Pohřeb duše (próza)

24. dubna 2013 v 12:22 | Elandorn |  Povídky...
Koukám, že mám tenhle název nějak v oblibě. a taky má úspěch. (:D) S básničkou "Pohřeb duše" jsem získala první místo v literární soutěži v sekci poezie, kterou vyhlašovalo naše město, ale jestli to bylo celokrajské, či okresní, či kdovíjaké ještě, to ví Bůh. Každopádně, to první místo mě docela překvapilo. Mile samozřejmě. A s touhle povídkou, nebo vypravováním, nebo co to vlastně je, jsem posléze zjistila (vlastně náhodou), že jsem získala třetí místo za prózu v soutěži, co vyhlašovala liberecká knihovna. Vlastně dotěď nevím, jak to, že mi to ani nikdo nedal vědět, dočetla jsem se to, když jsem si prohlížela inforace o už vyhlášeném ročníku. Tak nějak tam na mě vykouklo moje jméno. No další překvapení. Ale pořád to ještě mohla být tisková chyba :D
Tak to je asi report o mých literárních úspěších. Ohromné, že? :D Nemyslím si, že píšu kvůli ocenění v soutěžích. Na soutěže jsem vždycky byla hrozně líná. Všechny ty přihlášky a termíny... Jsem asi hrozně nedůslednej, neklidnej a nepečlivej člověk. Ale to už víme dlouho.
Jinak, něco málo o tomhle výtvoru? Myslím, že to vzniklo podle nějakých tří obrázků, na kterých kluk jel ve vlaku a potom někde u stromu vykopal jámu. Tak jsem na to vymyslela Pohřeb duše. Podle mého názoru je to hodně čapkovsky laděné. Zbožňuju Čapka, obdivuju jeho práci. Podle mě to byl hrozně chytrý člověk. Přemýšlivý, filosofický, zabýval se lidským charakterem, zabýval se otázkou víry, viny, morálky, osudem lidství. Byl to novinář, psal, protože to byla jeho práce. Psal velmi profesionálně. Ale nemyslím si, že by v tom chyběla určitá spontánnost nebo, že by jeho dílo bylo nějak nucené a šroubované... Psal prostě to, co se mu honilo hlavou, to, o čem přemýšlel a co mu přišlo podstatné. Tak jako já. Já se nechci v žádném případě porovnávat s někým tak velikým jako byl Čapek, protože bych vypadala nadmíru směšně, jen mi přijde, že toho měl stejně jako já, tolik v hlavě, tolik se mu toho tam honilo, než že nám někdy nic jiného nezbývá, než že to hodíme na papír, aby jsme si trochu od toho všeho odlehčili...
P.S.: četli jste od něj Boží soud (myslím, že se to tak jenuje)? Myslím, že to je v Povídkách z první kapsy... Nejsem si jistá. Každopádně si to přečtěte, doporučuju :) Je to vlastně taková minipovídečka, spíš krátká myšlenka, ale je v mnoha ohledech moc zajímavá (co jiného od něj čekat...). Řekla bych, že v tomhle případě s ním tak nějak úplně nesouhlasím. Píše tam, že Bůh nemůže soudit lidi, protože ví úplně všecno, všechny okolnosti, a tak se nedokáže objektivně rozhodnout. Já beru Boha asi trochu jinak. ALe je to zajímavá myšlenka, vždycky jsem měla tuhle jeho postmoderní folosofii hrozně ráda, všechnto to, že všechno je relativní. Všechno je přece relativní! Každopádně ta povídka mi tuhle moji trochu připomíná. Tak můžete posoudit... :)
Tak konec řečí, moje čapkovina, je zde:

Z poškrábaného a téměř matného okna vlaku byla venkovní krajina viditelná jen těžko, ale přesto byla. Má mysl si ji podvědomě dotvořila podle dříve již získaných vjemů. Sledoval jsem, jak zběsile utíká kupředu a v tu chvíli jsem si připadal zcela nicotný. Co zmůžeme proti mocnému koloběhu země? Co zmůžeme, když ruce se klepou a životy se zdají neskutečné? Připadám si prázdný a plně bezvýznamný… Mé oči pluly po křehkém horizontu a já cítil, jak se mi pod kůži dostává únava. Nechtěl jsem usnout, mé černé myšlenky by mě pak ubíjely po celou dobu toho nekonečného procesu, ale nemohl jsem tomu zabránit…
Stál jsem u stromu. Tma se mi nenápadně vkrádala do dlaní. Cítil jsem se tak prázdný. Naprosto zbytečný. Pod mýma nohama se rozprostírala hluboká jáma, kterou jsem vyhloubil vlastními pochybnostmi. Díval jsem se do té temnoty, která tam panovala…
"Země a tmo, svěřuji se tobě…"
"Obžalovaný je obviněn ze ztráty své duše! Tento hrdelní zločin nezná obdoby! Jste si vůbec vědom toho, co jste provedl??!" hluboký hlas hřměl hustou silou celou soudní síní. Ustrašeně jsem se krčil v rohu a pln děsu sledoval, jak se nade mnou klene porota s bílými protáhlými obličeji a brunátný soudce mě propaluje pohledem.
"Ale já… Já… Jen jsem zapochyboval…" koktal jsem mělkým skoro neslyšitelným hlasem.
"Pochyboval jste o své skutečnosti, čímž jste zapřel svou existenci! Vzdal jste se naděje, čímž jste se vzdal duše!"
"Místo činu je zajištěno, pane!" zvolal velitel policejní jednotky, která hlasitě přiklusala do síně. Rezonance ocelových podrážek mi ještě stále bubnovala v hlavě.
"Duše pohřbená pět jardů pod zemí se zdá být neporušená. Vypovídá, že ji tam dobrovolně zanechal sám vlastník."
"Takže skutečnost zdá se být ještě horší! Sám jste si vztáhnul na duši! Za to se dál nedostanete! Další stupeň bytí vám Bůh neumožní, uvědomujete si to??! Vidíte, co jste spáchal??!"
"Jen jsem nevěděl jak dál… Měl jsem pocit, že tu nic nemá smysl… Ztrácel jsem se sám sobě před očima… Už jsem přestával být skutečný… Co jiného jsem měl dělat??" držel jsem se za hlavu a v zoufalství sténal.
"Vzdal jste se naděje!" zaburácel mocný hlas.
"Nevzdal! Vzdal jsem se zemi…"
Soudce zběsile bušil kladivem a zvolal: "Vynáším rozsudek! Odsuzuji Vás k věčnému putování po tomto světě bez duše a bez iluzí. Vaše duše bude propuštěna, ale bez Vás nemůže postoupit dál, proto ji čeká stejný osud. Blouděte. Svět je veliký, ale třeba se nakonec najdete a pak uvidíme, co bude dál…"
Pak jsem omdlel.
Další den noviny hlásaly: "Byl proveden pohřeb duše! Obžalovaný, pátrejte po své duši! Ale teď se vzbuďte! Vstávejte! Tak vstávejte!!"

Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněl starý výpravčí. Vlak zastavil. Byli jsme na konečné. Pohlédl jsem z okna. Název toho místa byl opravdu podivný "Zahrada duší", o tom jsem nikdy neslyšel, je to vůbec na mapě?
"Pokud vím, tak Vy něco hledáte." Zašeptal mi ten stařík do ucha a pohlédl mi do očí. Hluboko pod kůži.
Pohlédl jsem znovu z okna. Byla tam zahrada. Zahrada duší.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama