Malá dramata

5. února 2015 v 12:37 | Elandor |  Povídky...
Když se ponoříte do hloubi svojí duše, a co uvidíte? Snad rozvětvený strom, snad abstraktní tvary, které se proplétají do sebe, snad oslnivé světlo… On viděl město. Město s úzkými uličkami, starými domy a pouličními lampami. Takový ten jeho vnitřní svět. Vyplňující zákoutí jeho zaprášené duše. Chodíval se tam procházet. Tiše bloumat ulicemi. Myslel na Komenského a na jeho Labyrint světa. Taky na to, že by potřeboval průvodce, aby se tam neztratil. Jenže žádnýho nedostal. Přemílal pocity, počitky a dojmy, sledoval všechno kolem sebe. Ty malá dramata. Roztroušená mezi ulicemi. Zapomenuté, polámané vzpomínky a vyčpělé události let, které se už nebudou opakovat. Malý sklad velkých zapomenutých událostí. Nebo velký sklad malých událostí? Je to jedno. V každém případě jsou zapomenuté. Nikdo už je nechce. Ale čas od času se připomenou. Jako promarněný lásky nebo jako složenky na elektřinu a plyn. Prostě se najednou objeví. Z ničeho nic. A vy se s tím musíte vypořádat.
To si tak štrádoval ulicemi a vlastně nevěděl, kam zapadne, a taky nevěděl, kam s očima. Všechno se mu zdálo fascinující. Tolik vjemů, tolik událostí, tolik lidí, co kolem procházeli! Velké, přísné, bíle omítnuté domy ho pozorovaly a s každým jeho krokem na něj víc a víc křičely, že tam nemá co dělat, že je cizí a že se jim nelíbí. Napudrované dámy a muži s aktovkami si ho naopak nevšímali vůbec. Jako by byl vzduch. Měly svých starostí dost, tak co by se zajímali o nějakého podivného výrostka v keckách a kabátu. Zírat na lidi není slušné. Ale to ho nezajímalo. Prohlížel si je, jak ve své podivně omšelé urputnosti míří do práce a do obchodů. Míří vstříc dalším, úplně stejným dnům, jako byly ty předešlé. Divil se, že nejsou celí od prachu, jak znovu vyšlapávají stále ty stejné cesty, se stejnými výrazy ve tváři. To on by nedokázal. Celou svojí hloupostí tomu věřil.
"To je vážně zajímavý… kde jsem se to zase octnul!" mumlal si sám pro sebe. Rozhlížel se kolem, ale nic mu nepřišlo povědomé. Ráno se tu prostě objevil, a teď tu bloudí. Podivná, notně stará a omšelá část města. Secesní štuky sem tam opadávaly, ale jinak to bylo docela pěkné místo.
Praha to nebyla, to věděl jistě, to by poznal. Trochu mu to připomínalo to město, kde kdysi byl jednou na návštěvě. Její město. Jen tohle bylo větší. A osobitější. Vzpomněl si tak na Annu a vybavil si její dlouhé světlé vlasy a zvláštní pohled. Proč oni se vlastně tenkrát rozešli? Nemohl si vzpomenout.
A čím víc toho viděl, tím spíš ji nemohl dostat z hlavy. Jako by mu ji všechno připomínalo. Támhle ty dvě stará kola opřená o dům vypadaly úplně stejně jako ta, se kterými spolu byli na tom výletě v Jizerkách. A támhle u kontejnerů zahlédl úplně stejnou stolní lampu, kterou jí dal k narozeninám a ona pak tvrdila, že se jí ztratila, když si stěhovala věci do jiného pokoje a potom tvrdila, že od něj nikdy žádnou lampu nedostala. Nelíbila se jí, to bylo jasné. Ale i ty místa, nároží, parky a kavárny, v těch přece byli spolu! Vyvolávaly v něm dávné vzpomínky, o kterých si myslel, že už je dávno zapomněl. Lidi na ulicích mu přišli povědomí, ale nemohl si vzpomenout proč.
Míjel tramvajovou zastávku a na prostější straně ulice procházela slečna, která si vedla na vodítku nějakého velkého chlupatého psa. I když to, že "si ho vedla", bylo poněkud špatné označení, protože ten pes si spíš vedl ji. Táhl jí kupředu, ona ho nebyla schopná ovládat. Řítil se vpřed, až nakonec podkopl nohy takové paní s platem vajec a ty se rozprskly na chodník. Udělalo to nemístný pleskavý a křupavý zvuk. Paní hrozně nadávala křičela něco o tom, že byly domácí, hrozně drahý a taky něco o nevycválanosti mládeže. Dívka se omlouvala a rudla a pes byl nadšený a pobíhal okolo. Lidé se otáčeli nebo naopak dělali, že je vůbec nevidí.
Sledoval to všechno jen tak na půl oka, událo se to rychle. Pak si vzpomněl. Úplně stejnou příhodou mu přece jednou Anna vyprávěla! Říkala, že se jí to přihodilo, když byla ještě na gymplu a jednou venčila sousedům jejich velkého psa. Taky, že to byla hrozná ostuda, protože ta paní pracovala na poště a všem, kdo tam přišli, třeba i omylem, tu příhodu ještě půl roku vyprávěla…
Ale ta holka s tím psem, to přece nebyla Anna, nebo snad ano? Prudce se otočil, ale už ji nikde neviděl. Kvapně se vydal směrem, kam asi mohla jít. Proč mu to nedošlo dřív? Zrychlil krok. Jak ji teď všude kolem sebe viděl, vzpomněl si, jak jí ty dlouhé světlé vlasy krásně voněly po heřmánku a skořici. A jak se vždycky smála tomu, co říkal, i když to třeba vůbec nebylo vtipné. Proč oni se tenkrát vlastně vůbec rozešli? Nemohl si vzpomenout…
Odbočil doprava a ocitl se na hlavní třídě. To mu ještě scházelo. Už zase byla všude kolem hora lidí. Míhali se jako mravenci, šlapali si na nohy, naráželi do sebe, nadávali… Jako by zahlédl v davu závoj jejích vlasů! Chtěl jí dohonit, začal se prodírat davem, šlapat lidem na nohy, narážet do nich a hrozně nadávat… Nepomáhalo to.
Konečně se dostal z té tlačenice, viděl, že stojí na protějším rohu. Rozeběhl se. Co jí řekne?
.
Potkala jsem ho na rohu. Byl trochu udýchaný. Zašklebil se na mě a podal mi ruku s velkou obřadností.
"Nazdar Anno. Co tu děláš?" řekl jakoby nic, snad jako bychom se viděli ráno u snídaně, a teď máme být oba na přednášce, každý té svojí, a tak jako by se snad divil, že se potkáváme.
"Co tu děláš ty?" opáčila jsem klidně a sledovala jeho hluboké, modré a roztěkané oči. Byl pořád stejný. Za celou tu dobu se ani trochu nezměnil. Svérázný, drzý a lehkomyslný.
Proč my jsme se tenkrát vůbec rozešli?
Nemohla jsem si vzpomenout…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama