Příliš velké malé pravdy

1. dubna 2014 v 0:38 | Elandor |  Úvahy
Dívat se lidem do hlavy. A řadit si je do škatulek. Jak jednoduché! Zkoumat je jako experiment na preparačním sklíčku. Měřit si je pohledem a hned vědět. Hned vědět jejich slabá místa. Hned vědět jejich nejistoty. Vysoce funkční sociopati. Naši Prokletí dnešního věku.
V místnosti s hlukem lidí. Uzavření v krabici. Vše se odráží, odráží, odráží, odráží… V člověku se snoubí jen dva principy. To, co je uvnitř a to, co jde ven. Dva světy, neustále v napětí. Z kterého vzniká lidská povaha. Vidím je otevřené a němé. Tiše čekající na rozsudek, který nepřijde. Vidím je. Vidím je.
Dokonale vystupujícího zbabělce. Všichni poslouchají, jen co otevře ústa. To je to, čemu se říká síla osobnosti. Ale ve skutečnosti je to jen maska kryjící strach cokoli udělat, cokoli změnit. Ano principy často pracují v protikladu, dokonale doplňují jeden druhý.... Stojí na místě. Nechce se pohnout. Bojí se pohnout. Bojí se cokoli udělat.
Šarmantního požitkáře. Lidé mu nerozumí. Lidi nikdy nebudou schopni vidět to, co vidí on. Jinou realitu. Miluje ji. Užívá si ji. Má se za to rád. Vysoce se za to obdivuje. Vidí přece jiný svět! Mnohem, mnohem bohatší a zajímavější svět! Přesto jediné, jediné, co by si kdy přál, by byla možnost, s někým ty okamžiky sdílet. S někým kdo ho pochopí, kdo tomu porozumí. Kdo mu řekne, že ne, že není blázen, že vskutku je možné vidět všechny ty věci takovým způsobem. Že můžou tak existovat. I když je to paradoxní, pořád pochybuje o svých iluzích, že jsou jen iluze. A jsou? Já vím jen to, že lidi nikdy nebudou schopni vidět to, co vidí on.
Do sebe zacykleného tužebníka, který všemi okolo opovrhuje. Zranili ho. Ach někdy ho tak moc zranili! Snad jako malého? Nedostatkem lásky? Nedostatkem pozornosti? Že na sebe musel neustále upozorňovat. Tím, že vše věděl nejlíp. To mu zůstalo. Pořád ví všechno nejlíp. Křečovitě věří svým názorům. No, někdo to dělat musí. Pořád mi přijde tak opuštěný. Zbyl si na celém světě jen sám. Schoulený do klubíčka, objímá si kolena. Musí si lásku dodat sám, když je nedostatková. Spíš nedůvěřivec. Neustálý pochybovač. Tužebník je to s trochou naděje v krevním oběhu. Mám strach, že mu láska brání být tím, kým kdysi byl. Kým je mu pořád jednodušší být. Sobeckým pochybovačem, kterému jsou ostatní ukradení. Opovrhuje jimi. Jsou tak hloupí! A můžou mít schované trny.
Vidím je! Vidím je všechny. Paradoxy lidského bytí. Ti, co nestojí ve středu krabice, si nakonec stejně vyberou činnost, která se ve společnosti obdivuje. Křičí: "Obdivujte mě! Obdivujte mě! Dělám přece to, co tak milujete!" Ti, co stojí uprostřed se snaží všelijak před ostatními zatajit, že jejich vnitřní princip není vůbec hodný obdivování. Nejlepší způsob je to zatajit sám před sebou. To vnější princip vládne krabici. To on ji nechává otáčet. Dokola, dokola, dokola a dokola.
Ti kdo se té nadvlády zbaví můžou být šťastní. Ti, kdo začnou žít jen pro svůj vnitřní svět. Ale není to správně. Protože pak začneme být uzavření. A my přece žijeme v krabici! Žijeme tam všichni namačkaní jeden vedle druhého. A jak bychom se pro Boha vešli kdyby si každý začal dělat ještě svojí krabici?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Designérka Janička Designérka Janička | Web | 1. dubna 2014 v 0:46 | Reagovat

hezke

2 okulto2 okulto2 | E-mail | Web | 5. dubna 2014 v 21:34 | Reagovat

zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama