On the Road I.

19. června 2013 v 23:16 | Elandor |  ČLÁNKY
Příběh o jedné cestě a objevování nových skutečností. Příběh o neočekávaném zastavení. O čekání a nalezení.
Část I - Cesta tam.

Byli jsme tři. Seděli jsme na skále a dívali se do krajiny. Svět se kolem nás rozprostíral jako na dlani. Tam v nejvyšším bodě. Ukotveni mezi kopci. Svítilo slunce. Nemluvili jsme. Byli jsme šťastní.

Krajina za okýnkem auta utíkala stále kupředu a kupředu. Nestavila. Běží ona nebo běžím já? Třeba stojím na místě a svět kolem mě probíhá. A já ho nestíhám. Říkala jsem si. Bylo letní odpoledne, jeden z opravdu prvních teplých dní v tomto roce, vraceli jsme se z týmového tenisového turnaje. Auto bylo plné tenistů, kteří už dávno přestali pořádně trénovat, a jejich hra žije jen z dřívějších vydrilovaných hodin na rozpálených kurtech. Teď už je to úplně o něčem jiném, než když byli dětmi. A víte co, je to mnohem lepší. Protože máme jeden druhého.

Můj klub se nachází mezi roklí a zapomenutým malým městečkem schovaným na kraji Liberce, které postavili, když se tam otevřely textilní továrny, pro jejich dělníky. Najít je, je umění. Jsou schované. A dýchají z nich staré časy. Jako jedny z posledních se kurtům ještě pořád musí lajnovat lajny bílým vápnem. Místním to nevadí. Nedovedou si své kurty s těmi umělými představit.

Musíte tam hrát opatrně. Protože když přehodíte plot, váš míček vám navěky zmizí v nekonečně hluboké rokli na jedné straně nebo v hustém lese. Mám to tam ráda. To, že si mě místní předseda našel a přivedl k nim, bylo jedno z mých největších štěstí vůbec. Díky tomu jsem zcela změnila pohled na hru, se kterou jsem v mém útlém věku trávila veškerý svůj čas. Přišlo to zrovna v dobu, když už jsem z tenisu začínala být pořádně unavená. Byla jsem ve věku, kdy hráčky buď od hry upouštějí, protože se jim změní jejich zájmy nebo odcházejí na cestu pokusu o profesionální dráhu, které podřídí své všechno a pak jsou bohužel často zklamané. Protože uchytit se v té obrovské konkurenci je něco nepředstavitelně obtížného. Já odešla na kurty mezi stromy. Jediný klub na světě, který znám, kde si nepřipadáte jako mezi supy.

Nicméně tento týden jsme nehráli doma, ale jeli jsme až do dalekého Ústí. Vždycky nechápu, že do těch největších kotárů jedeme pokaždé my. Ale co. Prostě jsem musela vstát, na mě až nekřesťansky brzo, a nasednout do auta i s ostatníma z týmu a velectěný kapitán (J) nás vezl na místo určení. Doufala jsem, že pojedeme Michalovou velkou dodávkou, ve které se můžu v klidu natáhnout a celou cestu prospat. Ale bohužel, Michal jel přímo z Prahy a my se tak museli nacpat v pěti do auta obvyklé velikosti. A tak se z jedné strany o mě opírala moje milá Terez a z druhé Honza, který se usmíval jako vždy. Franta byl se svými třemi metry poskládaný na předním sedadle a Jirka se za volantem snažil naladit nějaké obstojné rádio. Jeli jsme. Bylo ráno a mně se chtělo spát.


Kluci se smáli, že je to snad poprvé za celou sezonu, kdy nikdo v autě nemá po pátečním večeru kocovinu jako blázen. Konstatovala jsem, že já jsem byla včera vytažena svoji sestrou do klubu. Usmáli se a řekli, že já si to můžu dovolit, jsem prý na řadě. Autorádio chrčelo a Terez mi podávala termohrnek s kafem. Měli jsme se fajn. Jen trochu unaveně. Krajina za okýnkem stále utíkala kupředu. Dál a dál. Nestavila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama