Opuštění a neskuteční

10. června 2013 v 16:12 | Elandor |  Povídky...
Byla jsem v divadle. Jmenovalo se to Nebe nad Berlínem. Myslím, že to bylo úžasné. Líbilo se mi to. Byl to takový můj styl. I tohle je tak trochu divadelní. je tam hodně dialogů. Docela by mě zajímalo, jak to na čtenáře působí. Není to moc velký patos? Ale je to přece jen trochu divadelní, to k tomu patří, no ne? No já to objektivně asi neposoudím. Je to prostě takové mé...
Na tomhle obrázku je sice Rimbaud, ale co... :)

Stál na břehu. Sledoval horizont. Mořská voda mu omývala kotníky. Propadal se do písku. Stále hloub a hloub. Až se neměl kam propadat. Díval se, jak je moře nekonečné. Ukotvené v dálce. Nesmírné a tiché. Moře ho vždycky fascinovalo. Kdo by si pomyslel, že právě tam se ubere jeho osud.
Gabriel stál za ním. Klenul se na pobřeží ve vší své prchavé neskutečnosti. Chtěl se natáhnout a chytnout ho za ruku. Byl to přece jen jeho anděl. Pak ale promluvil. A tak ji zadržel. Čekal. Čekal, co řekne. Čekal jako celý jeho neskutečný život.
"Sedával jsem na jabloni. A na prstech své ruky počítal okamžiky. Pamatuješ si? Pamatuješ si ten den?"
Přikývl. Nemohl to vidět.
"Díval jsem se do nebe. Čekal, až slunce zapadne. Ty jsi tam byl. Viděl jsem tě. Ale to už je pryč. Už nevím co je skutečné. Nevím. Nevím, co je skutečné."
"Ale víš. Ty jsi."
Ani se nehnul. Jen dál sledoval obzor. Svýma hlubokýma neklidnýma očima. Snad doufal, že tam něco najde. Snad doufal, že zahlédne jeho konec. Ale to bylo nemožné.
"Měl jsem sen. A v něm šel čas opačným směrem. Byl jsem zase dítě. A andělé mi létali nad hlavou. Byl jsem ty. A ty jsi tam byl. Mluvil si o životě. Řekl si mi: "Můžeš být kýmkoli, kým budeš chtít. Můžeš dokázat cokoli. Ale bude stačit, když budeš prostě ty." A pak si mě držel, protože jsem plakal. A ty… Mluvil si na mě."
"I teď na tebe mluvím."
"Ne. Ne, ty neexistuješ. Vymyslel jsem si tě. Mluvím sám k sobě. A ty slova ti vkládám do úst. Jen abych se necítil tak osaměle. Jen aby to tak nebolelo."
"Ty nevíš, co je skutečné." Zavrtěl hlavou.
Udělal pár kroků směrem do moře. Neklidně ho pozoroval. Bylo to obtížné. Brodit se v tom mokrém písku.
"Když jsem byl dítě. Ještě malé dítě, sedával jsem pod stromy. A nekonečné hodiny hleděl do koruny. Přemýšlel jsem o životě a o smrti. Byly to věci, které jsem teprve začínal poznávat. Nechápal jsem jejich plný rozsah. Bylo to pro mě něco cizího. Nedokázal jsem správně uchopit čas. Smrt jsem znal jen jako slovo. Nerozuměl jsem jeho obsahu. Přesto teď, když jsem si na to vzpomněl… Připadalo mi, že tenkrát jsem přesně věděl, co to je. Lépe než teď. Teď jsem jen zařadil svoji představu do mezí očekávání. Stal jsem se normou. Normou bez tebe."
"Ale já jsem tu."
Neslyšel ho.
"Když jsme byli ještě dětmi. Oba. Když jsme byli ještě dětmi. Vodíval si mě k potoku. A díval si se na můj odraz na hladině. Divil ses, proč tam taky nemáš ten svůj. Ptal ses mě: "Proč nemám svůj odraz na hladině?" Řekl jsem ti…"
"Protože jsi něco, co nejde zachytit, a odrážíš se jenom v mých očích."
"Proč jsem to tenkrát řekl? Co jsem tím myslel? Jak to, že jsem viděl věci, které teď nevidím? Jak to, že jsem chápal věci, které teď nechápu?" uděl dalších pár kroků do moře. Voda už mu pomalu sahala do pasu. Byla ledová. A táhla ho ke dnu.
"To musíš vědět ty."
"Já už nevím, co je skutečné."
"Nevíš, co je skutečné."
"Proto musím odejít."
"Nesmíš odejít."
Chytil ho za ruku. Lehce se zachvěl.
"Já šílím. A na ničem mi už nezáleží. Jen tak se to dozvím. Musím odejít."
"Ty mě neslyšíš?"
"Slyšíš mě?" zašeptal.
"Podívej se na mě."
"Nevidíš mě. Já nevidím tebe."
Stiskl mu ruku.
"Gabrieli." Řekl nakonec. A otočil se. Díval se do míst, kde stál. A anděl se díval na něj. Viděl jeho prosebné oči, které bloudily v temném oparu slaného vzduchu z pobřeží. Začínalo se smrákat. A tak tam stáli. Stáli proti sobě. Člověk a anděl. Drželi se za ruce. Na pobřeží. Před nekonečným horizontem. Horizontem, který se stane jeho osudem.
"Gabrieli… Já musím odejít. Taky by si to udělal. Kdyby si byl mnou. Musím jít s ní."
"Už mě neuvidíš. Nesmíš odejít. Vrať se se mnou. Vrať se se mnou do Ráje."
"Už nevím, co je skutečné. Musím odejít." Řekl rozhodně a udělal další kroky do moře. Voda jim sahala skoro až po ramena. Musel ho pustit.
"Pamatuješ, jak jsem seděl na jabloni? Pamatuješ si ten den?"
Přikývl.
"Byli jsme tam spolu. Mluvili jsme o životě. Byli jsme děti. Oba. Byli jsme ještě děti. Byl si můj jediný přítel. Můj jediný přítel. Pak si mě zavedl k vodě…"
"A ptal se tě, proč není můj odraz na hladině. Cítil jsem se ukřivděně. Proč já? Proč já musím být neskutečný? Čím jsem se provinil, že mě Bůh udělal takovým? Proč já?" odmlčel se. Pak se zeptal: "Pořád nevíš, co je skutečné?"
"Vím. Ty jsi. Jsi. Neslyším tě. Nevidím tě. Ale jsi. Seděl jsem na jabloni. A ty jsi tam byl. Zdál se mi sen. A v něm si byl. Vím, že jsi. Musím jít, Gabrieli…"
Anděl pustil jeho ruku. Díval se, jak mizí z Ráje. Bylo mu smutno.
"Sbohem Adame." Zašeptal.
"Už nevím, co je skutečné. Ale vždycky se budu odrážet v tvých očích." Usmál se. Ještě dlouho tam stál. A marně hledal svůj odraz na neklidné hladině. Pak jako by se mu zazdálo, že něco spatřil. Nebo to byl jen odlesk paprsků? Odlesk z duše?


Můj vlastní Gabriel... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama