Krátká epizoda o bloudění

23. října 2013 v 17:04 | Elandorn |  cyklus "Chvíle věčnosti"
Byl to unavený den. Procházela jsem skrz park na Kampě a zaujat sledovala všechny vysoké a rozlehlé stromy nad sebou. Podzimní, barevné, syrové a skutečností napuštěné listí lehce poletovalo ve vzduchu. To vyčerpání bylo téměř hmatatelné i v nich, jak se líně snášely k zemi. Asi se příroda tak moc unavila tím včerejší neuvěřitelně slunečným dnem, že i ona, je teď jak po velkém flámu nebo po velkém fyzickém výkonu. Problém byl v tom, že já nebyla ani po jednom a přesto jsem cítila určitou tíhu na svých víčkách. Nevím, čím to bylo. Ale nepřikládala jsem tomu nijak vysokou důležitost.
Byl stále podzim. A teď se blížil ke svému vrcholu. Sluneční paprsky byly stále zlaté a mě bylo teplo v mém červeném kabátě. Byla jsem na Kampě. A mířila vpřed.
Třeba mám ty oči už příliš vykoukané pro tento rok. Tolik krásy kolem… Všechen ten svět proniká dovnitř a už nevychází ven. To přece musí být náročné! Atak jsem jen dál šla, kam mě moje nohy ve vysokých šněrovacích kožených botách nesly. A trochu se zlobily, protože jsme se zrovna dostaly mezi drtivý dav turistů, který si to smrtícím tempem šoural ulicí, o které jsem byla přesvědčená, že mě dostane na Staroměstské náměstí. Když mě dav konečně vyplivnul na rohu nějaké ulice, vůbec jsem netušila, kde jsem se to ocitla a kam mě donesl. Ale Staroměstské náměstí to nebylo. To jsem poznala. Kolem mě křižovaly úzké uličky Starého města a táhly se do nikam. Netušila jsem, kam bych měla jít. Ale po pravdě, mě bloudění vlastně nevadí. Nijak se tím nezatěžuju. Nevím, čím to je. Můj orientační smysl je zcela na bodě mrazu a zřejmě ještě pár stupňů pod ním, že to většinou dojde k tomu, že mě pocit, kterým směrem bych měla jít, vůbec ani nenapadne. Jdu prostě vpřed. A tak jsem šla.
Doteď nevím, jak jsem se rozhodovala, kde mám odbočit a kde jít rovně. Nejspíš mě nesly moje podzimní boty. Vím jen, že ty ulice byly moc krásné. Plné starých vysokých domů a tajuplných zákoutí. Sem tam se někdo mihnul, ztracený bezradný turista nebo kočka. Dívala jsem se vzhůru a jen vychutnávala tu atmosféru podzimních uliček neznámého dosud neobjeveného místa.
Šla jsem a usmála se, když jsem míjela uzenářství, které vypadalo zcela kouzelně vesnicky. Nevím proč, ale tyto občasné obrázky, které se sluší spíš na maloměsto než na stověžatou Prahu, mě vždycky tak nějak silně zahřejou u duše. Možná to je vzpomínka na domov. Možná roztomilý pocit nepatřičnosti. Možná důkaz, že i Pražáci jsou vlastně obyčejní lidé, když vejdou do uzenářství s velkým chladícím pultem a výlohou, kde jsou nevkusné obrázky a plastové květiny, a kde za pultem obsluhuje notně rozložitá prodavačka s veselýma očkama a pruhovanou zástěrou. Těžko říct. Třeba všechno dohromady. Je to ten nepatřičný svět a já.
Mám vlastně ráda obyčejné lidi, kteří povýšili svoji práci celoživotní poslání. Neměl by to tak udělat každý? Nežilo by se nám líp? Rozloitá prodavačka vypadala naprosto spokojeně.
Každopádně, jak jsem řekla, doteď nevím, jak jsem se rozhodovala, kde mám odbočit a kde jít rovně, ale jisté je, že jen co jsem opustila roh s uzenářství, tak se mi v dálce, asi tak o další dvě ulice dál, otevíral boční vchod na Národní třídu. Na mojí Národní třídu. Doteď nevím, jak jsem se rozhodovala, kde mám odbočit a kde jít rovně, asi mě nesly moje podzimní boty, ale stalo se to, že jsem já, se svým orientačním smyslem pod bodem mrazu sama od sebe našla cestu domů, místy, kde jsem nikdy nešla (a i kdyby ano, nebyl by to rozdíl, protože bych si trasu nepomatovala. Protože nic co se týká tras a prostorové orientace nějak neprochází mým bodem vnímání).
Přišlo mi to pozoruhodné. A chtělo se mi smát. A chtělo se mi to říct, všem těm lidem okolo, co tak netrpělivě spěchali do práce, co se tak honili a funěli a vypadali nepřístupně. Chtělo se mi je zastavit a říct, "Podívejte, právě jsem trefila domů, no není to úžasné?!"
Podívali by se na mě zkoumavě, chvíli by zvažovali, jestli jsem blázen nebo jestli zrovna neprožívám nějakou duševní regresi do mého pětiletého já, pak by vytvořili roztomilý úsměv, třeba i nesměle řekli "Bravo" a pak funěli dál. No nebylo by to hezké?
No, neudělala jsem to. Došla jsem k názoru, že nikdo z nich by mě stejně dostatečně neocenil tak, jak bych si to zasloužila a tak jsem se v duchu oceňovala sama a hledala ve slovní zásobě dostatečně vysoce vyvinutý superlativ.
Kráčela jsem po Národní třídě, která je rovná jako pravítko a kde řinčejí tramvaje a v duchu se obdivně chválila:
"Tak to vidíš Adélo, dneska si úplně sama a bez pomoci trefila dom, tak třeba z tebe jednou něco bude."
Jediný možný problém možná byl, že už jsem si tu cestu stejně nepamatovala. A asi k tomu došlo zcela bez mého přičinění. Ale tahle skutečnost v tomhle vyprávění nehraje vůbec žádnou roli.
Mějte se moc pěkně,

Adel

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama