Květen 2013

Zářijové odpoledne

30. května 2013 v 22:22 | Elandor |  FOTOGRAFIE
Vzpomněla jsem si, že tu ještě nemám jednu sérii svých podzimních fotek! Zářijové z předminulého roku (jestli si správně pamatuju :D). Mám tuhle sérii ráda, byl to moc hezkej den. Bylo krásně, byl podzim, sluneční pprsky byly zlaté a hebké a já byla jen sama sebou. Takže, tohle jsem já ;) :


Po nocích

29. května 2013 v 0:25 | Elandor |  Básně v próze
Chtěla bych cítit něčí dotyk na mé holé chladné kůži. Zatím se mi po ní toulají jen prsty tmy. Zanechávají otisky a vpíjí se do mě. Už se známe. Mluvíme spolu do ticha. Nikdo jiný to nedělá. Kdo jiný by se vyznal v mé hlavě než tichý Měsíc? Jsme stejní. Uvězněni mimo realitu. Příliš odlišní pro dnešní svět. Dotkni se mě. Stále to bolí. Zůstaň se mnou. Podrž mě. Neodcházej. Vpij se do mě. Mám strach. Chtěla bych všechno a nic. Tma není milosrdná. Touží po mně. A já jí odmítám. Já to umím. Mám ledové srdce. A ona chladné ruce. Toužila jsem, aby o mně někdo zpíval písně. Miloval mě. Pochopil mě. Přijmul moji křehkou duši. Ale neuděl to. Neznal mě. A chtěl, abych byla jiná. A proto teď nikoho nechci. Jsem tvrdohlavá. Křehká. A měním se pod dotyky. Moje oči bloudí ve tmě. Musel by se smířit, že se s ní o mě vždycky bude dělit. Ukradla mi srdce. A nechce ho vrátit. Jsme propojení. I když se jí obávám. Je žárlivá. A já přelétavá. Dotkni se mě. A utkej se o moje srdce s tmou. Neměj strach. Ochraň mě před jejím sevřením. Miluju ji a nenávidím. Jsem všelijaká. Jsme obě stejné. Zrádné a proměnlivé. Podmanivé a křehké. Neměj strach. Dotkni se mě. A pak mě nechej přemýšlet. Odletím ti. Anebo zůstanu. Záleží na příchuti noci. Pod motýlími křídly. Podrž mě. Uvidíme, co na to řekne Měsíc. Vpij se do mě. A neodcházej. Mám strach. Po těle mi tančí tma. A nechává otisky. Je chladná. Studí. Ale je to moje tma.

Tma & Ty

25. května 2013 v 19:44 | Elandor |  Básně v próze
. Život si s námi hraje. A unáší nás všemi směry. Zebou mě ruce. Soumrak mě studí na rtech. Vkrádá se do duší. Uvnitř mě je tma. Čistá a prázdná. Mám strach, že už to bude navždy. Potopím se do skutečnosti. A budu klopýtat po cestách bez tebe. Nemůžem se najít. Je moc velká tma. Ve světě. A ve mně.
A přitom si to jediné, co potřebuju. Ale já už neumím přijímat city. Jsi daleko a já tě neznám. Kdo teda zachrání svět, když tu nejsi? Neříkej, že to mám být já. Neumím být velká. Chtěla bych být věčná. Ale nejde to. Já se umím jen dívat. A popisovat. Všechno okolo sebe. Dělám to, protože jsem v tom lepší než druzí. Ale je to to jediné, co umím. Ještě umím proměňovat svoje barvy. A tvářit se vesele. Nejsem smutný člověk. Jen nejistý. Neumím přijmout, že nic není dokonalé. A tak se honím za dokonalostí. Chci ji od ostatních a nejvíc od sebe. Nezvládám to. Tak jsem unavená. A svět mě zraňuje. I ty jsi dokonalý. Měl by si být. Jenže neexistuješ. Existuju já? Jsem? Snad jsem. Ale jaká jsem? Připadám si zmatenější, než když jsem byla dítě. Pořád nevím, co je skutečné. Co je skutečné? Chtěla bych zmizet. Chtěla bych se zbavit svých démonů. Ale dělají mě mnou. Kde jsi? Jsi nový mesiáš. Spasíš svět. A skutečnost bude křehká a hebká. A vše bude v pořádku. Jen mi to opakuj. Neříkej, že bych to měla být já. Neumím to.
A neříkej nic. Neexistuješ. Vymyslela jsem si tě. Vymyslela. Protože se topím ve tmě. A já se bojím tmy.


Ale Henry není On, Henry jsem já...
Mimochodem "Stay" mě horzně ovlivnil v mé existenciální tvorbě. Taková rozbuška. Je to sice hlavně vizuální a poněkud depresivní, ale pro mě to byla, ta správná věc, ve správné čase. Ovlivnila celou moji práci. Závěrečná scéna
"I don't know what is real any more."
"You know. You are."...
A Heny... Prostě Henry.



Never let me go

22. května 2013 v 0:45 | Elandorn |  Básně v próze
Svítání dopadá na holé dlaně, rozlévá se po řasách a stéká po tvářích. Mám strach. Je tak křehké. Všechno ho zraňuje a mně se třesou prsty. Nechci ho nechat jít. Bojím se o něj. A o mojí duši bez něj. Je jako bez světel. Je mým požehnáním. Bojím se. Je hebké. Neubližuje mi. Ale je tak prchavé. Za chvíli zmizí a nechá mě samotnou. Nenechávej mě samotnou. Myslela jsem, že nikoho nepotřebuju. Ale byla to jen lež z milosti. Potřebuju někoho ve své samotě. Kdo po mě ale nebude nic chtít, protože mám zraněnou duši. A nechce se mi teď v létě odcházet. Svět je tak krásný. V hořkosti chvíle. Citujeme klasiky a pijeme víno. Můžeme být věční. Ale nechceme se spojit s okamžikem. Svítání dopadá na holé dlaně. Je hebké. Nezraní mě. Rozlévá se po řasách. Je mu smutno. Jako mě. Nenechávej mě samotnou. Roztavím se. A odejdu za obzor společně s nocí. Bolí mě srdce z přehršle citů. Které nikomu nepatří. Svítání stéká po tvářích. Život je křehký. Svítání stéká po tvářích. Odejdu s nocí. Není mi pomoci. Třesou se mi prsty. Život je krásný. Život je věčný.
So never ever let me go…


O slunci, květinách a dětských myšlenkách

12. května 2013 v 16:49 | Elandor |  Umělecké články
Svítí slunce. Je hezky. Křehké světlo probleskuje mezi mraky. Svět není tak špatný. Záleží na úhlu, z kterého se na něj díváte. Díváte se z Měsíce, ze svého okna ve třetím patře nebo skrz svoji duši… Co na tom záleží. Záleží na tom, jací jste. Buďte pozitivní. Udělejte mi tu radost. Nebuďte cyničtí a hledejte ve všem něco krásného. Budu pak nejšťastnější člověk na světě. A jestli někdy řeknu, že svět je obyčejný, vezměte mě za ruku, podívejte se mi významně do očí a řekněte, že jsem se zbláznila. Hledám tu motýlí křídla a poslouchám francouzskou muziku. Sedím tu u okna. Jsem unavená a zase mě lehce pobolívá hlava. Ale cítím se skvěle! Tak v čem to bude? Asi v mých ideálech. Mám je ráda. Všechny. Líbí se mi v mém světě, který je plný barev a světel a kde mi sluneční svit tancuje po obličeji. Jsem jako malá. Každý by někdy měl být. Nevadí mi to. V truhlíku rostou květiny. Vypadají tak svěže a nezkaženě. Včera jsem si upletla věnec z pampelišek. Byl krásný. Včera pršelo. Celý dlouhý den. A tak byl trochu promočený. Chtěla bych napsat pozitivní článek. Já to neumím. Ale zbožňuju, když to někdo umí. Tak, aby to nebylo nucené, hloupé a mělo to cosi v sobě. S tím už se asi musí člověk narodit. Vlije mi to vždycky teplo do žil, když něco takového přečtu. Slunce mi svítí do očí. Jsou modré. Prsty marně hledají pointu tohohle článku. Asi jsem si měla zvolit téma. Co jen to bylo? Dneska nějak nepřemýšlím… Ách! Slyšeli jste to? Řekla jsem, že nepřemýšlím! To je úžasné! Kdo mě zná, nebo kdo občas zabloudí do ulic tohoto mého literárního světa, ví, že to u mě není příliš obvyklé. Třeba proto, se cítím tak dobře. A třeba pro to, tenhle článek nebude stát vůbec za nic, ale co? Chtěla jsem zapsat, jak se cítím. A zapsala jsem svoje myšlenky. Někdy si připadám jako dítě. Utíkám od jedné věci k druhé, přeskakuji od myšlenky k jiné a nenamáhám se jí dokončit. Asi to bude jeden z mých problémů… Měla bych prý mít větší potenciál něco udělat, měla bych se víc snažit… Nedělat nic, prý můžou jenom děti. Hmm.. Jsem dítě. Říkala jsem to už?
A nestačí, že prostě jsem? Mě stačí jen být. I když asi nestačí. Chtěla bych něco změnit. Chtěla bych být Někým. Až budu velká. Tak třeba se jednou dostanu k tomu, že ten Někdo budu prostě Já. Zajímavé… Nerozumíte tomu? Nevadí. Já také ne. Dneska totiž nepřemýšlím. Dneska mám dětské myšlenky. A chtěla bych je mít už napořád. Jenže to nejde. Nebo jde? Staří lidé mi připadají jako děti. A dospělí je odsuzují. Tak třeba se to všechno vrací. Všechny děti jednou vyrostou. Až na jednoho. Třeba bych to mohla být já. Asi rozumím, proč toho Petra Pana napsal. Někdy si připadám úplně stejně. Někdy mi přijde, že je v tom příběhu celý můj život. Tak se usmívejte. Není to přece vůbec smutný příběh (to se říká o takových, z kterých je lidem smutno, ale nemuselo by být, protože vše záleží na tom, jak se na to díváte). Můj život nebude smutný příběh. Jsem o tom přesvědčená. Tak se usmívejte. Budu mít radost. Dneska jsem dítětem. Půjdu bloudit. Mně to nevadí. Půjdu si natrhat květiny. Třeba si můžu zase uvinout věnec! Páni! To bude krása…
A víte co? Asi jsem našla pointu svého článku! Najednou ke mně přišla a posadila se mi na klín jako malá holčička, o kterých tu celou dobu píšu. Víte, co je dnes za den? Dneska je den matek! Dneska je každý dítětem. Ať je mu kolik chce. Dneska jsou dítětem všichni, úplně všichni na světě! No není to krásné?
Přísahám, že jsem neměla v úmyslu psát o tomhle milém tématu, když jsem si k tomu článku sedla. Přišlo to samo. Takže se usmějte. Dnes je to povoleno. Udělejte spoustu nerozumných věcí! Protože všechno je možné. Buďte nespoutaní. Buďte sví a naivní. Protože dnes je den matek a my jsme jejich dětmi. A svět bude vždycky krásný. Dokud matky budou matkami a květiny květinami. Usmějte se. ;)



Requiem pro dnešní den

10. května 2013 v 9:52 | Elandorn |  POEZIE
Slavíci zpívají žalostné písně
Podivné requiem pro dnešní
Den

Mé životy nejsou ze zlata
A oči nejsou diamanty
Ruce jsou levý
A nohy zastaralým prototypem

Vločky věčně poletují
A nikdy neusednou
Ta věčná reinkarnace a žádná
Naděje nirvány

Proč bych měla jít?
Žít a dále se potápět do snu
Když nevím jestli opravdu
Jsem?

Život není o pocitech, ale o pohybu
Tohle není karma, to je pech

Dnešek je pod palbou
A zítřek je skryt
V náručí svaté ženy která, jak říká,
Jen pomáhá světu se otáčet
Ale kdo dál to bude dělat
Až jí dojde síla?

Bude to v květnu
Vcelku hezký den tak akorát
Na kapku rosy na spánku
A šňupat vůni heřmánku
Až přijde Velký zpět
A bude vážit tíhu skutků hříchů a snů
S tak přísným pohledem
Že se nám nikomu už nebude
Chtít spát dýchat a toužit
Jinak tak velké cnosti bytí

A bude to vcelku hezký den
Až na to, že ty budeš smutná a svlečená
Do ranního soumraku
Protože ten den
ani nebude mít cenu se oblékat


Kdo jsem?

4. května 2013 v 22:44 | Elandorn |  ČLÁNKY
Kdo jsem? Neskutečná, netrpělivá, křehká, světská (občas), přehnaně filosofická, s uměleckými prsty a listy v dlaních, mám ráda podzim, zlaté sluneční paprsky, lezu po stromech, lehám si do trávy, trhám kytky a vkládám si je do vlasů, vařím si šípkovej čaj, píšu poezii (mám to v genech), maluju, mám ráda velké osobnosti a kecky, fotím, nosím dřevěné korálky, bojím se tmy, ráda sedím u okna, mám dlouhé vlasy, mám ráda lidi, občas mě kontakt s nimi hrozně vyčerpává, mám ráda svět, chtěla bych ho uchopit, snad pochopit, nikdy se mi to nepovede, ale nepřestanu se snažit. Život je cesta a příležitost. Nejsme tu, protože tu můžeme být, ale protože tu být máme.
A o víkendu na mě cizí kluk volal "Pippi dlouhá punčocho". Potěšilo mě to.
Nějaké další otázky?


Jaro

2. května 2013 v 17:16 | Elandorn |  VÝTVARNO
Měl by to být muchovský takový cyklus. Tohle je Jaro, které by momentálně mělo být aktuální. Pak mám ještě Zimu, použila jsem jí na letošní PFku. Zbytek je v procesu... :)


Dnešní mládež

1. května 2013 v 14:28 | Elandorn
Takový rozhněvaný manifest dnešného mládí :D Vlastně je docela legrační, i když se týká docela závažných mezigeneračních vztahů... Vzpomněla jsem si na část básničky, kterou mi četl můj milý otec, když jsem byla menší a která mi bůh ví proč uvízla v paměti. Jo mimochodem, ta básnička byla jeho, takže tuhle poezi mám asi v genech :), bylo to
"...Trhněte si nohou
milý pane
a dejte pozor
abyste ji nenechal
ležet na chodníku
..." (MJ - MilanJosef)

Svítání pije
Je trochu notorik
Nemůže se nabažit
Ranní mlhou
A tak blouzní

Co máte
Proti dnešní mládeži
Milý pane?
Že je nemravná, nemastná a drzá?
Bere jen to,
Co dnešní doba dává
Podívejte se do zrcadla
A opřete si záda o skutečnost
A smutná rána
Vyjde vám jen bolest, tíha a sláva
Jak ruku v ruce kráčí
Lámajíc si srdce
Do nekonečného rána

Jen tři věční lháři
Sedají nám na čela
A kropí naše líce
O nic jiného se dnes už nehraje
A život neprohraje
Ten kdo nesází a nešálí
Nic nevyhraje
Protože jsme v době
co strádá
A zaprodává svoje děti
Peníze, moc a sláva
Pokulhává

Dnešní mládež
Je ztracená a pod tlakem
Dusí se a neví
Kam s očima
Nikdo jim neřek, že žít
Se musí a šílenosti
Se kárají, ale patří
K jejich věku
Že jsou nesnesitelní?
Co více byste chtěli?

Milý pane
Trhněte si nohou
A běžte si jinam
Stěžovat o zkaženosti mládeže
Třeba na úřad nebo k soudu
Tam uspějete víc
Než tady u tupého, zvrhlého, neslušného, neschopného
Výrostka
Který se tu fláká
Na ulici
Mezi chodníky.


vtipná fotka! :D by my sis :)