Červenec 2014

Poslední stránka Jaye Gatsbyho

30. července 2014 v 14:52 | Elandorn |  POEZIE
Trochu unavená
Trochu osamělá
myslím na tebe
Touláš se po nocích
a tvoje modré oči
jsou ultrazvuk pro moje
nádechy a slova zaseklá někde
na prahu Racci už se nevrátí
bude se jim stýskat ale už nevydrželi
se na to všechno dívat
ale jednou přiletí
daleko daleko za obzor
a usadí se
nad tvým oknem
a budou poslouchat
jak hladíš klapky klavíru
a jak zase touláš se po nocích
nemůžeš si pomoci
.
Ani jeden jsme
ještě nevyrostli
možná proto se chápeme
Dvě děti zaseknuté
ve dvou realitách
.
Racci za tebou přiletí
a zůstanou
jako vzkaz ode mě
zůstanou tě přemlouvat
a přemlouvat
ať se vrátíš
aspoň jednou
zas na nábřeží, k divadlu, pod pražské lampy
a na Žofín, Kampu
kde pořád zní ozvěnou
tvoje kroky
.
a ke mně...
.
Jsem trochu unavená, trochu ztrápená
trochu nemocná a jako vždy
sama
protože ty jsi se narodil
na samém okraji mého
malého krásného světa
.
Z opačných hranic
mi máváš
hrací strojky jemně vrzají
kdyby láska nebyla bez protikladů
nikdy by se o ní nepsalo
a tak hranice plápolá
a srdce v ní
co na tom sejde


Infekce - Václav Hrabě

30. července 2014 v 0:13 | Elandorn |  ČLÁNKY
Nemocnice je jako skleník ukotvený v jiné realitě. Bílou barvu vystřídaly jednobarevné stejnolité plochy v odstínech, které by na jakémkoli jiném místě vůbec nemohly existovat. To to vylepšili! Řeže to do očí a je to nevkusné… Dlouhé rovné chodby, ostré odbočky, milióny dveří a přeplněné čekárny. V ní je to zvláštní. Každý do ní vstoupí přesvědčený o vlastní jedinečnosti z hlediska svého zdravotního stavu a postupem času v ní strávené, ho tento dojem opouští. Přesto je každý přesvědčený, že další minutou už musí přijít na řadu! A tak to trvá čtyři dlouhé hodiny. Já po té době byla přesvědčená, že už mě vůbec nic nebolí. V ordinaci ležíte na lehátku a díváte se do stropu. Svět jako by najednou vypnul zvuk. Jen vy, bílé stěny a kapacity nad vámi kývají hlavami. Přestáváte být sebou, ale jen hromadou kostí, svalů, šlach a trochou krve. To všechno vám spočítají, sečtou a odečtou. Jen jedním pohledem. Až zbudete jen vy a bolest pod žebry. Nemocnice je místo plné kontrastů. Kapacity se nad vámi sklánějí a kývají hlavami. Snad ze setrvačnosti. Ničím jiným to být nemůže…

Infekce - Václav Hrabě
Spadl jsem ze skály prorostlé arnikou
a teď ležím
rozedřenou kůži mám plnou písku suchého listí
a tebe
.
Nejhorší případ tetanu v dějinách lékařství
Všechny kapacity nade mnou pokývaly hlavami a odešly
Je to prý skorem zbytečné
Vrchní sestra přináší
pomeranče cigarety a třináct reprodukcí od Botticelliho
.
Posilněte se večer vás budou operovat
Vezmou vám srdce Máte příliš velké srdce
na to abyste s ním mohl žít
Loupu pomeranč a vzpomínám
na Prahu Čvachtavý sníh Rackové Na 7. listopadu
bylo slavnostní osvětlení pamatuješ?
.
Moje bílá nemocniční postel se houpe jako tramvaj
do které se opřel vítr
Je to smutné nebo možná směšné
ale asi jim umřu pod nožem
protože jenom ty
máš krev
stejné skupiny jako já
.
Musím jim říct kde tě najdou
Nelekej se Až pro tebe přijedou
budu ležet mezi lesklými vyvařenými nástroji
a nebudu vědět
že jsi přišla
.
Vím
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje

Všechny grotesky jsou melancholické

23. července 2014 v 23:13 | Elandor |  POEZIE
Ze vzduchu se dělají
skleněné kuličky
Rozsypeme se
sápeme se
rozsápeme se
.
Chybíš mi
scházíš mi
trápíš mi
trápíš mi hlavu
Rozsypeme se
A ze vzduchu se dělají
malé skleněné kuličky
.
Budem je polykat
jako prášky
na bolest hlavy
na bolest útrob
na bolest svalů
na zlomený srdce
na erekci
a na depresi
.
Budem je navlíkat
třebe navlečeme den
Pokaždý jiný
podle okolností
Pokaždý složený jen z odlesků
.
A ty pohlednice
z víkendových krás a krasů
co jsi pořídil
jemně rozemlývám
v kávovém mlýnku
snad pro tu vůni
snad pro tu sentimentalitu
za zvuku Chopinových nocturn
a to jen pro efekt
němýho filmu v pozadí
.
A den se nám rozsypává
na malý kuličky
posbíráme je a sníme
třeba tak zažijeme
maličké deja vu
a opětovné svírání srdečních svalů
jak námi minulost prostoupí
a trochu cukne
jak se zakousne
aby se připomněla
mrcha hnusná
.
Pokojem se line
skřípání kávového mlýnku
tak nějak ladně
se zvráceností sešlých fotografů vysících
na vychrtlých tělech lifestylových víl
.
Chopinovo nocturno
uteklo oknem
do parné noci
a vrátilo se na dálnici
z Hrádku do Polska
.
A já pořád myslela na to
jak jsem s tebou přestala mluvit
protože jsem se bála
pohnout se znovu
o kousek dopředu