Jak se prochází v dešti...

3. června 2013 v 20:35 | Elandor |  Úvahy
Je zvláštní počasí. Opravdu zvláštní. Je zvláštní doba. Zvláštní svět.
Na horké tělo dopadaly ostré ledové kapky jako rány světského věku. Nastavovala holé dlaně a zaklonila hlavu. Pršelo. Pršelo tak moc. Nevadilo jí to. Bylo na tom cosi očišťujícího. Jak dlouho už jen neviděla slunce? Mají temný věk. A ona žije ve městě, nad kterým se vždy klene šedivá neproniknutelná obloha. Visí nad hlavami obyvatel snad jako by se měli kát ze svých předešlých životů. A proto se narodili ve městě na severu. Nevadilo jí to. A jestli něco provedla ve svých předešlých neskutečných životech? Nijak se tím netrápila. Měla pocit že pro to určitě musela mít důvod. A věřila v to vůbec? Ano, nejspíš by se mohla považovat za věřícího. Nebo jím jednou bude. Zatím měla pocit, že je věřící rozhodně víc než spousta jiných, kteří chodí do kostelů a kaplí, kam ona chodí jen málo kdy. Možná měla strach. Nebo možná stále čekala, že se jí Bůh sám nějak zjeví. Očekávala přímé oslovení a neustálou komunikaci. To je ovšem nemožné. Věděla to. Musela to vědět. Ale asi se za to na něj zlobila. A tak se potažmo zlobila sama na sebe. Protože byla přesvědčená, že Bůh nebo to něco, co si lidé nazvali Bohem, je uvnitř každého z nich. Někde v hloubce. Došla tak k názoru, že se lidé vlastně dnes asi vůbec neznají. Je jednodušší přijmout cizí myšlenku, že Bůh je a z nebe se na nás dívá. Je těžší, si to sám přiznat a připustit. A proč vlastně z nebe? A proč by se na nás měl vůbec dívat? Neunavuje ho to někdy? Neměl už někdy chuť na celé lidské plémě zanevřít? Třeba si vzal dovolenou. A my teď žijeme světský věk. Bez slunce a bez milosrdenství. Neznáme sami sebe a tak celý svět zraňujeme. Protože něco uvnitř nás umřelo. A necelí se žije špatně.
Padaly ji na obličej ledové kapky jako ozvěny ze všech provinění. Na hrudi ji tlačily nádechy, které ne a ne přijít. Nějak nestíhala ten čas. Pršelo. Příšerně pršelo. Nevadilo jí to. Šla dál svoji obvyklou cestou, která se stáčela k lesu. K jejímu lesu. Jejímu jedinému milovanému lesu. Opravdu to místo měla ráda, bylo něco jako její chrám. Chrám vzpomínek klidu a odpuštění. Místo, kde nemusí přemýšlet, kde se nemusí kontrolovat, kde se nemusí měnit, kde je volná. Nebo místo, kde přemýšlí, ale kde ji z toho nebolí hlava. Vše je tam čistší. I její myšlenky. Zvláštní, že to tam na ni tak působí. Je to úleva. Protože ve skutečnosti ji jinak hlava bolela pořád. Už si zvykla, nemyslela na to. Ale bylo to ubíjející.
Poslouchala "Wish You Were Here". Měla tu písničku ráda. Připadala jí hrozně melancholická. Vždycky, když ji slyšela, musela přemýšlet nad svým pohřbem. Ani nevěděla proč. Nejspíš ji prostě jednou na tom jejím pohřbu bude hrát. A ona to tušila. Jo bylo to trochu sentimentální. A patetické. Ale vlastně to vůbec nebyly smutné myšlenky. I když se jí chtělo brečet. Ale neudělala to. Protože déšť ten chladný řezavý pocit na jejích tvářích zajistil za ní.
"Nikdy nebyla jako ti druzí. Počítala přítomnost na prstech své ruky."
Představovala si, jak tam někdo čte její verše. A taky Bibli a Hraběte. Ten by tam nesměl chybět. Vlastně by chtěla křesťanský pohřeb. Měla ráda křesťanství. I když jí Bůh zatím nedal žádný ten přímý důkaz. Možná by byla ochotná mu to odpustit.
Jo jsou to dost pesimistické myšlenky, ale prostě se jí jen tak prohnaly hlavou reakcí na ten song. Kdo občas nemyslí na smrt? Byla přesvědčená, že je to normální. Na smrt nemyslí jen blázni. A děti. Protože si ještě neumí správně vyložit čas. Neznají budoucnost. Žijí jen v přítomnosti. Ach, jak jsou jen šťastní.
I ona žila přítomností. Byla šťastná. Po většinu doby. Štěstí je spíš vlastnost, kterou se musí člověk naučit než průběh okolností. Problém byl v tom, že u ní se vše komplikovalo tím, že neustále přemýšlela. A čas ji fascinoval. Takže přemýšlela o čase. A když přemýšlíte o čase, přemýšlíte i o smrti. Ale ne pořád. Čas je taková věc sama pro sebe. No je na světě snad něco víc fascinujícího? Kromě lásky samozřejmě. Ale láska je prostě láska. Pozitivní emoce. Dokonalé lidské vlastnost, která nám byla dána. To ano. Ale v tu chvíli jí na ní vlastně nepřišlo nic fascinujícího. Ale to bylo asi dané okolnostmi. Byla zklamaná. Z lásky. Možná by si to měla vyřešit dřív, než bude pozdě. Ale vlastně ji to vyhovovalo.
Ráno zjistila, že ji psal nějaký cizí kluk. Asi se všichni zbláznili. Co s tím všichni mají? Je snad nějaký maják na obzoru? Moc tomu nerozuměla. Ale ona nikdy nerozuměla citům, které se vztahovaly k její osobě. Nejspíš to bylo tím, že se na sebe neuměla podívat z vnějšku. Umí to vůbec někdo? Jestli ano, tak je to šťastný člověk. Záviděla mu. Ale neztěžovala si. Většinu času jí zabere pokoušení pochopit se z vnitřku, tak kdo by se otravoval ještě tím druhým.
Procházela po cestičce a nad její hlavou se klenuly vysoké listnaté stromy. Břízy, jeřáby a kdo ví co ještě. Ona ale mířila ke skále, a k jejímu milovanému dubu. Před dvěma lety se mu pod váhou sněhu uštípla jedna z hlavních větví a ona měla strach, že by to vůbec nemusel vydržet. Ale byl hrozně statečný. Příroda je vůbec hrozně statečná. Posadila se pod jeho široké pokroucené větve. Musel být hrozně starý, ale nebyl vůbec vysoký, takže se pod něj schovala jako do domku. Uklidňovala ji jeho přítomnost. Byl tak moudrý. Cítila jak je moudrý. Asi byla blázen. Ale prostě měla ráda stromy. Už od doby co byla maličká.
Pořád pršelo, ale v jejím domku z dubových větví byla skoro dokonale krytá. Seděla na trávě a byla vlastně hrozně promočená z té cesty, než tam došla. Ale nevadilo jí to. Znovu přemýšlela nad vírou. Proč člověk kdykoliv, když přemýšlí nad vírou, zároveň přemýšlí i nad smrtí? Proč nepřemýšlí nad životem? Podle ní to byl nějaký vštípený předsudek, který do člověka nacpala společnost. A víte co, třeba možná ani nepotřebuje žádný přímý důkaz. Nikdy neměla na mysli nějaký zázrak, k čemu zázraky? Spoléhat se na ně nedá. Myslela něco víc osobního. Doufala nejspíš v nějakou zásadní změnu. Žila v mylné představě, že věřící jsou něčím obohaceni. Něčím, co ostatní lidé nechápou. A někteří to nazývají slepotou nebo bláznovstvím. Haní snad někdo je, že věří v nic? Vždyť oni si ani povětšinou neuvědomují, že taky věří. Že věří v nic. Na tom není nic špatného. Jen to bude možná už brzo přežitek. Podobně jako víra v období baroka. Ach, jak by si jen přála, aby přišla nějaká renesance. Osvícený věk. Nebylo by to krásné?
Na nos jí spadla dešťová kapka. Byla hrozně ledová. Cítila, jak je promrzlá a zatoužila, aby jí někdo ohřál její věčně promrzlé ruce. Ale ona je vlastně takhle spokojená. Pořád na to zapomíná. Možná to bude tím, že to je jen nějaká milosrdná lež. Nebylo by to krásné, kdyby přišel nějaký mesiáš, který by spasil svět a ji? Renesance nové doby? Konec helenismu? Hmm…

Zvedla se a vydala se zpět k zahradě, v jejímž jádru stojí velký starý bílý dům. V tom domě je pokoj s oknem a určitě i dostatek mléka a kakaa. Milovala kakao. Musela se tam vrátit. Končila jí písnička. A byla jí zima. Navíc měla hroznou chuť na to kakao. Už se viděla jak sedí u okna a usrkává tu lahodnou horkou opojnou látku. A jak sleduje, jak venku prší. Venku prší. Celé dlouhé dny. Je to zvláštní počasí. Opravdu zvláštní. Je zvláštní doba. Zvláštní svět.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama