Břehy

15. října 2013 v 12:09 | Elandorn |  Umělecké články
Dny se splývají. Jsem unavená. Chodím pozdě spát. Ale co? Spánek zabíjí skutečnost. Svět je v útlumu. A já bych chtěla všechno prožít. Objevit nové barvy. A nového Boha.
Někdy mi přijde, že nanic nemám. A říkám si, jestli se jednou bude někdo někde prohrabávat všemi těmi slovy, které jsem vyřkla. A někdy si říkám, k čemu to je, že se bude jednou někdy někdo prohrabávat všemi těmi slovy, které jsem vyřkla. Mimo realitu se dýchá snadněji. A každý dýchá jen sám za sebe.
Popravdě, moc to nechápu. Že proplétám svoje vědomí s tím tvým. Jde to nějak lehce. Nádechy plynou. A plynou. Do neznáma. Kam nás to odnese? Ty jsi pořád pryč. A já jsem pořád mimo realitu. Co když se míjíme? Spíš se střetáváme. Na tichém vztyčeném bodě. Ostrově bez vesel. Nikdo jiný se tam nedostane. Když není nic víc než láska, proč máme takový problém milovat?
Toužím po tom, aby mi někdo třídil myšlenky, ale nesnáším, když se mi hrabou v hlavě.
Ale svět je přece krásný. Plný barev a spadaného listí. Je to tak jednoduché, že se do toho zamotáváme. Chtěla bych jen být ve vysoké trávě na mořském břehu. Vlasy propletené do stébel. S tebou i bez tebe. Fyzicky, ale hlavně v hlavě. Bloudíš v ní. A já nikdy nevím, co vidíš.
Je podzim. A ty jsi pořád pryč. Ale asi to je dobře. Jen na ten pocit nejsem zvyklá.
Na lásku.
Padá listí.
"…daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;…"

Máj

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama