Říjen 2013

Jen pár odboček

31. října 2013 v 16:33 | Elandorn |  Umělecké články
Sedím v kavárně. Jak jinak po ránu, je to totiž vždy takové malé okouzlení všedního dne. A třeba to zní konzumně. Ta možnost radovat se z možnosti pít ne příliš dobrou kávu a neobratně si ukrajovat malou dezertní vidličkou hruškový koláč, ale člověk by měl v životě vždycky hledat ty malé radosti, díky kterým je šťastný. Kdo tohle řekl? Netuším, ale určitě nejsem první, kdo vyslovuje teorii malých radostí. Je to něco tak přirozeného pro lidské bytí. A přesto to přirozené není. Možná by se to mělo učit. Skutečnost, že by se člověk měl radovat.
A přemýšlím. Proč malé děti vždycky tak pláčou, když je maminky oblékají? Určitě existuje nějaký důvod. Myslím, že ty si mi jednou řekl, že je to tím, že musí být v tu chvíli moc v klidu a nehybné, aby nasoukaly ručku do rukávu a to je jim moc nepříjemné. Asi se mi líbí, že máš na všechno názor, mladý intelektuál s dlouhými vlasy.
A to malé hodné dítě, chlapeček, kterého si ještě před chvilkou podávaly slečny prodavačky za pultem a ono na ně poulilo své doširoka otevřené oči a ani nešpitlo, teď natahuje a vzlyká. Maminka si toho nevšímá, dál dělá ze svého chovance maličkého eskymáčka, protože se dnes ochladilo. Natahuje mu svetr, bundu, kuklí ho do šály a kapuci, až není skoro vůbec vidět.
Trvá to ale jen chvilku a už je to pryč. Děti žijí přítomností. V okamžiku zapomínají svoje velké trápení, pro to, aby mohly dál žít. Někdy jsou moc moudré.
Dítěti byl dán dudlík a ono teď spokojeně dudá. Vlastně je to úplně dokonale vytvořené slovo "dudat". To dítě to opravdu dělá. Špulí malou pusu a dudlík se s vytřešťenýma očima pohybuje tam a zpět. Je to fascinující.
Přichází zima, lidé chodí v kabátech a maminka se spokojeným zabaleným uzlíčkem pestrobarevných látek, které kdysi bývaly dítětem, vyráží do ulic města velkoměsta, Prahy se spoustou věží. Je ráno a bude hezky a já srkám ne příliš dobrou kávu a dezertní vidličkou neobratně krájím hruškový koláč.
Je ráno a já sedím v kavárně. Je to vždycky takové malé okouzlení a představení pro všední den.

Přeju spokojené chumlání do kabátů,

Vaše ADEL


Krátká epizoda o bloudění

23. října 2013 v 17:04 | Elandorn |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Byl to unavený den. Procházela jsem skrz park na Kampě a zaujat sledovala všechny vysoké a rozlehlé stromy nad sebou. Podzimní, barevné, syrové a skutečností napuštěné listí lehce poletovalo ve vzduchu. To vyčerpání bylo téměř hmatatelné i v nich, jak se líně snášely k zemi. Asi se příroda tak moc unavila tím včerejší neuvěřitelně slunečným dnem, že i ona, je teď jak po velkém flámu nebo po velkém fyzickém výkonu. Problém byl v tom, že já nebyla ani po jednom a přesto jsem cítila určitou tíhu na svých víčkách. Nevím, čím to bylo. Ale nepřikládala jsem tomu nijak vysokou důležitost.
Byl stále podzim. A teď se blížil ke svému vrcholu. Sluneční paprsky byly stále zlaté a mě bylo teplo v mém červeném kabátě. Byla jsem na Kampě. A mířila vpřed.
Třeba mám ty oči už příliš vykoukané pro tento rok. Tolik krásy kolem… Všechen ten svět proniká dovnitř a už nevychází ven. To přece musí být náročné! Atak jsem jen dál šla, kam mě moje nohy ve vysokých šněrovacích kožených botách nesly. A trochu se zlobily, protože jsme se zrovna dostaly mezi drtivý dav turistů, který si to smrtícím tempem šoural ulicí, o které jsem byla přesvědčená, že mě dostane na Staroměstské náměstí. Když mě dav konečně vyplivnul na rohu nějaké ulice, vůbec jsem netušila, kde jsem se to ocitla a kam mě donesl. Ale Staroměstské náměstí to nebylo. To jsem poznala. Kolem mě křižovaly úzké uličky Starého města a táhly se do nikam. Netušila jsem, kam bych měla jít. Ale po pravdě, mě bloudění vlastně nevadí. Nijak se tím nezatěžuju. Nevím, čím to je. Můj orientační smysl je zcela na bodě mrazu a zřejmě ještě pár stupňů pod ním, že to většinou dojde k tomu, že mě pocit, kterým směrem bych měla jít, vůbec ani nenapadne. Jdu prostě vpřed. A tak jsem šla.
Doteď nevím, jak jsem se rozhodovala, kde mám odbočit a kde jít rovně. Nejspíš mě nesly moje podzimní boty. Vím jen, že ty ulice byly moc krásné. Plné starých vysokých domů a tajuplných zákoutí. Sem tam se někdo mihnul, ztracený bezradný turista nebo kočka. Dívala jsem se vzhůru a jen vychutnávala tu atmosféru podzimních uliček neznámého dosud neobjeveného místa.
Šla jsem a usmála se, když jsem míjela uzenářství, které vypadalo zcela kouzelně vesnicky. Nevím proč, ale tyto občasné obrázky, které se sluší spíš na maloměsto než na stověžatou Prahu, mě vždycky tak nějak silně zahřejou u duše. Možná to je vzpomínka na domov. Možná roztomilý pocit nepatřičnosti. Možná důkaz, že i Pražáci jsou vlastně obyčejní lidé, když vejdou do uzenářství s velkým chladícím pultem a výlohou, kde jsou nevkusné obrázky a plastové květiny, a kde za pultem obsluhuje notně rozložitá prodavačka s veselýma očkama a pruhovanou zástěrou. Těžko říct. Třeba všechno dohromady. Je to ten nepatřičný svět a já.
Mám vlastně ráda obyčejné lidi, kteří povýšili svoji práci celoživotní poslání. Neměl by to tak udělat každý? Nežilo by se nám líp? Rozloitá prodavačka vypadala naprosto spokojeně.
Každopádně, jak jsem řekla, doteď nevím, jak jsem se rozhodovala, kde mám odbočit a kde jít rovně, ale jisté je, že jen co jsem opustila roh s uzenářství, tak se mi v dálce, asi tak o další dvě ulice dál, otevíral boční vchod na Národní třídu. Na mojí Národní třídu. Doteď nevím, jak jsem se rozhodovala, kde mám odbočit a kde jít rovně, asi mě nesly moje podzimní boty, ale stalo se to, že jsem já, se svým orientačním smyslem pod bodem mrazu sama od sebe našla cestu domů, místy, kde jsem nikdy nešla (a i kdyby ano, nebyl by to rozdíl, protože bych si trasu nepomatovala. Protože nic co se týká tras a prostorové orientace nějak neprochází mým bodem vnímání).
Přišlo mi to pozoruhodné. A chtělo se mi smát. A chtělo se mi to říct, všem těm lidem okolo, co tak netrpělivě spěchali do práce, co se tak honili a funěli a vypadali nepřístupně. Chtělo se mi je zastavit a říct, "Podívejte, právě jsem trefila domů, no není to úžasné?!"
Podívali by se na mě zkoumavě, chvíli by zvažovali, jestli jsem blázen nebo jestli zrovna neprožívám nějakou duševní regresi do mého pětiletého já, pak by vytvořili roztomilý úsměv, třeba i nesměle řekli "Bravo" a pak funěli dál. No nebylo by to hezké?
No, neudělala jsem to. Došla jsem k názoru, že nikdo z nich by mě stejně dostatečně neocenil tak, jak bych si to zasloužila a tak jsem se v duchu oceňovala sama a hledala ve slovní zásobě dostatečně vysoce vyvinutý superlativ.
Kráčela jsem po Národní třídě, která je rovná jako pravítko a kde řinčejí tramvaje a v duchu se obdivně chválila:
"Tak to vidíš Adélo, dneska si úplně sama a bez pomoci trefila dom, tak třeba z tebe jednou něco bude."
Jediný možný problém možná byl, že už jsem si tu cestu stejně nepamatovala. A asi k tomu došlo zcela bez mého přičinění. Ale tahle skutečnost v tomhle vyprávění nehraje vůbec žádnou roli.
Mějte se moc pěkně,

Adel


Pro pana Hrabala...

16. října 2013 v 16:11 | Elandorn |  Líčení...
Anna vsávala brzo. Ještě v době, kdy ulicemi města projížděly kropicí vozy a racci vstávali nad podzimem zaplavenou řekou. Zprvu jí to vždy dělalo problém, ale dnes už to bylo samozřejmé. Vzpomněla si na úsměv svého otce, který pravidelně vstával do práce v pět hodin ráno, a když se divila, říkal jí, že je to vlastně krásné.
Vyšla na ulici a zachumlala se hloub do své pletené šály, která zářila barvami. Přišel podzim. Tiše a nenápadně se vkradl do ulic. Milovala to období. Připadala si vždycky nejvíc živá. Skutečná. Vše bylo plné života, barev a vůní. I když sluneční paprsky svítily už jen tiše a nesměle. Ale přesto odhodlaně. Mělo to pro ni určité kouzlo. Ta plnost a úplnost života okolo.
Zabočila z postranní ulice na hlavní třídu. Město bylo ještě rozespalé. První obličeje, které jí míjely ještě stále zely ve svém světě. V plném nasazení bylo teprve těch pár ranních zaměstnání jako trafikáři, květináři, kuchaři a taxikáři, kteří nešli spát celou noc.
Odbočila do uličky, které by si normálně nikdo ani nevšiml a zastavila se před roztomilým výkladem, který starodávným nápisem, ze kterého se odlupovala barva, hlásal "Květinářství".
Sympaticky vyhlížející žena se stříbrnými vlasy zrovna rozestavovala vysoké vázy před výlohu. Když ji uviděla, zeširoka se usmála. Bylo hezké cítit v srdci, že ji ráda vidí.
"Dobré ráno, má milá! Tak co to bude dnes? A jako vždy šest květin na šest stolů?" usmála se.

Tak tak nějak by to asi začínalo. Ta povídka, kterou bych napsala. O té dívce, která pracuje právě tady. Moc se mi tu líbí. Vždycky. Byla by to hezká povídka… Říkala jsem si, když jsem seděla v mé milé, oblíbené francouzské kavárně a svírala jsem malý šálek s kávou a pozorovala zlaté záhyby nadýchaného croissantu před sebou. Nebylo sice úplně časné ráno, ale dřív jsem se nedonutila vstát. Bylo to ale opojné vyrazit do ulic pražského města s prázdným žaludkem (protože ve svém pokojíčku ve třetím patře zase nemám nic k jídlu) a vidinou, že už za pár okamžiků budu sedět v kavárně a snídat. Znovu snídat u výkladu na Národní třídě. V místě, kde se rázem přenesete do provoněné Francie. A to jen za cenu snídaňového menu. No není to úžasné?
Držela jsem stránky knížky, aby se nezavírala. Hrabalových povídek. Ale přistihla jsem se, že tak úplně nevěnuju pozornost všemu, co se tam píše, i když mi přišlo hezké, číst si ráno knížku u snídaně ve francouzské kavárně. Ale proč bych četla to, co se ve skutečnosti dělo všude okolo mě? Kolem mě probíhal také svůj samostatný příběh. Samostatný život. A odtrhával mě od knihy. Proč nesledovat ten skutečný, když mám tu možnost? Říkala jsem si.
Takhle přece pan Hrabal pracoval. Chodil, sledoval lidi a pak si sedl a napsal všechno, co ten den viděl. Popisoval skutečnost, opravdové příběhy, opravdové lidi, opravdové životy. A lidi ho za to milovali, milují a budou milovat. Právě pro tu opravdovost. Lidé jsou často tak uzavření ve svých komplikovaných a přitom malicherných problémech, že ani sami nedovedou sledovat tu krásnou jednoduchost světa. Nebo spíše tu jednoduchou krásu? Zřejmě platí obojí. Nedovedou si v tu chvíli uvědomit, že všechno, co se kolem nich děje, je přece vlastně hrozně krásné. Jim to připadá obyčejné. Normální. Běžné. Obvyklá součást jejich každodenního života.
Třeba to, že někdo běží na tramvaj a vlaje za ním jeho kostkovaná šála jako křídla. Říkají si v duchu: "A jéje, tady někdo nestíhá. Tady někdo přijde pozdě." Místo toho, aby si říkali: "Podívejte se, kam tak asi spěchá? Kam tak spěchá, že chce mermomocí dohonit tu funící tramvaj? Jestlipak třeba nepospíchá na schůzku s tou slečnou, jak tady prodává noviny na druhém rohu a bojí se, že to nestihne a ona ho potom nebude mít ráda, i když to je samozřejmě celé nesmysl, protože ho mít ráda bude, jinak by si s ním nedomlouvala schůzku, tak brzo po práci. A asi si říká, proč si jen tak dlouho musel upravovat před zrcadlem ten uzel na té šále, aby se jí líbil a teď kvůli tomu přijde pozdě a ona se bude zlobit. Protože ženy se vždycky zlobí, když jejich milenci přicházejí pozdě, ačkoli ony sami chodí ještě později, ale to se nepočítá."
Tak tohle všechno si člověk může myslet, když vidí někoho utíkat na tramvaj. A svět je pak najednou mnohem hezčí. A barevnější. A pan Hrabal tohle všechno viděl, a tak to napsal a lidi si o tom čtou, protože většina z nich se bojí myslet si něco takového a myslí si tedy raději to známé: "A jéje, tady někdo nestíhá. Tady někdo přijde pozdě." Ale přesto Hrabalovy texty milují, pro tu jejich jednoduchou krásu a všednost, ze které se dělá absolutní nevšednost a když si to přečteme, tak nám pak přijde, že svět přece jen stojí za to.
A tak i já jsem seděl a sledovala hemžení kolem sebe. Vnímala jsem atmosféru toho místa a bádala nad charakterovými rysy jednotlivých postav povídky, která se odehrávala všude okolo mě a kterou by pan Hrabal určitě tak hezky napsal. Sledovala jsem…
Byly tam dvě maminky, které svými luxusními kočárky zabarikádovaly přístup k vchodovým dveřím, jako by nechtěly, aby je tu někdo další rušil nebo jako by se nás snažily nepustit pryč z té pohody, kterou jsme si tam my, všichni návštěvníci kavárny, užívaly, protože ony jako matky přece věděly nejlépe, co je pro nás dobré.
To o něco větší dítě, roztomilá holčička v růžovém chlupatém svetru, s blonďatými vlásky sepnutými sponkou, spokojeně seděla v dětské sedačce a její rodička ji obřadně a okázale krmila přesnídávkou z lahvičky. Holčička spořádaně jedla, jak se tak na upravenou holčičku ve společnosti sluší a rozhlížela se všude okolo sebe.
Aby ne. Pro takové dítě muselo to místo být něčím neuvěřitelným. Takovou vizuální a celkově celosmyslovou explozí. Za dlouhým pultem, který se táhl přes celou místnost, byly vystavené všeljaké pestrobarevné zákusky s ovocem a polevami, dále nadýchané pečivo, které bylo notně pocukrované a toto pocukrování bylo pravidelně obnovováno jednou z drobných prodavaček, která několikrát za hodinu vytáhla z pod pultu velikou cukřenku, a to vždy ve chvíli, kdy jí připadalo, že se tato ozdoba ze všech rohlíčků, taštiček a koláčků vytrácí.
Za sklem pultu se pyšnily i dlouhé nařasené obložené bagety, na polici stála velikánská skleněná nádoba domácí limonády a všude v prázdných nevyužitích místečkách mezi croissanty, marlenkami i bůhvíčím dalším, byly nastrkané skleničky s barevnými domácími marmeládami a zavařeninami, které si člověk mohl odnést domů, aby měl trochu z té překypující radosti i nadále tam, dokud znovu, celý natěšený, nepřijde usednout na bílé polštáře dřevěných, na bílo nalakovaných židlí a mezi černobílé fotky staré Paříže, sem, do francouzské kavárny na Národní třídě.
Taky sem tak chodím. Protože jakmile jednou vejdete a spatříte všechny ty barvy a vůně a zvuky, chcete se vracet protože to je krásně a jednoduše nevšední. Vidíte lidi kolem sebe, jk se chovají naprosto obvykle neobvykle a je vám najednou dobře, protože jsem mimo ten každodenní shon. Jste totiž aspoň na malou chvíli, v úplně jiném místě, úplně jiné zemi, v kouzelném malém městečku kdesi ve Francii, a to jen za cenu snídaňového menu.


A příště, o cestě přes Karlův most, kde se mnou uvidíte průběh tvorby nejhezčího portrétu na světě a pak na Kampu. Jak je mým zvykem.


Břehy

15. října 2013 v 12:09 | Elandorn |  Umělecké články
Dny se splývají. Jsem unavená. Chodím pozdě spát. Ale co? Spánek zabíjí skutečnost. Svět je v útlumu. A já bych chtěla všechno prožít. Objevit nové barvy. A nového Boha.
Někdy mi přijde, že nanic nemám. A říkám si, jestli se jednou bude někdo někde prohrabávat všemi těmi slovy, které jsem vyřkla. A někdy si říkám, k čemu to je, že se bude jednou někdy někdo prohrabávat všemi těmi slovy, které jsem vyřkla. Mimo realitu se dýchá snadněji. A každý dýchá jen sám za sebe.
Popravdě, moc to nechápu. Že proplétám svoje vědomí s tím tvým. Jde to nějak lehce. Nádechy plynou. A plynou. Do neznáma. Kam nás to odnese? Ty jsi pořád pryč. A já jsem pořád mimo realitu. Co když se míjíme? Spíš se střetáváme. Na tichém vztyčeném bodě. Ostrově bez vesel. Nikdo jiný se tam nedostane. Když není nic víc než láska, proč máme takový problém milovat?
Toužím po tom, aby mi někdo třídil myšlenky, ale nesnáším, když se mi hrabou v hlavě.
Ale svět je přece krásný. Plný barev a spadaného listí. Je to tak jednoduché, že se do toho zamotáváme. Chtěla bych jen být ve vysoké trávě na mořském břehu. Vlasy propletené do stébel. S tebou i bez tebe. Fyzicky, ale hlavně v hlavě. Bloudíš v ní. A já nikdy nevím, co vidíš.
Je podzim. A ty jsi pořád pryč. Ale asi to je dobře. Jen na ten pocit nejsem zvyklá.
Na lásku.
Padá listí.
"…daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;…"

Máj


Šaty ze záclony

13. října 2013 v 23:53 | Elandorn |  Básně v próze
Potkali jsme se před pár měsíci. I když už jsme se dávno znali. Ale konečně jsme promluvili. Nevím, co v tom bylo. Nebo jak je to možné. Ale je to tak.
A řekli jsme si, že se vezmeme. Příští pátek. Ale budeme muset počkat. Až budeš mít po škole. Protože máš přednášku, ze které se nemůžeš ulít.
Chtěl si jít na radnici. Ale já ne. Ale neznám nejbližší kostely. Jsme uprostřed cizího města. A ty nevěříš v Boha.
Ale proč ne? Mohla bych mít ve vlasech věnec z šípků a jeřabin. Bílé šaty si sešpendlím ze záclon. Mohlo by mi to moc slušet… A ty by sis koupil svoje první "slušné" boty.
Nebo by si mohl přijít v keckách. Pro mě za mě. Je mi dvacet a tobě jen o něco víc. Kecky jsou jako úřednické polobotky.
A pak budeme bydlet ve střešním bytě. A koupat se v bílé plechové vaně. Budu sedět na okně. A pozorovat ulici pod sebou. Nad tím vším, mimo realitu. Budu si něco psát.
A ty přijdeš z práce. A přijdeš ke mně. Bude nám moc dobře. Věci se mají konat, dokud jsou platné.
A pořád budu mít schované svoje záclonové šaty. A ty svoje slušné boty. Protože se mi budou moc líbit.
A pak bude večer. A jak si řekl… Přijdeš z práce. A já tam budu. Budu vařit a budu unavená. Ale nebude se mi chtít jít spát. A budu si pořád něco psát. Zeptáš se mě, jestli si už půjdu lehnout. Ale já nebudu chtít. A tak usneš. A já ráno nebudu vstávat. A ty půjdeš do práce. Dáš mi pusu na čelo. A já se usměju.
A zase znovu, jak si řekl: "Pak bude večer. A já přijdu z práce. A ty tam nebudeš. Pak přijdeš. A budeš sedět na okně. A budeš si něco psát. A já si půjdu lehnout a budu se ptát, jestli už půjdeš spát. A tobě se nebude chtít. A tak usnu. A ty pak přijdeš a budeš mě chtít držet za ruku. Budeš osamělá. A já tě budu držet. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu, budeš sedět na okně. A budeš si něco psát. Vezmu tě a budeme se koupat v tiché vodě. A půjdem spát. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš. A tak budu sedět na okně. A pak půjdu spát. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš. Budu vařit a pak půjdu spát. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš."
Tohle si řekl ty a ne já. Ve svých keckách jako úřednických polobotkách. Tam ve tmě na Národní třídě. A já řekla, že by si to měl psát. A ty si řekl, ať to napíšu já.

A tak jsem to napsala.


A co?

8. října 2013 v 23:48 | Elandorn |  POEZIE
Dlužíme věčnosti přítomnost. Máme duše v zástavě. A fungujeme na splátky postupných emocí.

Mám trochu strach
Klepou se mi prsty
Z nedostatečného dýchání
Přítomnosti
A zbytků minulého bytí
V tvých dlaních
Zacuchalo mi to vlasy
A myšlenky

Jestli mi ublížíš
Rozletím se na hebké prázdno
Musí to být vyčerpávající
Vnímat můj čas
A přebírat přemoudřelosti
Mezi spadaným listím
V mojí blízkosti
Vzdálenosti
Nepolapitelnosti

A věčnosti


Tančit

3. října 2013 v 22:19 | Elandorn |  Umělecké články
Chtěla bych tančit. Schovaná v jeho náruči. Pomalu a tiše. Za odkapávání přítomnosti. Prší. Je to osobní. Tanec je vždycky osobní. Proto asi nemám ráda ten dav okolo. Tančit v moři z listí. Bylo by to lepší. Přítomnost nám padá na hlavy. Moje prsty studí. Pojďme spát. Pojďme snít. Tvoje představivost vyťukává melodii do stěn našich duší. Pojďme tančit. Schovat se před světem. V moři z listí. Prší.

Nepůjdeš se mou tančit. Nepůjdeš se mnou spát. Je tma.


Ohňostroj před spaním

2. října 2013 v 0:49 | Elandorn |  Básně v próze
Nechce se mi spát. Jako obvykle. Obláčky tmy se mi vpíjí pod kůži. Žilami mi kolují barvy z kalíšků. Zelená, modrá, žlutá a červená. A ještě dužina jeřabin. Přišel podzim. Tiše se vkradl jako nový den. V těžkém kabátu, ale plný odstínů a šedi. Exploze po dlouhém dni.
Ohňostroj před spaním.
Ohlédla se, když odcházela. Dostala trochu strach. Klepaly se jí prsty.
Dnes myslela na to, proč se nechce zamilovat. Proč se bojí zamilovat. Protože to byl ten důvod všeho toho zmatení mezi jednotlivými krůpějemi žlutého listí. Hořkého a sytého. Měla strach. Strach, že pokud se zamiluje, znovu jí to zlomí srdce, když o něj přijde. A nebyla si jistá, že chce podstupovat takové riziko. Posledně ji to málem zabilo. Doteď cítí ostny v srdci. A dlaně jí krvácí seschlé barvy…
Drtila pod prsty křehkou kůru stromu. Počítala jeřabiny. Bylo chladno.
Svítilo slunce. Listí se líně snášelo k zemi. Všude voněla tráva a horečná příchuť konce.
Nechtělo se jí spát. Jako obvykle. Obláčky tmy se jí vpíjí pod kůži. Žilami jí kolují barvy z kalíšků. Zelená, modrá, žlutá a červená. A ještě dužina jeřabin. Přišel podzim. Exploze po dlouhém dni.

Ohňostroj před spaním.