Vidět svět

17. června 2013 v 17:40 | Elandor |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Odpoledne chvíli svítilo slunce. Teď je zase zataženo a mě bolí hlava, protože bude pršet. Poslední dobou moje dunivé bolesti předpovídají počasí. Ale odpoledne chvíli svítilo slunce. A to bylo krásné. Bylo vlastně časně po obědě. A byla středa, takže ještě všichni zodpovědní a rozumní lidé, kteří správně dodržují konvence, stále pracovali. Já byla sama. Nepracovala jsem. Jsem dítě a tak si můžu dělat, co chci. Jako obvykle. Ráda to říkám, protože si tím hájím svoje zájmy. A omlouvá mě to. Jenže ne samu před sebou.
Svítilo slunce. To odpoledne svítilo slunce . A svítilo krásně. Cítila jsem, jak rozlévá teplo do celé hloubky mojí milované krajiny a mého těla. Představovala jsem si, že jsou to milenci, kteří se shledali po nekonečném a bolestivém odloučení. Byla v tom dávka patetičnosti. Ale my na severu umíme ocenit sluneční paprsky. Je to jako by se svět vysvlékl ze svých ran a bolestí a byl hned jiný. Veselejší, šťastnější a opojnější. My na severu umíme ocenit sluneční paprsky.
Zabalila jsem se do šátku a vyběhla ven. Máme skvělou zahradu. Říkala jsem to někdy? Jako malá jsem ji považovala za fantastickou džungli. Je veliká, má spoustu stromů a květin a malých milých zákoutí. Běhala jsem mezi stromy a nijak mě netrápilo, že nemám boty a tak mě tráva, vymrzlá po chladné noci, studí do nahých chodidel. Byla to hezká chvíle. Slunce mi běhalo po tváři.
Vylezla jsem na strom. Abych viděla svět. Vylezla jsem na něj bosa, to dá rozum. Jak jinak se dá lézt na stromy? Pravda, takhle to trochu bolí a člověk si často sedře chodidla, ale zase je to mnohem přirozenější. Lézt na strom v botách je podle mě úplný nesmysl. Jednak to musí příšerně klouzat a už tak je velké nebezpečí, že se člověk přizabije, i když je bez nich, a navíc tím ztrácí veškerou možnost toho úžasného propojení mezi kůrou stromu a celou vaší osobou.
Lezla jsem a lezla. Jasně, že jsem měla strach. Ale to bude asi i tím, že já jsem hrozně nešikovná. Vždycky říkám, že tenis je krásná hra, ale zabije ve vás veškeré i minimální nadání na všechny ostatní sporty a činnosti. Tenis, to jsou specifické pohyby, které když si člověk konečně vštípí a začne hrát tak nějak obstojně, zároveň tím ztrácí možnost dělat všechny pohyby "netenisově". Tenis to je vztah na celý život. Neříkalo se to o něčem jiném? Myslím, že to byl Wilde a bylo to něco jako "Zamilování se do sebe samého je romantický vztah na celý život." Nebo tak nějak, možná ho lehce parafrázuji, ale určitě by to na Wilda sedělo. Ale to je jedno. Zpět k mému lezení na starou jabloň.
Lezla jsem. A když mě bolest v prstech nedovolila pokračovat, posadila jsem se na nejbližší větev. Bylo to krásné. Být v koruně stromu. Starého a věčného. Se slunečními paprsky ve vlasech. Nad zelenou nekonečnou loukou. Asi mi bylo trochu smutno. Nebyla jsem si tím jistá, ale já vždycky lezu na stromy, když je mi smutno. Lezu na ně, abych viděla svět. Ale z dálky a bez jakéhokoli zapojení. Jo, asi se často toužím vyčlenit a stát se jen tichým pozorovatelem, snad i popisovatelem, ale ne konatelem. Prostě proto, že se bojím, že mě to zraní.
Slézala jsem zase dolů. Když jsem se dostatečně vynadívala a odpočinula si od té reality, které jsem byla v tu chvíli tak vzdálená. I teď jsem se zranila. Ale jen lehce, nebylo to nic vážného. Odřela jsem se na tváři, jak jsem slézala dolů. Nevadilo mi to. Příjemně to štípalo. Dobře, úplně příjemné to nebylo, tekla mi trochu krev, ale líbil se mi ten důkaz moji existence. To že to bolelo znamenalo, že žiju. Že jsem skutečná. Jsem skutečná. Vylezla jsem na strom, abych to zjistila.

Seskočila jsem z nejnižší větve a dopadla na holá chodidla do trávy. Byla jsem znovu na zemi. Bylo pěkně. A já se cítila skvěle. Vylezla jsem na strom. A viděla svět.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Skye Skye | Web | 18. června 2013 v 11:16 | Reagovat

Krásné! To my na severu umíme ocenit  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama