Srpen 2015

Nedopalky

19. srpna 2015 v 23:15 | Elandor |  POEZIE
Uvnitř mě
křičí celý svět.
Možná, že každou chvíli exploduje.
Něco mu schází, něco nechápe.
Černé saze noci stékají po mostech.
Pohledy se utopily pod jezem.
Všechno to, co jsme neudělali
nás teď tlačí na hrudi.
Nedovoluje nám to
se znovu pohnout
dopředu ani zpět.
A tak trčíme v nemožných pozicích
zaseknutí...
Možná, že
exploduju.

Možná,
to uslyšíš..

Koncert

18. srpna 2015 v 19:19 | Elandor |  POEZIE
Žiju v domě plném zvuků.
Patří k němu malá mezera mezi domy.
Na okně mám mříž, abych se v té mezeře neutopila.
Ptáci tam tlučou křídly o sebe a vzlétají.
Krouží příliš nízko, než aby to znamenalo
něco dobrého.

Někdy sem zabloudí tlukot ztraceného zvonu.
Jsme bezbožná čtvrť,
kostely odešly až za řeku.
Ale kostelním zvonům se někdy stýská.
Však tu nechaly svoje Anděly...

V protějším okně za tou hlubokou mezerou
někdo nesměle osahává černobílou klávesnici.
Opatrné zvuky rozladěného piana mi připomínají dětství.
Usilovné hledání jednotlivých tónů pro mě znamená víc,
než operní árie.
Je tam přece to hledání!

Z okna se mě snaží vytlačit
studený vzduch plný mrtvého deště.
Sedím tam a natahuju roce skrze mříže
abych těch osamělých tónů pochytala do dlaní co nejvíc.

Třeba tam u těch klapek
sedí moje kdysi šestileté zapomenuté já,
které ztratilo pojem o čase,
a proto ho Já pořád tak usilovně hledém.

Třeba když natáhnu ruce ještě víc,
nějaké ozvěny těch zvuků
mi zbydou za nechty.
A já je pak přinesu dovnitř,
jako odložená ptáčata.
Schovám je pod peřinu,
aby prázdnota mého pokoje
aspoň jednou zažila
koncert.
A nebyla pořád tak sama.


V mezičase

12. srpna 2015 v 19:30 | Elandor |  POEZIE
Vlaky protékají tepnami
až to trochu bolí.
Tam a zpět, pořád dokola.
Moje dlaně a tělo jsou na opačných stranách
každé zvlášť.
A hlava?
S tou už se dávno nepočítá.

Sednu si tam
s imaginární představou Tebe
na protilehlém sedadle
a společně někam odjedeme,
je jedno kam.

A po cestě,
v mezičase,
budu mít možnost sledovat,
jak se ti vlní vlasy
a klepou ruce.
A právě proto, že budem jen v mezičase
v mezeře mezi našimi životy
můžeme být
cokoli, kýmkoli, s kýmkoli.

Vyzvedneš mě z mých ruin
jednou, možná, někdy, někde
a budeme zase sedět
na protilehlých sedadlech
a sledovat, jak se ti vlní vlasy
a mě klepou ruce,
že se to nedá utišit.

A budem zase jednou,
znovu,
někdy, někde, neskutečně
protékat s vlaky tepnami.

Průhled(níme)

6. srpna 2015 v 15:41 | Elandor

Všichni na svět civíme ze svých ulit.
Zatímco ulicemi se prolévá husté ticho.
Skoro vidím, jak mi proudí před okny.
A na tvých ručičkových hodinkách
se protáčí čas,
že by člověk dostal závrať.