Únor 2014

Polosnění

25. února 2014 v 10:22 | Elandorn |  POEZIE
V ranních ulicích prokřehlé Prahy
se prolévá tiše, podivně hebká bílá tma
a slunce osvětluje jen vrcholky
secesních propuštěných domů
Jsou zapomenuté ve své době
nikdo je už nesleduje
podivné přízraky, kabáty loňské sezóny
Vše je tak nějak napůl
napůl rozběhlé
napůl živé
napůl opravdové
napůl okouzlující.
.
Jen pár lidí se dostane a prodírá se
v téhle polorealitě
Je to jako zjevení
v hodinách, kdy mám normálně
úplně a plně, půlnoc
cinkat po chodníku
podrážkami a sledovat
jak se ten polovzduch
u mých úst proměňuje
v ladnou a tichou páru
Je to tak napůl
zcela okouzlující
.
Světlo se obtáčí
okolo reklamních ploch
a tiskne se na výkladní sklo
rozespalých obchodů
je mladé, nesmělé, rozkošné
užaslé
z těch výrazů
napůl probuzených
lidí na chodníku.


Nad Prahou

12. února 2014 v 13:28 | Elandor |  POEZIE


Vypadli jsme z domu
rozešli se do ulic
svítí slunce
a nad řekou řvou racci
Není to riviéra v odstínu bílé kávy
ani malý zvlněný Montmartre
je to jen prokřehlá Praha
a v ulicích křičí tramvaje
.
Neumím být poetická
jako Máchovy sloky
ani emotivně přesná
pobíhám chaoticky
po studených nábřežích
V Praze stejně hvězdy
nesvítěj
tak pojďme zalézt
do vysokých oken a komínů
z kterých se nekouří
Mosty stojí
za to
ale lidi jsou kamenný
přímočarý v chtění
i prožitcích
.
Jsem malej blázen
a neumím být nad věcí
a věci moc komplikuju
s dokonalou esencí lenocha
Nikdo vlastně nevíme
co chceme
racky, kávu, bílá rána a ohňostroje
Nad Prahou svítí slunce
a my se válíme doma
v opuštěných obývácích.


Okno

4. února 2014 v 16:55 | Elandorn |  POEZIE
"Jdou ženy do práce
všechny korále postrácet"
psalo se na zdi
na Kampě u břehu
Dívám se na oblohu
bledne
světlo se vlní
v rytmu tichého valčíku
nestojíme, pochodujeme
do rytmu prokřehlých dlaní
do rytmu holubích křídel
do rytmu rozbitýho štěstí
až nás to mrazí
jak přesně nám to jde
kolébat se sem a tam
jak udávají normy
Jsme hloupý, slepý a naivní
prostydlý na prahu
věčného huchého mládí
pokoj pomalu podlévá
tma
zalézá do koutů
schovávám se
A bílé květiny na oknech
jsou jediné nad věcí



JOSEF SUDEK - Okno

Premiéra patosu

1. února 2014 v 11:53 | Elandorn |  POEZIE
Podívej, jak se červenáš
koušeš si rty a klopíš zrak
jako malé dítě
Slůně v pralese porostlém květinami
Napodobuješ citlivost
Kradeš ji jako straka
a doufáš, že ti na to nepřijdou
Jo, já jako malá
taky chodila na med a limonády
.
Zřejmě to máme v sobě
tu nepolapitelnou touhu po dobrodružství
Dětinskou touhu
naivní a roztrhanou, pocuchanou a opuštěnou
v rozích dětských pokojů
.
Promiň, odpouštím ti
Tu zjevnou premiéru patosu
To zjevné hraní Romea
na prknech bezmezného chtění
Za tichýho kolébání noci
přepočítáš hvězdy
zkrabatíš čelo a podíváš se
jakoby mimochodem
Jsi v roli, není to tak zlý
.
Posedlý a plný studu
vytváříš dojem
že to nejsi schopný ovládnout
Promiň, ale neříkej
že bys to mohl myslel vážně
Vy muži se někdy narodíte pro to
Mít koketní schopnosti žen
A jak to funguje
.
Jiskří ti v očích
To oddání se své premiéře patosu
promiň, odpouštím ti
Jen by si asi měl vědět
jak se tak noc kolíbá tam a zpět
a ptáci se líbaj s oblohou
že svítá
.
A že Romeo hraje vlastně
ženskou roli
v celém tom dramatu.