. Neobvyklí pro mě. Na pražské poměry byli myslím více než v normálu.
Ten, co se elegantně opíral o protější dveře, byl vysoký a v nejlepších letech. Vlasy mu způsobně šedivěly, na sobě měl krásně střižený světlý oblek a vážný výraz. Zatím nic neobvyklého. Co mě ale zaujalo, byly jeho doplňky. První ze všeho mě do očí praštily jeho boty. Měly klasický tvar, který se ke kvádru sluší, ale ta jejich barva! Zvláštní kombinace svítivě růžové a fialové, která vás uhodila do očí, a nemohli jste se od ní odtrhnout celou cestu. Stejně sladěný měl i úzký pásek s přezkou, jen jeho košile byla, jak jsem polekaně zjistila, o pár tónů světlejší. Celé to působilo vysoce módně. V klopě měl zastrčené sluneční brýle se zatónovanými skly a úzkými kovovými obroučkami. A v ruce nazelenalou tašku s uchy z nějaké kvalitní pytloviny, na které byl hrdě vypálen nápis "EMIRATES" a nad ním jakýsi zvláštní znak. Když jsem si tento údaj přečetla, tak jsem zauvažovala, zdali tento způsobný elegán přichází přímo z této země nebo jestli si tam byl jenom dopoledne zaskočit nakoupit. Na nic jsem nepřišla, ale připadala jsem si poctěna, že sdílím kupé metra s takovouto vysoce postavenou osobou.


U druhých dveří blíže ke mně postával druhý muž. Byl o generaci mladší než jeho soused, svaly pod tričkem hrdě značily mužský věk, který ale ještě nepřekročil kristova léta. Byl vysoký a statný, přesto působil ve své mužné snaze příliš uhlazeně. Snad jako by se nemohl rozhodnout. Tento problém sdílí mnoho pražských (a postupem času i maloměstských) mužů. Tato hra na drsnou mužnost, která ale působí dokonale žensky mě fascinuje. Měl tetování na paži a dokonalý účes. Vlastně se mi líbil, byl originállní a byla to dokonalá kadeřnická práce. Po stranách měl vlasy úhledně strojkem sestříhlé a přes čelo se mu klenula dokonalá zešvětlená patka. A v pravém uchu měl zabodnutý bodec. Akorát celý dojem trochu podrážela knížka, kterou svíral ve velkých rukách, "Cit a vášeň" s dokonale nevkusnou lesklou obálkou, na které se hrdě čněla mladá divoženka s motýlími křídly.

Co se to děje s mužskou populací? Hlásají novinové titulky varovně už několik měsíců. Mě trochu uklidnil pohled na kluka, který byl ve skejťáckých botech rozvalený na sedadle přede mnou. Ty boty byly sice značkové a kalhoty měl pečlivě vyhrnuté pod kolena, ale přesto v něm bylo něco mladicky rozpustilého. Myslím, že našim teenagerům, ať si klidně kdo chce co říká, stále nechybí ta určitá dávka dravosti a drzosti. Díky bohu za ní!


Chtěla bych mladého rebela, který by se hodil k mojí bohémské duši. Nosil by tenisky a zpíval v místní mladé rockové kapele. Určitou dobu jsem takového rebela měla. Zpíval hezky. Frontmenovalo se mu hezky. Zájem dívčího publika ho těšil. Jenže postupně zapomínal, kdo vlastně jsem. Snad mě i znal, ale odmítal to přijmout. A já jsem si vedle něj začala připadat jako přístav, jistota za fotografickým objektivem, o kterou se nemusí vůbec starat, protože proč by to měl dělat? O to co chce, ať se postará sama. Nedej bože, aby po mě něco chtěla! Co je to s ní? Trochu to přehání s tou svoji náročností, no né? Kdo si myslí, že je? Asi jsem ji nikdy neznal… A tak můj rebel v teniskách přestal rebelovat. Zlenivěl a koupil si světle modré mustangy.

Tím skončila kapitola v mém životě, "jak jsem žila s hudebníkem". Co bych chtěla teď? Těžko říct. Stále se mi líbí, když kluk zpívá a pobíhá po podiu. Vyrostla jsem v hudebním městě na severu. Každé město má něco. My měli rockový klub. A hudebníci byli na výši společenského teenagerského pokryteckého sociálního žebříčku. Asi to mám pořád v sobě. Ale nemyslím si, že by to pro mě bylo už tak podstatné. Za pár dní přestanu být oficiálně teenagerem. Měla bych se vzdát určitých hloupých zvyků. Ale své touhy po rebelovi v teniskách, který si bude dělat, co uzná za vhodné a bude mladý živel s poetickou duší? To asi jen tak nepůjde. Tenhle obrázek se mnou nejspíš půjde dál i do mých "-ceti" let. Jestli tedy ještě nevyhynuli. Jak nás straší novinové titulky. Asi se nechám překvapit. Někdo takový jako on, by si mě měl najít sám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama