Červen 2013

I HATE YOU

25. června 2013 v 2:32 | Elandor |  VÝTVARNO

On the Road I.

19. června 2013 v 23:16 | Elandor |  ČLÁNKY
Příběh o jedné cestě a objevování nových skutečností. Příběh o neočekávaném zastavení. O čekání a nalezení.
Část I - Cesta tam.

Byli jsme tři. Seděli jsme na skále a dívali se do krajiny. Svět se kolem nás rozprostíral jako na dlani. Tam v nejvyšším bodě. Ukotveni mezi kopci. Svítilo slunce. Nemluvili jsme. Byli jsme šťastní.

Krajina za okýnkem auta utíkala stále kupředu a kupředu. Nestavila. Běží ona nebo běžím já? Třeba stojím na místě a svět kolem mě probíhá. A já ho nestíhám. Říkala jsem si. Bylo letní odpoledne, jeden z opravdu prvních teplých dní v tomto roce, vraceli jsme se z týmového tenisového turnaje. Auto bylo plné tenistů, kteří už dávno přestali pořádně trénovat, a jejich hra žije jen z dřívějších vydrilovaných hodin na rozpálených kurtech. Teď už je to úplně o něčem jiném, než když byli dětmi. A víte co, je to mnohem lepší. Protože máme jeden druhého.

Můj klub se nachází mezi roklí a zapomenutým malým městečkem schovaným na kraji Liberce, které postavili, když se tam otevřely textilní továrny, pro jejich dělníky. Najít je, je umění. Jsou schované. A dýchají z nich staré časy. Jako jedny z posledních se kurtům ještě pořád musí lajnovat lajny bílým vápnem. Místním to nevadí. Nedovedou si své kurty s těmi umělými představit.

Musíte tam hrát opatrně. Protože když přehodíte plot, váš míček vám navěky zmizí v nekonečně hluboké rokli na jedné straně nebo v hustém lese. Mám to tam ráda. To, že si mě místní předseda našel a přivedl k nim, bylo jedno z mých největších štěstí vůbec. Díky tomu jsem zcela změnila pohled na hru, se kterou jsem v mém útlém věku trávila veškerý svůj čas. Přišlo to zrovna v dobu, když už jsem z tenisu začínala být pořádně unavená. Byla jsem ve věku, kdy hráčky buď od hry upouštějí, protože se jim změní jejich zájmy nebo odcházejí na cestu pokusu o profesionální dráhu, které podřídí své všechno a pak jsou bohužel často zklamané. Protože uchytit se v té obrovské konkurenci je něco nepředstavitelně obtížného. Já odešla na kurty mezi stromy. Jediný klub na světě, který znám, kde si nepřipadáte jako mezi supy.

Nicméně tento týden jsme nehráli doma, ale jeli jsme až do dalekého Ústí. Vždycky nechápu, že do těch největších kotárů jedeme pokaždé my. Ale co. Prostě jsem musela vstát, na mě až nekřesťansky brzo, a nasednout do auta i s ostatníma z týmu a velectěný kapitán (J) nás vezl na místo určení. Doufala jsem, že pojedeme Michalovou velkou dodávkou, ve které se můžu v klidu natáhnout a celou cestu prospat. Ale bohužel, Michal jel přímo z Prahy a my se tak museli nacpat v pěti do auta obvyklé velikosti. A tak se z jedné strany o mě opírala moje milá Terez a z druhé Honza, který se usmíval jako vždy. Franta byl se svými třemi metry poskládaný na předním sedadle a Jirka se za volantem snažil naladit nějaké obstojné rádio. Jeli jsme. Bylo ráno a mně se chtělo spát.


Kluci se smáli, že je to snad poprvé za celou sezonu, kdy nikdo v autě nemá po pátečním večeru kocovinu jako blázen. Konstatovala jsem, že já jsem byla včera vytažena svoji sestrou do klubu. Usmáli se a řekli, že já si to můžu dovolit, jsem prý na řadě. Autorádio chrčelo a Terez mi podávala termohrnek s kafem. Měli jsme se fajn. Jen trochu unaveně. Krajina za okýnkem stále utíkala kupředu. Dál a dál. Nestavila.


Vidět svět

17. června 2013 v 17:40 | Elandor |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Odpoledne chvíli svítilo slunce. Teď je zase zataženo a mě bolí hlava, protože bude pršet. Poslední dobou moje dunivé bolesti předpovídají počasí. Ale odpoledne chvíli svítilo slunce. A to bylo krásné. Bylo vlastně časně po obědě. A byla středa, takže ještě všichni zodpovědní a rozumní lidé, kteří správně dodržují konvence, stále pracovali. Já byla sama. Nepracovala jsem. Jsem dítě a tak si můžu dělat, co chci. Jako obvykle. Ráda to říkám, protože si tím hájím svoje zájmy. A omlouvá mě to. Jenže ne samu před sebou.
Svítilo slunce. To odpoledne svítilo slunce . A svítilo krásně. Cítila jsem, jak rozlévá teplo do celé hloubky mojí milované krajiny a mého těla. Představovala jsem si, že jsou to milenci, kteří se shledali po nekonečném a bolestivém odloučení. Byla v tom dávka patetičnosti. Ale my na severu umíme ocenit sluneční paprsky. Je to jako by se svět vysvlékl ze svých ran a bolestí a byl hned jiný. Veselejší, šťastnější a opojnější. My na severu umíme ocenit sluneční paprsky.
Zabalila jsem se do šátku a vyběhla ven. Máme skvělou zahradu. Říkala jsem to někdy? Jako malá jsem ji považovala za fantastickou džungli. Je veliká, má spoustu stromů a květin a malých milých zákoutí. Běhala jsem mezi stromy a nijak mě netrápilo, že nemám boty a tak mě tráva, vymrzlá po chladné noci, studí do nahých chodidel. Byla to hezká chvíle. Slunce mi běhalo po tváři.
Vylezla jsem na strom. Abych viděla svět. Vylezla jsem na něj bosa, to dá rozum. Jak jinak se dá lézt na stromy? Pravda, takhle to trochu bolí a člověk si často sedře chodidla, ale zase je to mnohem přirozenější. Lézt na strom v botách je podle mě úplný nesmysl. Jednak to musí příšerně klouzat a už tak je velké nebezpečí, že se člověk přizabije, i když je bez nich, a navíc tím ztrácí veškerou možnost toho úžasného propojení mezi kůrou stromu a celou vaší osobou.
Lezla jsem a lezla. Jasně, že jsem měla strach. Ale to bude asi i tím, že já jsem hrozně nešikovná. Vždycky říkám, že tenis je krásná hra, ale zabije ve vás veškeré i minimální nadání na všechny ostatní sporty a činnosti. Tenis, to jsou specifické pohyby, které když si člověk konečně vštípí a začne hrát tak nějak obstojně, zároveň tím ztrácí možnost dělat všechny pohyby "netenisově". Tenis to je vztah na celý život. Neříkalo se to o něčem jiném? Myslím, že to byl Wilde a bylo to něco jako "Zamilování se do sebe samého je romantický vztah na celý život." Nebo tak nějak, možná ho lehce parafrázuji, ale určitě by to na Wilda sedělo. Ale to je jedno. Zpět k mému lezení na starou jabloň.
Lezla jsem. A když mě bolest v prstech nedovolila pokračovat, posadila jsem se na nejbližší větev. Bylo to krásné. Být v koruně stromu. Starého a věčného. Se slunečními paprsky ve vlasech. Nad zelenou nekonečnou loukou. Asi mi bylo trochu smutno. Nebyla jsem si tím jistá, ale já vždycky lezu na stromy, když je mi smutno. Lezu na ně, abych viděla svět. Ale z dálky a bez jakéhokoli zapojení. Jo, asi se často toužím vyčlenit a stát se jen tichým pozorovatelem, snad i popisovatelem, ale ne konatelem. Prostě proto, že se bojím, že mě to zraní.
Slézala jsem zase dolů. Když jsem se dostatečně vynadívala a odpočinula si od té reality, které jsem byla v tu chvíli tak vzdálená. I teď jsem se zranila. Ale jen lehce, nebylo to nic vážného. Odřela jsem se na tváři, jak jsem slézala dolů. Nevadilo mi to. Příjemně to štípalo. Dobře, úplně příjemné to nebylo, tekla mi trochu krev, ale líbil se mi ten důkaz moji existence. To že to bolelo znamenalo, že žiju. Že jsem skutečná. Jsem skutečná. Vylezla jsem na strom, abych to zjistila.

Seskočila jsem z nejnižší větve a dopadla na holá chodidla do trávy. Byla jsem znovu na zemi. Bylo pěkně. A já se cítila skvěle. Vylezla jsem na strom. A viděla svět.


Opuštění a neskuteční

10. června 2013 v 16:12 | Elandor |  Povídky...
Byla jsem v divadle. Jmenovalo se to Nebe nad Berlínem. Myslím, že to bylo úžasné. Líbilo se mi to. Byl to takový můj styl. I tohle je tak trochu divadelní. je tam hodně dialogů. Docela by mě zajímalo, jak to na čtenáře působí. Není to moc velký patos? Ale je to přece jen trochu divadelní, to k tomu patří, no ne? No já to objektivně asi neposoudím. Je to prostě takové mé...
Na tomhle obrázku je sice Rimbaud, ale co... :)

Stál na břehu. Sledoval horizont. Mořská voda mu omývala kotníky. Propadal se do písku. Stále hloub a hloub. Až se neměl kam propadat. Díval se, jak je moře nekonečné. Ukotvené v dálce. Nesmírné a tiché. Moře ho vždycky fascinovalo. Kdo by si pomyslel, že právě tam se ubere jeho osud.
Gabriel stál za ním. Klenul se na pobřeží ve vší své prchavé neskutečnosti. Chtěl se natáhnout a chytnout ho za ruku. Byl to přece jen jeho anděl. Pak ale promluvil. A tak ji zadržel. Čekal. Čekal, co řekne. Čekal jako celý jeho neskutečný život.
"Sedával jsem na jabloni. A na prstech své ruky počítal okamžiky. Pamatuješ si? Pamatuješ si ten den?"
Přikývl. Nemohl to vidět.
"Díval jsem se do nebe. Čekal, až slunce zapadne. Ty jsi tam byl. Viděl jsem tě. Ale to už je pryč. Už nevím co je skutečné. Nevím. Nevím, co je skutečné."
"Ale víš. Ty jsi."
Ani se nehnul. Jen dál sledoval obzor. Svýma hlubokýma neklidnýma očima. Snad doufal, že tam něco najde. Snad doufal, že zahlédne jeho konec. Ale to bylo nemožné.
"Měl jsem sen. A v něm šel čas opačným směrem. Byl jsem zase dítě. A andělé mi létali nad hlavou. Byl jsem ty. A ty jsi tam byl. Mluvil si o životě. Řekl si mi: "Můžeš být kýmkoli, kým budeš chtít. Můžeš dokázat cokoli. Ale bude stačit, když budeš prostě ty." A pak si mě držel, protože jsem plakal. A ty… Mluvil si na mě."
"I teď na tebe mluvím."
"Ne. Ne, ty neexistuješ. Vymyslel jsem si tě. Mluvím sám k sobě. A ty slova ti vkládám do úst. Jen abych se necítil tak osaměle. Jen aby to tak nebolelo."
"Ty nevíš, co je skutečné." Zavrtěl hlavou.
Udělal pár kroků směrem do moře. Neklidně ho pozoroval. Bylo to obtížné. Brodit se v tom mokrém písku.
"Když jsem byl dítě. Ještě malé dítě, sedával jsem pod stromy. A nekonečné hodiny hleděl do koruny. Přemýšlel jsem o životě a o smrti. Byly to věci, které jsem teprve začínal poznávat. Nechápal jsem jejich plný rozsah. Bylo to pro mě něco cizího. Nedokázal jsem správně uchopit čas. Smrt jsem znal jen jako slovo. Nerozuměl jsem jeho obsahu. Přesto teď, když jsem si na to vzpomněl… Připadalo mi, že tenkrát jsem přesně věděl, co to je. Lépe než teď. Teď jsem jen zařadil svoji představu do mezí očekávání. Stal jsem se normou. Normou bez tebe."
"Ale já jsem tu."
Neslyšel ho.
"Když jsme byli ještě dětmi. Oba. Když jsme byli ještě dětmi. Vodíval si mě k potoku. A díval si se na můj odraz na hladině. Divil ses, proč tam taky nemáš ten svůj. Ptal ses mě: "Proč nemám svůj odraz na hladině?" Řekl jsem ti…"
"Protože jsi něco, co nejde zachytit, a odrážíš se jenom v mých očích."
"Proč jsem to tenkrát řekl? Co jsem tím myslel? Jak to, že jsem viděl věci, které teď nevidím? Jak to, že jsem chápal věci, které teď nechápu?" uděl dalších pár kroků do moře. Voda už mu pomalu sahala do pasu. Byla ledová. A táhla ho ke dnu.
"To musíš vědět ty."
"Já už nevím, co je skutečné."
"Nevíš, co je skutečné."
"Proto musím odejít."
"Nesmíš odejít."
Chytil ho za ruku. Lehce se zachvěl.
"Já šílím. A na ničem mi už nezáleží. Jen tak se to dozvím. Musím odejít."
"Ty mě neslyšíš?"
"Slyšíš mě?" zašeptal.
"Podívej se na mě."
"Nevidíš mě. Já nevidím tebe."
Stiskl mu ruku.
"Gabrieli." Řekl nakonec. A otočil se. Díval se do míst, kde stál. A anděl se díval na něj. Viděl jeho prosebné oči, které bloudily v temném oparu slaného vzduchu z pobřeží. Začínalo se smrákat. A tak tam stáli. Stáli proti sobě. Člověk a anděl. Drželi se za ruce. Na pobřeží. Před nekonečným horizontem. Horizontem, který se stane jeho osudem.
"Gabrieli… Já musím odejít. Taky by si to udělal. Kdyby si byl mnou. Musím jít s ní."
"Už mě neuvidíš. Nesmíš odejít. Vrať se se mnou. Vrať se se mnou do Ráje."
"Už nevím, co je skutečné. Musím odejít." Řekl rozhodně a udělal další kroky do moře. Voda jim sahala skoro až po ramena. Musel ho pustit.
"Pamatuješ, jak jsem seděl na jabloni? Pamatuješ si ten den?"
Přikývl.
"Byli jsme tam spolu. Mluvili jsme o životě. Byli jsme děti. Oba. Byli jsme ještě děti. Byl si můj jediný přítel. Můj jediný přítel. Pak si mě zavedl k vodě…"
"A ptal se tě, proč není můj odraz na hladině. Cítil jsem se ukřivděně. Proč já? Proč já musím být neskutečný? Čím jsem se provinil, že mě Bůh udělal takovým? Proč já?" odmlčel se. Pak se zeptal: "Pořád nevíš, co je skutečné?"
"Vím. Ty jsi. Jsi. Neslyším tě. Nevidím tě. Ale jsi. Seděl jsem na jabloni. A ty jsi tam byl. Zdál se mi sen. A v něm si byl. Vím, že jsi. Musím jít, Gabrieli…"
Anděl pustil jeho ruku. Díval se, jak mizí z Ráje. Bylo mu smutno.
"Sbohem Adame." Zašeptal.
"Už nevím, co je skutečné. Ale vždycky se budu odrážet v tvých očích." Usmál se. Ještě dlouho tam stál. A marně hledal svůj odraz na neklidné hladině. Pak jako by se mu zazdálo, že něco spatřil. Nebo to byl jen odlesk paprsků? Odlesk z duše?


Můj vlastní Gabriel... :)

Čas

8. června 2013 v 16:44 | Elandor |  Úvahy
Čas je něco co nechápeme. Obklopuje nás. Pohlcuje. Jde kupředu. Dál a dál. Míjíme se. Pronikáme skrz sebe. Jdeme spolu. Proti sobě. Bez sebe. Žijeme. Proč žijeme? Proč existujeme? Můžeme být kýmkoli. Udělat cokoli. Ale nakonec nemůžeme nic. Můžeme být my. Když na to přijdeme. Čas běží a utíká. Někdy se zastaví. Nikdy nestaví. My ho nechápeme. Nechápeme sebe. Existujeme a dýcháme. Buší nám srdce. Buší ještě? Milujeme. Já nemiluji. Nebojíme se. Já se bojím. Nechceme být sami. Já jsem sama. Neusmíváme se. Já se usmívám. Nemáme proč. Já mám. Neutíkáme. Já utíkám. Nepřemýšlíme. Já přemýšlím. Tak dlouho až nemyslím. Chtěla bych polibek. Nedostanu ho. Potkala jsem cizince. Míjeli jsme se a sledovali. Odešli jsme. Nemluvili. Nemluvím. Všichni mluví okolo mě. Jsem sama. Ztracená. Křehká. Když se mě někdo dotkne, odletím. Čas je něco, co nechápeme. Jde kupředu. Dál a dál. Míjíme se. Pronikáme skrz sebe. Jdeme spolu. Proti sobě. Bez sebe. Žijeme. Proč žijeme? Proč dýcháme? Bez sebe? Bez Tebe? Žije se hůř. Ale nic lepšího neumím. Tak žijeme. Žijeme.


Dokonalé. Dokonalý film by the way... (opravdu ne jen proto, že tam hraje můj oblíbený Jred Leto :)).


Václav Hrabě - Zavři oči (jen jedna věc z mnoha)

5. června 2013 v 14:37 | Elandor |  ČLÁNKY
On je já a já ho zbožňuji. Je celé moje vyplnění mé prchavé duše. Někdy si říkám, když se tam procházím pod listím sama v mém křehkém lese: Poznám někdy někoho takového? Vím, že to byl unikát. A nejspíš ho mám ráda hlavně proto, že se mu tak podobám, ale přesto... Jeho práce je něco neuvěřitelného. A pořád nedosáhl takové slávy, jakou by si zasloužil. Tohle je jen jedna z mnoha jeho věcí. On je já a já ho zbožňuji. Pierot a sčetlej básník, který se jen toulal Prahou, hrál a psal. Žil život. A život mu byl dán. (A brzo taky vzat, co se dá dělat, to se tak prostě někdy stává.) Můj věčný Václav Hrabě.

ZAVŘI OČI

Zavři oči
dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

Ticho večera
provokuje labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse
Zavři oči
v berlínské hospodě se rouhá jednonohý Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga a podřezanými žílami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie
Zavři oči ! Zavři oči...

Za chvíli umlknou zvony, trombony, tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu ve kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří upálit
nebo ukřižovat
Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů
zavři oči
a bude všechno jako na počátku světa !


Jak se prochází v dešti...

3. června 2013 v 20:35 | Elandor |  Úvahy
Je zvláštní počasí. Opravdu zvláštní. Je zvláštní doba. Zvláštní svět.
Na horké tělo dopadaly ostré ledové kapky jako rány světského věku. Nastavovala holé dlaně a zaklonila hlavu. Pršelo. Pršelo tak moc. Nevadilo jí to. Bylo na tom cosi očišťujícího. Jak dlouho už jen neviděla slunce? Mají temný věk. A ona žije ve městě, nad kterým se vždy klene šedivá neproniknutelná obloha. Visí nad hlavami obyvatel snad jako by se měli kát ze svých předešlých životů. A proto se narodili ve městě na severu. Nevadilo jí to. A jestli něco provedla ve svých předešlých neskutečných životech? Nijak se tím netrápila. Měla pocit že pro to určitě musela mít důvod. A věřila v to vůbec? Ano, nejspíš by se mohla považovat za věřícího. Nebo jím jednou bude. Zatím měla pocit, že je věřící rozhodně víc než spousta jiných, kteří chodí do kostelů a kaplí, kam ona chodí jen málo kdy. Možná měla strach. Nebo možná stále čekala, že se jí Bůh sám nějak zjeví. Očekávala přímé oslovení a neustálou komunikaci. To je ovšem nemožné. Věděla to. Musela to vědět. Ale asi se za to na něj zlobila. A tak se potažmo zlobila sama na sebe. Protože byla přesvědčená, že Bůh nebo to něco, co si lidé nazvali Bohem, je uvnitř každého z nich. Někde v hloubce. Došla tak k názoru, že se lidé vlastně dnes asi vůbec neznají. Je jednodušší přijmout cizí myšlenku, že Bůh je a z nebe se na nás dívá. Je těžší, si to sám přiznat a připustit. A proč vlastně z nebe? A proč by se na nás měl vůbec dívat? Neunavuje ho to někdy? Neměl už někdy chuť na celé lidské plémě zanevřít? Třeba si vzal dovolenou. A my teď žijeme světský věk. Bez slunce a bez milosrdenství. Neznáme sami sebe a tak celý svět zraňujeme. Protože něco uvnitř nás umřelo. A necelí se žije špatně.
Padaly ji na obličej ledové kapky jako ozvěny ze všech provinění. Na hrudi ji tlačily nádechy, které ne a ne přijít. Nějak nestíhala ten čas. Pršelo. Příšerně pršelo. Nevadilo jí to. Šla dál svoji obvyklou cestou, která se stáčela k lesu. K jejímu lesu. Jejímu jedinému milovanému lesu. Opravdu to místo měla ráda, bylo něco jako její chrám. Chrám vzpomínek klidu a odpuštění. Místo, kde nemusí přemýšlet, kde se nemusí kontrolovat, kde se nemusí měnit, kde je volná. Nebo místo, kde přemýšlí, ale kde ji z toho nebolí hlava. Vše je tam čistší. I její myšlenky. Zvláštní, že to tam na ni tak působí. Je to úleva. Protože ve skutečnosti ji jinak hlava bolela pořád. Už si zvykla, nemyslela na to. Ale bylo to ubíjející.
Poslouchala "Wish You Were Here". Měla tu písničku ráda. Připadala jí hrozně melancholická. Vždycky, když ji slyšela, musela přemýšlet nad svým pohřbem. Ani nevěděla proč. Nejspíš ji prostě jednou na tom jejím pohřbu bude hrát. A ona to tušila. Jo bylo to trochu sentimentální. A patetické. Ale vlastně to vůbec nebyly smutné myšlenky. I když se jí chtělo brečet. Ale neudělala to. Protože déšť ten chladný řezavý pocit na jejích tvářích zajistil za ní.
"Nikdy nebyla jako ti druzí. Počítala přítomnost na prstech své ruky."
Představovala si, jak tam někdo čte její verše. A taky Bibli a Hraběte. Ten by tam nesměl chybět. Vlastně by chtěla křesťanský pohřeb. Měla ráda křesťanství. I když jí Bůh zatím nedal žádný ten přímý důkaz. Možná by byla ochotná mu to odpustit.
Jo jsou to dost pesimistické myšlenky, ale prostě se jí jen tak prohnaly hlavou reakcí na ten song. Kdo občas nemyslí na smrt? Byla přesvědčená, že je to normální. Na smrt nemyslí jen blázni. A děti. Protože si ještě neumí správně vyložit čas. Neznají budoucnost. Žijí jen v přítomnosti. Ach, jak jsou jen šťastní.
I ona žila přítomností. Byla šťastná. Po většinu doby. Štěstí je spíš vlastnost, kterou se musí člověk naučit než průběh okolností. Problém byl v tom, že u ní se vše komplikovalo tím, že neustále přemýšlela. A čas ji fascinoval. Takže přemýšlela o čase. A když přemýšlíte o čase, přemýšlíte i o smrti. Ale ne pořád. Čas je taková věc sama pro sebe. No je na světě snad něco víc fascinujícího? Kromě lásky samozřejmě. Ale láska je prostě láska. Pozitivní emoce. Dokonalé lidské vlastnost, která nám byla dána. To ano. Ale v tu chvíli jí na ní vlastně nepřišlo nic fascinujícího. Ale to bylo asi dané okolnostmi. Byla zklamaná. Z lásky. Možná by si to měla vyřešit dřív, než bude pozdě. Ale vlastně ji to vyhovovalo.
Ráno zjistila, že ji psal nějaký cizí kluk. Asi se všichni zbláznili. Co s tím všichni mají? Je snad nějaký maják na obzoru? Moc tomu nerozuměla. Ale ona nikdy nerozuměla citům, které se vztahovaly k její osobě. Nejspíš to bylo tím, že se na sebe neuměla podívat z vnějšku. Umí to vůbec někdo? Jestli ano, tak je to šťastný člověk. Záviděla mu. Ale neztěžovala si. Většinu času jí zabere pokoušení pochopit se z vnitřku, tak kdo by se otravoval ještě tím druhým.
Procházela po cestičce a nad její hlavou se klenuly vysoké listnaté stromy. Břízy, jeřáby a kdo ví co ještě. Ona ale mířila ke skále, a k jejímu milovanému dubu. Před dvěma lety se mu pod váhou sněhu uštípla jedna z hlavních větví a ona měla strach, že by to vůbec nemusel vydržet. Ale byl hrozně statečný. Příroda je vůbec hrozně statečná. Posadila se pod jeho široké pokroucené větve. Musel být hrozně starý, ale nebyl vůbec vysoký, takže se pod něj schovala jako do domku. Uklidňovala ji jeho přítomnost. Byl tak moudrý. Cítila jak je moudrý. Asi byla blázen. Ale prostě měla ráda stromy. Už od doby co byla maličká.
Pořád pršelo, ale v jejím domku z dubových větví byla skoro dokonale krytá. Seděla na trávě a byla vlastně hrozně promočená z té cesty, než tam došla. Ale nevadilo jí to. Znovu přemýšlela nad vírou. Proč člověk kdykoliv, když přemýšlí nad vírou, zároveň přemýšlí i nad smrtí? Proč nepřemýšlí nad životem? Podle ní to byl nějaký vštípený předsudek, který do člověka nacpala společnost. A víte co, třeba možná ani nepotřebuje žádný přímý důkaz. Nikdy neměla na mysli nějaký zázrak, k čemu zázraky? Spoléhat se na ně nedá. Myslela něco víc osobního. Doufala nejspíš v nějakou zásadní změnu. Žila v mylné představě, že věřící jsou něčím obohaceni. Něčím, co ostatní lidé nechápou. A někteří to nazývají slepotou nebo bláznovstvím. Haní snad někdo je, že věří v nic? Vždyť oni si ani povětšinou neuvědomují, že taky věří. Že věří v nic. Na tom není nic špatného. Jen to bude možná už brzo přežitek. Podobně jako víra v období baroka. Ach, jak by si jen přála, aby přišla nějaká renesance. Osvícený věk. Nebylo by to krásné?
Na nos jí spadla dešťová kapka. Byla hrozně ledová. Cítila, jak je promrzlá a zatoužila, aby jí někdo ohřál její věčně promrzlé ruce. Ale ona je vlastně takhle spokojená. Pořád na to zapomíná. Možná to bude tím, že to je jen nějaká milosrdná lež. Nebylo by to krásné, kdyby přišel nějaký mesiáš, který by spasil svět a ji? Renesance nové doby? Konec helenismu? Hmm…

Zvedla se a vydala se zpět k zahradě, v jejímž jádru stojí velký starý bílý dům. V tom domě je pokoj s oknem a určitě i dostatek mléka a kakaa. Milovala kakao. Musela se tam vrátit. Končila jí písnička. A byla jí zima. Navíc měla hroznou chuť na to kakao. Už se viděla jak sedí u okna a usrkává tu lahodnou horkou opojnou látku. A jak sleduje, jak venku prší. Venku prší. Celé dlouhé dny. Je to zvláštní počasí. Opravdu zvláštní. Je zvláštní doba. Zvláštní svět.



Ben Howard - Empty Corridors

2. června 2013 v 11:21 | Elandor |  ČLÁNKY
Jsem zamilovaná do té písničky. Je o mě, je pro mě, je ode mě. Jakoby to všechno dohromady. Posloucám ji a přijde mi, že se mi rozpouští po celé mé kůži a proniká až do duše. Přeložla jsem si jí. V mnoha věcech se se mnou shoduje. Jsou v tom city. A hořkost. A osamění. Jsem zamilovaná do té písničky. Je o mě, je pro mě, je ode mě... Zavřete oči a poslouchejte. Nepřiadá vám, že jste na břehu oceánu? Jen vy a zvuk hlasu?


Empty Corridors

She's got a little house in town
I sometimes go around, there
To see her
And she let me deep inside
I sing her love songs
But she'll turn them blind
Like she ain't the sentimental type
I keep my heart in my pocket and I hold
I hold it tight

I know that she don't mind if I,
Go away and I don't call
I know that she don't mind if I'm absent through it all

I know that she don't mind if I,
Go away and I don't call
I know that she don't mind if I'm absent through it all
Through it all
o..o..o..ó Through it all
Through it all

Her skin is softer than the bluest eyes
With the warmth that I need

Gives me a place
To hide from the streetlights burning through the bedroom window
Or honey shadows yeah there's loneliness we cling to
When the morning comes
We'll go, we'll go our separate ways
Here ain't no magic my dear, ain't no reason to stay

I know that she don't mind if I,
Go away and I don't call
I know that she don't mind if I'm absent through it all

I know that she don't mind if I,
Go away and I don't call
I know that she don't mind if I'm absent through it all
Through it all
o..o..o..ó Through it all
Throught it all

And we fall through empty corridors
And we talk in useless metaphors
Yeah we fall through empty corridors
And we talk in useless metaphors
And we fall through empty corridors
And we talk in useless metaphors

Only cause we're lonely
Only cause we're lonely
Only cause we're lonely
Only cause we're lonely
Only lonely
Only lonely
Only cause we're lonely...ná na na na no
Only cause we're lonely
Only she...my my my
Only, only she
Prázdné prostory

Má malý domek ve městě
Občas chodím okolo, tam
Abych ji viděl
A ona mě nechá hluboko uvnitř
Zpívám ji milostné písně
Ale ona je oslepuje
Snad jako by nebyla sentimentální typ
Nechávám své srdce ve své kapse a držím ho
držím ho pevně

Vím, že by jí nevadilo kdybych
odešel a nezavolal
Vím, že by ji nevadilo, kdybych chyběl
u toho všeho

Vím, že by jí nevadilo kdybych
odešel a nezavolal
Vím, že by ji nevadilo, kdybych chyběl u toho všeho
u toho všeho
o..o..o..ó U toho všeho
U toho všeho

Její kůže je hebčí než nejmodřejší oči
S teplem, které potřebuji

Poskytuje mi místo
kam se shovat před pouličním světlem, které se propaluje
skrz okno ložnice
Nebo před medovými stíny, jo, je tu osamnělost
ke které lpíme
když přijde ráno
Půjdeme, půjdeme svými oddělenými cestami
Není tu žádné kouzlo, má milá, není tu žádný důvod
zůstávat

Vím, že by jí nevadilo kdybych
odešel a nezavolal
Vím, že by ji nevadilo, kdybych chyběl
u toho všeho

Vím, že by jí nevadilo kdybych
odešel a nezavolal
Vím, že by ji nevadilo, kdybych chyběl u toho všeho
u toho všeho
o..o..o..ó U toho všeho
U toho všeho

A padáme skrz prázdné prostory
A mluvíme ve zbytečných metaforách
Ano, padáme skrz prázdné prostory
A mluvíme ve zbytečných metaforách
Padáme skrz prázdné prostory
A mluvíme ve zbytečných metaforách

Jenom proto že jsme osamnělí
jenom proto že jsme osamnělí
jenom proto že jsme osamnělí
jenom proto že jsme osamnělí
Jen osamnělí
jen osamnělí
Jenom proto že jsme osamnělí...ná na na na ne
Jenom proto že jsme osamnělí
Jen ona...má má má
Jen, jen ona