Šaty ze záclony

13. října 2013 v 23:53 | Elandorn |  Básně v próze
Potkali jsme se před pár měsíci. I když už jsme se dávno znali. Ale konečně jsme promluvili. Nevím, co v tom bylo. Nebo jak je to možné. Ale je to tak.
A řekli jsme si, že se vezmeme. Příští pátek. Ale budeme muset počkat. Až budeš mít po škole. Protože máš přednášku, ze které se nemůžeš ulít.
Chtěl si jít na radnici. Ale já ne. Ale neznám nejbližší kostely. Jsme uprostřed cizího města. A ty nevěříš v Boha.
Ale proč ne? Mohla bych mít ve vlasech věnec z šípků a jeřabin. Bílé šaty si sešpendlím ze záclon. Mohlo by mi to moc slušet… A ty by sis koupil svoje první "slušné" boty.
Nebo by si mohl přijít v keckách. Pro mě za mě. Je mi dvacet a tobě jen o něco víc. Kecky jsou jako úřednické polobotky.
A pak budeme bydlet ve střešním bytě. A koupat se v bílé plechové vaně. Budu sedět na okně. A pozorovat ulici pod sebou. Nad tím vším, mimo realitu. Budu si něco psát.
A ty přijdeš z práce. A přijdeš ke mně. Bude nám moc dobře. Věci se mají konat, dokud jsou platné.
A pořád budu mít schované svoje záclonové šaty. A ty svoje slušné boty. Protože se mi budou moc líbit.
A pak bude večer. A jak si řekl… Přijdeš z práce. A já tam budu. Budu vařit a budu unavená. Ale nebude se mi chtít jít spát. A budu si pořád něco psát. Zeptáš se mě, jestli si už půjdu lehnout. Ale já nebudu chtít. A tak usneš. A já ráno nebudu vstávat. A ty půjdeš do práce. Dáš mi pusu na čelo. A já se usměju.
A zase znovu, jak si řekl: "Pak bude večer. A já přijdu z práce. A ty tam nebudeš. Pak přijdeš. A budeš sedět na okně. A budeš si něco psát. A já si půjdu lehnout a budu se ptát, jestli už půjdeš spát. A tobě se nebude chtít. A tak usnu. A ty pak přijdeš a budeš mě chtít držet za ruku. Budeš osamělá. A já tě budu držet. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu, budeš sedět na okně. A budeš si něco psát. Vezmu tě a budeme se koupat v tiché vodě. A půjdem spát. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš. A tak budu sedět na okně. A pak půjdu spát. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš. Budu vařit a pak půjdu spát. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš."
Tohle si řekl ty a ne já. Ve svých keckách jako úřednických polobotkách. Tam ve tmě na Národní třídě. A já řekla, že by si to měl psát. A ty si řekl, ať to napíšu já.

A tak jsem to napsala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama