Pro pana Hrabala...

16. října 2013 v 16:11 | Elandorn |  Líčení...
Anna vsávala brzo. Ještě v době, kdy ulicemi města projížděly kropicí vozy a racci vstávali nad podzimem zaplavenou řekou. Zprvu jí to vždy dělalo problém, ale dnes už to bylo samozřejmé. Vzpomněla si na úsměv svého otce, který pravidelně vstával do práce v pět hodin ráno, a když se divila, říkal jí, že je to vlastně krásné.
Vyšla na ulici a zachumlala se hloub do své pletené šály, která zářila barvami. Přišel podzim. Tiše a nenápadně se vkradl do ulic. Milovala to období. Připadala si vždycky nejvíc živá. Skutečná. Vše bylo plné života, barev a vůní. I když sluneční paprsky svítily už jen tiše a nesměle. Ale přesto odhodlaně. Mělo to pro ni určité kouzlo. Ta plnost a úplnost života okolo.
Zabočila z postranní ulice na hlavní třídu. Město bylo ještě rozespalé. První obličeje, které jí míjely ještě stále zely ve svém světě. V plném nasazení bylo teprve těch pár ranních zaměstnání jako trafikáři, květináři, kuchaři a taxikáři, kteří nešli spát celou noc.
Odbočila do uličky, které by si normálně nikdo ani nevšiml a zastavila se před roztomilým výkladem, který starodávným nápisem, ze kterého se odlupovala barva, hlásal "Květinářství".
Sympaticky vyhlížející žena se stříbrnými vlasy zrovna rozestavovala vysoké vázy před výlohu. Když ji uviděla, zeširoka se usmála. Bylo hezké cítit v srdci, že ji ráda vidí.
"Dobré ráno, má milá! Tak co to bude dnes? A jako vždy šest květin na šest stolů?" usmála se.

Tak tak nějak by to asi začínalo. Ta povídka, kterou bych napsala. O té dívce, která pracuje právě tady. Moc se mi tu líbí. Vždycky. Byla by to hezká povídka… Říkala jsem si, když jsem seděla v mé milé, oblíbené francouzské kavárně a svírala jsem malý šálek s kávou a pozorovala zlaté záhyby nadýchaného croissantu před sebou. Nebylo sice úplně časné ráno, ale dřív jsem se nedonutila vstát. Bylo to ale opojné vyrazit do ulic pražského města s prázdným žaludkem (protože ve svém pokojíčku ve třetím patře zase nemám nic k jídlu) a vidinou, že už za pár okamžiků budu sedět v kavárně a snídat. Znovu snídat u výkladu na Národní třídě. V místě, kde se rázem přenesete do provoněné Francie. A to jen za cenu snídaňového menu. No není to úžasné?
Držela jsem stránky knížky, aby se nezavírala. Hrabalových povídek. Ale přistihla jsem se, že tak úplně nevěnuju pozornost všemu, co se tam píše, i když mi přišlo hezké, číst si ráno knížku u snídaně ve francouzské kavárně. Ale proč bych četla to, co se ve skutečnosti dělo všude okolo mě? Kolem mě probíhal také svůj samostatný příběh. Samostatný život. A odtrhával mě od knihy. Proč nesledovat ten skutečný, když mám tu možnost? Říkala jsem si.
Takhle přece pan Hrabal pracoval. Chodil, sledoval lidi a pak si sedl a napsal všechno, co ten den viděl. Popisoval skutečnost, opravdové příběhy, opravdové lidi, opravdové životy. A lidi ho za to milovali, milují a budou milovat. Právě pro tu opravdovost. Lidé jsou často tak uzavření ve svých komplikovaných a přitom malicherných problémech, že ani sami nedovedou sledovat tu krásnou jednoduchost světa. Nebo spíše tu jednoduchou krásu? Zřejmě platí obojí. Nedovedou si v tu chvíli uvědomit, že všechno, co se kolem nich děje, je přece vlastně hrozně krásné. Jim to připadá obyčejné. Normální. Běžné. Obvyklá součást jejich každodenního života.
Třeba to, že někdo běží na tramvaj a vlaje za ním jeho kostkovaná šála jako křídla. Říkají si v duchu: "A jéje, tady někdo nestíhá. Tady někdo přijde pozdě." Místo toho, aby si říkali: "Podívejte se, kam tak asi spěchá? Kam tak spěchá, že chce mermomocí dohonit tu funící tramvaj? Jestlipak třeba nepospíchá na schůzku s tou slečnou, jak tady prodává noviny na druhém rohu a bojí se, že to nestihne a ona ho potom nebude mít ráda, i když to je samozřejmě celé nesmysl, protože ho mít ráda bude, jinak by si s ním nedomlouvala schůzku, tak brzo po práci. A asi si říká, proč si jen tak dlouho musel upravovat před zrcadlem ten uzel na té šále, aby se jí líbil a teď kvůli tomu přijde pozdě a ona se bude zlobit. Protože ženy se vždycky zlobí, když jejich milenci přicházejí pozdě, ačkoli ony sami chodí ještě později, ale to se nepočítá."
Tak tohle všechno si člověk může myslet, když vidí někoho utíkat na tramvaj. A svět je pak najednou mnohem hezčí. A barevnější. A pan Hrabal tohle všechno viděl, a tak to napsal a lidi si o tom čtou, protože většina z nich se bojí myslet si něco takového a myslí si tedy raději to známé: "A jéje, tady někdo nestíhá. Tady někdo přijde pozdě." Ale přesto Hrabalovy texty milují, pro tu jejich jednoduchou krásu a všednost, ze které se dělá absolutní nevšednost a když si to přečteme, tak nám pak přijde, že svět přece jen stojí za to.
A tak i já jsem seděl a sledovala hemžení kolem sebe. Vnímala jsem atmosféru toho místa a bádala nad charakterovými rysy jednotlivých postav povídky, která se odehrávala všude okolo mě a kterou by pan Hrabal určitě tak hezky napsal. Sledovala jsem…
Byly tam dvě maminky, které svými luxusními kočárky zabarikádovaly přístup k vchodovým dveřím, jako by nechtěly, aby je tu někdo další rušil nebo jako by se nás snažily nepustit pryč z té pohody, kterou jsme si tam my, všichni návštěvníci kavárny, užívaly, protože ony jako matky přece věděly nejlépe, co je pro nás dobré.
To o něco větší dítě, roztomilá holčička v růžovém chlupatém svetru, s blonďatými vlásky sepnutými sponkou, spokojeně seděla v dětské sedačce a její rodička ji obřadně a okázale krmila přesnídávkou z lahvičky. Holčička spořádaně jedla, jak se tak na upravenou holčičku ve společnosti sluší a rozhlížela se všude okolo sebe.
Aby ne. Pro takové dítě muselo to místo být něčím neuvěřitelným. Takovou vizuální a celkově celosmyslovou explozí. Za dlouhým pultem, který se táhl přes celou místnost, byly vystavené všeljaké pestrobarevné zákusky s ovocem a polevami, dále nadýchané pečivo, které bylo notně pocukrované a toto pocukrování bylo pravidelně obnovováno jednou z drobných prodavaček, která několikrát za hodinu vytáhla z pod pultu velikou cukřenku, a to vždy ve chvíli, kdy jí připadalo, že se tato ozdoba ze všech rohlíčků, taštiček a koláčků vytrácí.
Za sklem pultu se pyšnily i dlouhé nařasené obložené bagety, na polici stála velikánská skleněná nádoba domácí limonády a všude v prázdných nevyužitích místečkách mezi croissanty, marlenkami i bůhvíčím dalším, byly nastrkané skleničky s barevnými domácími marmeládami a zavařeninami, které si člověk mohl odnést domů, aby měl trochu z té překypující radosti i nadále tam, dokud znovu, celý natěšený, nepřijde usednout na bílé polštáře dřevěných, na bílo nalakovaných židlí a mezi černobílé fotky staré Paříže, sem, do francouzské kavárny na Národní třídě.
Taky sem tak chodím. Protože jakmile jednou vejdete a spatříte všechny ty barvy a vůně a zvuky, chcete se vracet protože to je krásně a jednoduše nevšední. Vidíte lidi kolem sebe, jk se chovají naprosto obvykle neobvykle a je vám najednou dobře, protože jsem mimo ten každodenní shon. Jste totiž aspoň na malou chvíli, v úplně jiném místě, úplně jiné zemi, v kouzelném malém městečku kdesi ve Francii, a to jen za cenu snídaňového menu.


A příště, o cestě přes Karlův most, kde se mnou uvidíte průběh tvorby nejhezčího portrétu na světě a pak na Kampu. Jak je mým zvykem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 k k | 16. října 2013 v 17:37 | Reagovat

Neni to na tebe az nejak moc popisne? Ale vse to dava hlavu a patu, je to opravdu kvalitni. :)

2 Skye Skye | Web | 22. října 2013 v 22:37 | Reagovat

Jé, to je krásný článek! Já taky ráda pozoruju lidi :) A mít tady kousek Francie... oj, to by se mi líbilo! Ale o tom si tady v Tahlequah můžu jen snít...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama