Hořkosladká káva pro Virginii Woolfovou

18. března 2014 v 12:10 | Elandor |  Umělecké články
Když čtete Paní Dallowayovou, přijde vám, že všechno je možné. Nebo to je tou snídaní v kavárně na Národní třídě? Kdo ví. Každopádně obojí má v sobě něco pozoruhodného, trochu neklidného, ale i kouzelného. V Paní Dallowayové se neustále mísí nadšení a obdiv, určité udivení a okouzlení životem a jeho běžnými, úplně obyčejnými okolnostmi, jako třeba že támhle prochází upravený starý pán v klobouku a hezkém obleku a támhle se dítě nadšeně a na špičkách dívá do výlohy cukrářství s určitou dávkou očekávání a zklamání dohromady (v tomto případě moje vlastní asociace, ne paní Virginie Woolfové, ale v určitých věcích se podobáme, nechci se s ní ovšem nijak neskromně srovnávat, nejsem ikonou britské moderní prózy…) s hořkým myšlenkami týkajících se neustálého plynutí času. Čtete a pořád cítíte, jak Vám do uší vyřvává hřmot rachotícího odbíjejícího Big Benu. Nenechá Vás na pokoji. Nedivím se, odbíjí snad každou půl hodinu, nebo snad čtvrt hodinu? Taky by mě to zneklidňovalo. Možná že spisovatelé si uvědomují čas víc, než kdo jiný. Nejsou samozřejmě jediní, pro které je to nevypustitelná veličina, ovšem předpokládám, že existují určití šťastlivci, které čas tolik netrápí. Jistě, čas trápí celé lidstvo, je to něco, co drží existenci pohromadě, aby se nerozpadla a nestal se z ní neuchopitelný chaos, jen se snažím říct, že jsou určití lidé, jako třeba ctěná Virginia Woolfová, které čas pronásleduje na každém kroku, cítí ho v každé vteřině a nějak se stále nemohou rozhodnout, jestli to je potěšující nebo skličující myšlenka. Hořkosladké, dalo by se říct. Nikdy jsem toto slovní spojení neměla příliš v oblibě, protože jsem ho nedokázala zcela pochopit, ale sem by se hodilo.
A pokud jde o snídani v kavárně na Národní třídě, i ta má v sobě překvapivě něco hořkosladkého. Je to okouzlující zážitek, samozřejmě. Pro mě je to vždy okouzlující zážitek. Pijete horkou kávu nebo čaj, ukusujete z čerstvého kusu pečiva, které je vždy něčím speciální, protože je snídaňové (taky Vám připadá, že snídaně má v sobě něco, co už žádné z dalších denních jídel neobsahuje? Určitou jedinečnost? Unique, řekla bych ovlivněna vším tím cizojazyčným čímsi, které je na mě hrnuto), čtete si knížku (v mém případě již zmíněnou Paní Dallowayovou) nebo noviny a sledujete ještě trochu zamlžený cvrkot na rušné ulici před či pod sebou (seděla jsem totiž v prvním patře, na jakési prosklené verandě). To je samo sebou úžasné. Přesto se nemůžu po ránu zbavit pocitu, že na ranní hodiny nejsem příliš stavěná. Bolí mě oči ze všech těch světel a aktivity, energie ostatních lidí, nohy se mi hýbou pomalu a hlava je ještě zahalená v jistém oparu neskutečných světů (můj trenér říkával, že mám ještě peřinu v oku). Prostě to pro mě není.
Přesto miluju tyhle ranní chvíle, možná právě pro to, že nejsou černobílé, že je v nich něco zvláštního, co dělá tu chvíli chvílí a právě ta "hořkosladkost" je dělá opravdovými. Život a svět je přece takový, nebo ne? Proto jsem tak chápala paní Dallowayovou, která šla po londýnských dopoledních živých a kouzelně neobyčejných ulicích ve své obyčejnosti koupit květiny na její dnešní večírek. Četla jsem si všechny její myšlenky, tak jak se jí zrovna vynořovaly a mizely v její hlavě a ztratila se v jiné realitě. Určité nadrealitě. Ano, stream of consciousness je opravdu určitá nadrealita. Nevidíte jen to, co se děje okolo Vámi sledované lidské bytosti, ale i to, co se odehrává právě uvnitř ní. A to je přínos moderní literatury. Vložení nového rozměru, nového světa do celého toho kolosu nazvaného literatura. Zdálo by se, že se tím její obsah roztáhl, ale spíše se scvrkl. Zintenzivněl a stal se závažnějším, konkrétnějším a skutečnějším.

A takhle to nějak vypadá, ten takzvaný "stream of consciousness" (jak se to jen vlastně řekne česky? Záznam proudu vědomí? Cizojazyčnost mého studia literatury mě mate, ale na druhou stranu je v originále, přímo tak, jak ji autor napsal, když se tedy jedná o anglickou literaturu), řekla bych, že jsem byla příliš ovlivněna mou četbou a jeden takový záznam jsem Vám tu vystřihla. Ovšem těžko říct, co to vlastně je. Je to záznam mých myšlenek, jak jsem se tak dívala na ranní Národní třídu, jsou to dojmy a soucítění s paní Dallowayovou, je to pojednání o okouzlující nevšednosti pomíjejícího bytí. Vlastně je to docela zvukomalebné slovo. To slovo. A je podobné té ranní kávě obohacené jen jedním mlékem (zapomněla jsem slečnu za pultem požádat o porci mléka navíc), které zrovna tiše srkám a užívám si výhled. Myslela jsem, že bude nedobré, ale vlastně je skvělé. Lidé pochodují po chodnících, obchodníci nosí velké bílé krabice do svých podniků, mladá slečna za pultem vaří kávu, pode mnou cupitá skupinka předškolních dětí, narážejí do sebe jako proud řeky, paní v klobouku si vede načančaného psa na vodítku... Je krásné ráno. A dálce zvoní zvony kostela svaté Voršily.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama