Duben 2014

I Am a Wallflower

29. dubna 2014 v 15:05 | Elandor
Mám ráda město protože to je extáze počitků. Probouzí vaše smysly a nenechá vás v klidu. Ale ten neklid je naplňující. Baví mě sledovat lidi. Baví mě sledovat, co se děje kolem mě. Baví mě sledovat ty malá dramata, která se představují teď a tady mezi vchody obchodů. Baví mě sledovat milence, jak se jeden druhému podobají. Lidé si možná vybírají jen svůj odraz v zrcadle. Otočený, ale jinak stejný. A vypadá to tak pěkně. Trochu nepatřičně. Ale mám tu drobnou nepatřičnost ráda. Útržky slov v cizích jazycích se míchají s exotickými vůněmi hlavního města. Je to melting pot. Střetá se tu všechno se vším. Vlastně tu nic není původní, všechno je cizí a všechno je původní. Nedá se to poznat. Veškerý mix zvuků, výkřiků, tramvají, vůní květin z pouličních stánků, vůně express hot dogů a parfému cizích paniček. Japonec s japonečkou se vedou za ruce a mají na sobě zvláští módu, která je ušitá z nejkvalitnějších materiálů, co jsem viděla. Jemu se na krku houpe velký fotoaparát, ona cupitá v černých balerýnkých. Pak vysoký urostlý kluk v kožených kalhotách a dlouhém černém kabátu s kovovými cvoky, černými nehty a velkými prsteny, hlubokým sexy hlasem mluví na svoji červenovlasou gothičku. Nemůžou se od sebe odtrhnout. Snad jako by páry se stejným vyhraněným stylem měly výhodu. Čtu jim to na očích. Protože ten druhý je pro ně splněným snem. Stejný styl vyhovují veškerým jejich požadavkům. Trochu jim závidím tu jejich bezhlavou zamilovanost. Ale v dobrém. Přece je to tak nevidomě krásné.
Dívám se, jak se na vrcholcích domů odráží slunce. Kličkuju mezi lidmi. Černými, bílými, žllutými a modrými. Vedle mě mluví kouzelná francoužština. Černoška s kátkými vlásky, nepatřičně krásná, vede malého černouška, kterému jsou krátké kalhoty. Roste nám jako z vody, čipera jeden! Vzduch je naplněný vlhkostí, bude pršet. Další pražský déšť omyje staré domy a ušpiní výlohy. To budou obchodníci za pulty šťastní.
Už jsem si zvykla na zběsilé tramvaje. Vyhýbám se turistům s očima na vrchu hlavy. Jsem zdomácnělá ve městě, kde jsou všichni cizí.
Mám ráda město protože to je extáze počitků. Probouzí vaše smysly a nenechá vás v klidu. Můžete jen nečinně přihlížet a dotvářet mozaiku.


Řveme proti zdím

6. dubna 2014 v 22:19 | Elandor |  Básně v próze
Jsem naivní. Ty jsi poetický. Oba řveme proti zdím. Já se červenám, ty se ukláníš.
Jsi tanečník v nočních lokálech skutečnosti. Počítáš úsměvy dam. Všechny bys je chtěl zlámat, zlákat, vískat, hladit… Vnitřkem svýho těla. Procitnout.
Já si vařím čaj se sesbíraných šípků. Dívám se do tmy. Oba křičíme do zdí. A vlasy stékaj po opěradlech židlí. Ostříhala jsem ti prameny. K čemu to bylo? Pocit, že uděláš všechno. Pro mě. Jsem rozmařilá.
Mračíš se a dělá to vrásku na Alpách. Nechceš mě líbat. Chceš mě cítit pod kůží.. Rozdrolenou.
Svěcená voda ti nevoní. Oba umřeme.
Když se sečteme, musíme odečítat pro nedokonalost členů.

Houpeš mě v bocích. Není nám pomoci. Jsem naivní. Ty jsi poetický. Oba řveme proti zdím. Já se červenám, ty se ukláníš. Nemůžem si pomoci.


Příliš velké malé pravdy

1. dubna 2014 v 0:38 | Elandor |  Úvahy
Dívat se lidem do hlavy. A řadit si je do škatulek. Jak jednoduché! Zkoumat je jako experiment na preparačním sklíčku. Měřit si je pohledem a hned vědět. Hned vědět jejich slabá místa. Hned vědět jejich nejistoty. Vysoce funkční sociopati. Naši Prokletí dnešního věku.
V místnosti s hlukem lidí. Uzavření v krabici. Vše se odráží, odráží, odráží, odráží… V člověku se snoubí jen dva principy. To, co je uvnitř a to, co jde ven. Dva světy, neustále v napětí. Z kterého vzniká lidská povaha. Vidím je otevřené a němé. Tiše čekající na rozsudek, který nepřijde. Vidím je. Vidím je.
Dokonale vystupujícího zbabělce. Všichni poslouchají, jen co otevře ústa. To je to, čemu se říká síla osobnosti. Ale ve skutečnosti je to jen maska kryjící strach cokoli udělat, cokoli změnit. Ano principy často pracují v protikladu, dokonale doplňují jeden druhý.... Stojí na místě. Nechce se pohnout. Bojí se pohnout. Bojí se cokoli udělat.
Šarmantního požitkáře. Lidé mu nerozumí. Lidi nikdy nebudou schopni vidět to, co vidí on. Jinou realitu. Miluje ji. Užívá si ji. Má se za to rád. Vysoce se za to obdivuje. Vidí přece jiný svět! Mnohem, mnohem bohatší a zajímavější svět! Přesto jediné, jediné, co by si kdy přál, by byla možnost, s někým ty okamžiky sdílet. S někým kdo ho pochopí, kdo tomu porozumí. Kdo mu řekne, že ne, že není blázen, že vskutku je možné vidět všechny ty věci takovým způsobem. Že můžou tak existovat. I když je to paradoxní, pořád pochybuje o svých iluzích, že jsou jen iluze. A jsou? Já vím jen to, že lidi nikdy nebudou schopni vidět to, co vidí on.
Do sebe zacykleného tužebníka, který všemi okolo opovrhuje. Zranili ho. Ach někdy ho tak moc zranili! Snad jako malého? Nedostatkem lásky? Nedostatkem pozornosti? Že na sebe musel neustále upozorňovat. Tím, že vše věděl nejlíp. To mu zůstalo. Pořád ví všechno nejlíp. Křečovitě věří svým názorům. No, někdo to dělat musí. Pořád mi přijde tak opuštěný. Zbyl si na celém světě jen sám. Schoulený do klubíčka, objímá si kolena. Musí si lásku dodat sám, když je nedostatková. Spíš nedůvěřivec. Neustálý pochybovač. Tužebník je to s trochou naděje v krevním oběhu. Mám strach, že mu láska brání být tím, kým kdysi byl. Kým je mu pořád jednodušší být. Sobeckým pochybovačem, kterému jsou ostatní ukradení. Opovrhuje jimi. Jsou tak hloupí! A můžou mít schované trny.
Vidím je! Vidím je všechny. Paradoxy lidského bytí. Ti, co nestojí ve středu krabice, si nakonec stejně vyberou činnost, která se ve společnosti obdivuje. Křičí: "Obdivujte mě! Obdivujte mě! Dělám přece to, co tak milujete!" Ti, co stojí uprostřed se snaží všelijak před ostatními zatajit, že jejich vnitřní princip není vůbec hodný obdivování. Nejlepší způsob je to zatajit sám před sebou. To vnější princip vládne krabici. To on ji nechává otáčet. Dokola, dokola, dokola a dokola.
Ti kdo se té nadvlády zbaví můžou být šťastní. Ti, kdo začnou žít jen pro svůj vnitřní svět. Ale není to správně. Protože pak začneme být uzavření. A my přece žijeme v krabici! Žijeme tam všichni namačkaní jeden vedle druhého. A jak bychom se pro Boha vešli kdyby si každý začal dělat ještě svojí krabici?