Srpen 2013

Sluneční paprsky

29. srpna 2013 v 17:53 | Elandorn |  Umělecké články
Někdy je tak krásný den. Třeba jako dnes. Svítí slunce a proniká až do duší. Paprsky jsou zlaté a tančí po trávě. Nevím, proč už o nich nepřemýšlím jako o létě. Možná jsem byla až příliš zamilovaná. Že jsem teď ztracená v zákoutích. A mám strach pevně stisknout prokřehlé prsty. Ale někdy je tak krásný den. Třeba jako dnes.
Možná přichází podzim. Babí léto je moje nejoblíbenější doba v roce. Mám chuť běhat bosa po trávě plné třpytu. A nikdy se nezastavit. Brodit se mořem z listí. Svítí slunce. Pořád je ještě teplo. Mám chuť být živá. Vše je tak nějak husté, sladké a naplňující. A přitom to je jen velký bengál před posledním nádechem. Ale stojí za to.
Nejsi můj kluk. Jsi můj přítel. Jen nevím, jestli oba chceme to samé. Mám ráda tohle počasí. Cítím se, že nic není zbytečné. Dívám se do slunce a připadám si… Živá. A na nic nemyslím. Možá jsem byla až příliš zamilovaná. Že se mi teď důvěra být a milovat, vyhýbá. Ale jsem pořád ještě děti. Ve světě každodennosti. Nechme to být. Nebuďme vězni našich myšlenek.
Zvlášť když je dnes tak krásný den.
Svítí slunce!
Podívej!
Svítí slunce! Dnes není nic bezcenné.
Jsem volná. Protože svítí slunce.
Možná nejsem nic jiného než sluneční paprsky.

Rozházené v trávě…


Můj týden s Marylin

14. srpna 2013 v 0:54 | Elandorn |  ČLÁNKY
Bylo na ní něco neuchopitelně úžasného. Snad jen odstín jejího pohledu, stín jejích rtů, něco v očích… Co na ní bylo tak krásného? Jistě byla krásná, velice krásná, ale osobně jsem si vždycky myslela, že uměla nejlépe ze všech žen v historii, ze sebe krásnou ženu udělat. Intuice. A absolutní cit pro estetiku. Mohla být klidně umělcem, hodiny se dívala na umělecká díla, která zobrazovala božskou krásu, ale rozhodla se být herečkou. Z uměleckých děl čerpala inspiraci. A dokázala je dokonale přivést k životu. Naprosto dokonale zpodobnit. Uměla to lépe, než kdokoli jiný na světě. Být krásná jako antické bohyně z obrazů. Ale jaká jinak byla? Marylin Monroe? Když zrovna nezpodobňovala dokonalou krásu?
Vždycky mi přišla úžasná. Miluju tu ženu. Když jsem se jako malá holčička ptala své matky, kdo je to ta Marylin, jejíž obrázek jsem patrně někde zahlédla, řekla mi tenkrát s obrovskou samozřejmostí: "No to byla přece nejkrásnější žena všech dob."
Před několika dny jsem byla na výstavě, která měla ukazovat celou její osobnost. Byly tam fotky, videa, šaty… Popravdě nic mě nezaujalo tolik jako kopie jejích zápisků do deníku (kromě pár Warholových obrazů, na které jsem zírala dlouhé minuty..). Psala o spoustě věcí, ale hlavně o životě, svých pocitech, bolesti, smutku, bytí… Nebyly to žádné hloupé plky. Ta dívka musela být vážně velice inteligentní!
A zrovna jsem viděla film, který natočili vcelku nedávno a který si sliboval velké Oskarové úspěchy. Nakonec asi nebyly až tak veliké, ale tím líp… Někdy jsem pěkně kritická k tomu, co akademie vybere za pseudoumělecké věci, na které se po Oskarech už nikdo ani nepodívá… Ale třeba jsem zaujatá…
Můj týden s Marylin byl úžasný! Krásně čistě jemný, ale hluboký a drásavý… pro mě snad ještě víc působivý, protože jsem prostě viděla sebe. Vážně, ta dívka jsem já.. Jen ne tak krásná samozřejmě. Ale v těch citových věcech jako přes kopírák… Což asi není úplně dobře, protože co jsem tak pochopila, tak ji tam líčí jako opravdu zoufalý případ… Ale co se dá dělat…
Nevím, nechce se mi tu rozepisovat, jak ji tam vidí. Nechce se mi tu rozepisovat, jak se vidím já… Přečtěte si moje věci a podívejte se na ten film. Kombinací toho všeho, pak máte to, co jsem tu nenapsala.

Ale určitě se na to podívejte. Ne jen kvůli mně. Ten film je skvělý. Opravdu. Čistá, křehká, umělecká krása. Jako Marylin sama.



Víš co

9. srpna 2013 v 0:22 | Elandorn |  POEZIE
Víš co?
Co?
Půjdeme někam?
Kam?
To je jedno.
Třeba vstříc obzoru.
Na konec světa?
Na konec duhy?
Třeba tam.
Tam, kde nás nebude poutat
skutečnost, smutek a budoucnost.
Moc bych si to přála…
Prostě zmizet.
Být v tichu.
Jen s tebou.
Skutečnost a sen

na konci duhy.


Spolu

9. srpna 2013 v 0:11 | Elandorn |  POEZIE
Řekl si
Že půjdem na konec světa
Navěky a nikdy

Řekl si
Že nevíš, co nás
čeká
Navěky a nikdy

Řekl si
Že můžu být vílou
Schovanou v herbáři
Navěky a nikdy

Řekl si
Že zvláštnější dívku
neznáš
Navěky a nikdy

Neřekl si mi
Nic o sobě, bojíš se
Že bys mohl lhát
Navěky a nikdy

Neřekl si mi
že nám to spolu
nepůjde
oba to víme
navěky a nikdy

Neřekl si mi
Že už se neuvidíme
(a že mě máš rád)
Navěky a nikdy

Řekl si
Že půjdem na konec světa
Navěky a nikdy

A jdeme každý zvlášť.

Zbytečnost krásy

7. srpna 2013 v 0:16 | Elandorn |  POEZIE
Slunce a zmatení
Proplétá se do vlasů
Třpytky a osamění
V dlaních
Bez tebe
Svítání, věčné zvony a mokré ruce hvězd

Měsíc vybuchuje
Neprospané noci
A křehkost a ticho
Vzlyky duše

Proč chodit spát?

Už si nepamatuju
Nic z tebe
Vždycky to bylo takové
Podivné vnímání
Času

Odznaky mládí
A suché listí
Pamatuju si ty časy
Ale nepamatuju si
Nic z tebe

Snad pro tvoji zbytečnou

Krásu…

Tvoje prsty

6. srpna 2013 v 0:00 | Elandor |  POEZIE
Kam půjdem?
Ticho a rtuť
Se slévají
A nevíme, kam nás
To dostane
Společně
Navěky a nikdy

Tvoje prsty v mé
Kůži
Tančí lehce symfonii
Křehkých rán
A ran slitých s nocí
Proč se neprojdeme?
Do zákoutí mojí duše
Ticho, prach, krev a upřímnost
Číhá tam v zákoutích

Tvoje prsty
Tančí symfonii

Pod mojí kůží

Zrnka prachu

5. srpna 2013 v 23:53 | Elandor |  POEZIE
Cítím se fajn
Vážně
Světem proudí
barvy a světlo
Sleduju zrnka prachu
jak tančí v přívalu paprsků
Je tma
A zářivkami vybledlé ruce
A lícní kosti
Si prořezávají skutečnost

Jsem chudá na polibky
A zkoupá na city
Světem vládne žár
A cestují v něm němé křehké
úsměvy
Co sedají na chodníky
A mávají
Svou tichou
A nepatřičnou
Krásou
Bez ozvěny

Je noc
Zrna prachu tančí
V přívalu paprsků
Zářivkami vybledlých
Dlaní
Co jsou skoupé
Na polibky
Ale nepřestávají
Němě a tiše

Osahávat tmu

Tišší

1. srpna 2013 v 10:56 | Elandor |  Básně v próze
Svět přece není tak špatný. Vznáším se v dálce. Na hladinách mořské pěny. Vše je tak nějak klidné, hebké a tiché. Konec mé věčné cesty. Uklidnění. Něčí dlaně. Ale hlavně moje hlava. Čistá a jasná. Nekonečná.
Tančíme ve tmě. Neznáme cestu, čas. Nezáleží na tom. Prostě se jen ztratit. A neztrácet hlavu hledáním. Vím, že tam jsi. Jednou. Někdy. Někde. Vlastně si nikdy nezmizel. Jen přestal mluvit do ticha.
Neměla bych se vzdávat svých nadějí. A zraňovat své anděly. Jsem pořád malá holka, co si stoupá na špičky. A stromy pořád šumí stejnou melodii. Věčně. Nikdy nezmizí. Pořád porostou, pořád tu budou, pořád jim poroste listí. Znovu a znovu. Co jsme proti nekonečné přírodě? Nekonečné kráse?
Podrž mě. A nebo odejdi. Třeba nikoho nepotřebuju. Jen tebe. Nejsi tu. Stále tu nejsi. Ale jednou. Někdy. Někde…

Zatím jen tančíme po řasách. A vznášíme se v dálce. Zatím jen posloucháme šumění listí. A jsme klidní. Věční. A tišší.